Noc hrůzy

Je na čase se přikrýt dekou, zhasnout všechny svíce a na chvíli se ve společnosti bobříka strachu a slečny Melisy Pestré začít bát...

-*-

Byla jasná letní noc a desetiletý Max se v televizi zrovna díval na pohádku. Sice by raději koukal na něco drsnějšího. Přece jen chodil už do čtvrté třídy a dávno nebyl žádným miminem.

Jeho maminka o tom nechtěla ale ani slyšet. Nic jiného mu tedy nezbylo.
Nesouhlasil s tím. Vzdoroval jí. Nebylo mu to však nic platné. A jediné čeho tím dosáhl, bylo to, že ho naštvaná maminka poslala do pokoje.

Nebyl tam sám ale moc dlouho. Chvíli na to se totiž otevřely dveře od pokoje a stála v nich jeho maminka.

Podívala se na Maxe a řekla: „Když si myslíš, jak velký jsi kluk. Můžeš mi to teď dokázat. Právě mi volal totiž můj šéf, že mám na pár hodin přijít do práce. Normálně bych zavolala tetě Vendy, jestli nemá čas sem za tebou zaskočit. Když jsi ale ten velký kluk. Zvládneš to tady jistě sám!“ Domluvila a následně Maxe nechala samotného.

Když z pokoje odešla. Naslouchal Max ještě chvíli zvukům vycházejícím z jiných částí domu.

Jakmile za jeho maminkou zapadly ale venkovní dveře. Vyskočil hoch okamžitě z postele a běžel k televizi.

Pánem domu je teď on. Může si tedy dělat vše, co bude chtít. I koukat se na filmy pro dospělé. Čehož chtěl samozřejmě okamžitě využít.

Usadil se tedy před televizí a našel si pořád, který dětsky rozhodně nevypadal. Sice v něm děti byly - jenže o dost starší.

Ve chvíli kdy televizi zapnul. Zrovna tam nějaký kluk křičel, že letadlo vybuchne a ono vzápětí opravdu vybuchlo.

Max na to zíral jako přikovaný. Nemohl od obrazovky ale vůbec odtrhnout zrak. Čím déle se na ni však díval, tím více se také i bál.

Když v televizi viděl, jak kluka ve sprše napadla divná hmota. Rozsvítil si potom raději i světlo.

Film mu ale i tak připadal stále děsivější a pociťoval při něm stále větší hrůzu. Nakonec proto televizi vypnul.
Doufal, že když televizi vypne. Vše bude zase dobré. Opak byl ale pravdou.

Když televize nehrála. Uvnitř domu bylo zlověstné ticho. A Maxe děsil potom každý zvuk. Třeba i obyčejné bzučení ledničky. Jeho dětská hlavička byla totiž přesvědčena o tom, že smrt něčím naštval a ona teď půjde po něm.

Potřeboval do koupelny. Bál se ale pohnout z místa. Co kdyby na něj smrt čekala právě tam.

Aby toho ale nebylo ještě málo. Venku začal foukat také i vítr a on byl stále silnější.

Max se proto krčil u televize při světle. Zacpával si přitom uši a byla v něm jen malá dušička.

Náhle vypadl proud. Mohl za to vítr. Max byl ale přesvědčený o tom, že si pro něj přišla smrt. Vykřikl tedy hrůzou a potom omdlel.

Když znovu přišel k sobě. Světlo opět svítilo. Stejně se ale bál pohnout z místa, nebo na sebe jakkoliv upozornit.

O pár minut později slyšel, jak se otevírají dveře a někdo vchází dovnitř. Přesvědčený o tom, že je to smrt ležel bez hnutí na zemi a z úst se bál vydat jakýkoliv zvuk. Nebyla to ale smrt, nýbrž jeho maminka.

Byla dost překvapená tím, když Maxe našla ležet před televizí s výrazem hrůzy v očích. Rychle ji ale došlo, co za tím může asi být a Max jí její domněnku také i potvrdil.

Následně mu vysvětlila, že ty věci v televizi nejsou skutečné. Že jde pouze o vymyšlené příběhy, kterých se nemusí bát a nijak mu neublíží. Protože ale viděla, jak je její syn vyděšený. Přednášku o nesprávnosti jeho chování si tentokrát odpustila.

Redakční úpravy provedla Eillen McFir Elat