Jak jsme vyrazili na výlet

Jak jsme vyrazili na výlet

Podle názvu by se mohlo zdát, že dalším bobříkem, který byl uloven, je bobřík toulavých bot. Ale kdepak. Slečna Eame Vórimar se dala do lovu bobříka smíchu a vy se můžete začíst do veselé příhody z výletu.

Jednoho krásného dne jsem se potkala se svými přáteli. Byl to den jako každý jiný. Sešli jsme se, povídali si a vyprávěli, co jsme za uplynulé dny zažili. Některé zážitky byly opravdu vtipné jiné už tolik ne. Jak jsme si tak povídali, tak mě napadlo, co kdybychom si udělali výlet. Všichni nadšeně souhlasili. Žandu napadlo, že bychom mohli vyrazit s koňmi. Tak jsme přijeli za naši kamarádkou Kytičkou (Květou), která koně vlastnila a ochotně nám je zapůjčila. A tak jsme si každý vzali svého oblíbeného a vyrazili.

Nejprve jsme to vzali krokem. Potřebovali jsme se vymotat z města, ale jakmile jsme narazili na louku, začala zábava. Bez sebemenšího slova jsme se po sobě jen podívali a začal závod na druhou stranu. Já se Žandou jsme se přeli o první místo. Chvilku vedla ona a chvilku já. Nakonec o píď vyhrála Žanda. Na konci jsme se otočili a koukali na ostatní, jak jim to jde. Martin s Mírou nebyli až tak zdatní jezdci, a tak bylo vtipné pozorovat, jak na koních vláli jak vlaječky a koně trochu zkoušeli, co si mohou dovolit. Než doběhli, my už běželi naproti nim. Když to zahlídl Mírův kůň, udělal myšku. (Nečekaně rychle se otočil opačným směrem). Míra spadl a my rychle zastavili, abychom chytli jeho koně a šli zkontrolovat, zda je Míra v pořádku. Když se postavil a řekl, že je všechno v pořádku, začali jsme se hrozně smát. Při pádu si Míra roztrhl mezi nohami kalhoty. Ta díra byla tak veliká, že by tudy mohl prostrčit i hlavu.

„Haha, strašně vtipný!“ křikl na nás uraženě a začal se smát taky. Tak jsme se holt vrátili pro nové oblečení a pro jistotu jsme si do batohu každý vzali nějaké oblečení a jídlo a jeden stan, že budeme někde přes noc a vyrazili jsme znovu.

Bylo horko, a tak nás napadlo, že bychom se mohli jít někam vykoupat. Zajeli jsme tedy do nedalekého rybníka, kam jsme chodili koně plavit pravidelně. Bylo by to fajn, kdyby moje kobylka nenáviděla vodu. Musela jsem ji tam přímo dostrkat. Chvilku tam tedy neochotně byla a kousek i plavala, ale náhle udělala myšku, já spadla do vody, a jak jsem stále držela otěže, aby neutekl daleko, tak mě táhla s sebou. Všichni vyprskli smíchy.

„Takhle rychle bych se ke břehu nedostal ani já, a to jsem výborný plavec,“ řekl Martin a dál se smál.

„No jo, ona si pořídila vlastně tu raketu do plavek,“ neodolala si rýpnout Žanda. Já se samozřejmě začala smát taky a zkoušela jsem kobylku dostat zpátky do vody, ale marně. Tak jsem ji holt přivázala ke stromu a šla si zaplavat sama.

Poté koupání už probíhala cesta v pohodě. Pomalu se začalo stmívat, a tak jsme si postavili stan, uvázali koně a opekli si špekáčky. Byli jsme tak vyčerpání, že jsme hned potom zalezli do stanu. Ráno nás ale čekal zajímavý budíček.

„Vstávej, někdo tu leze kolem stanu,“ budila mě Žanda.

„To bude možná nějaká srnka,“ mávla jsem rukou a šla se podívat. Sotva jsem rozešla zip, do stanu se vřítila velká hlava.

„Jojo srnka, tvůj kůň nám přišel udělat budíček,“ smála jsem se.

„Ale vždyť jsi měl být přivázaný Honzo!“ v tu ránu vyndal hlavu ze stanu a začal utíkat.

„Co se to děje?“ probrali se konečně i kluci a nevěděli, která bije.

„Honza se nám postaral o ranní rozcvičku,“ křikla jsem, když jsem vybíhala ze stanu.

Kluci jen nechápavě vykoukli ze stanu a strašně se smáli, jak se snažíme se Žandou Honzu chytit. Ten nám to dělal o to těžší, když vždy naoko zastavil, že se jde pást a těsně před chycením zase utekl. My už byly vyčerpané a kluci už smíchy brečeli. Nakonec se nad námi slitovala a šli nám pomoct.

Pak jsme sklidili stan a připravili koně.

„Myslím, že protentokrát to stačí,“ řekl Martin a vyrazili jsme domů. Na tenhle výlet nikdo z nás jen tak nezapomene.

Redakční úpravy provedla Eillen McFir Elat

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *