O strace a malých ptáčcích

O strace a malých ptáčcích

Lovci bobříků jsou natolik odvážní, že si v prvním kole vybírají i na první pohled složitá témata. Slečna Beteramis Athenodoros si jako prvního vybrala bobříka ponaučení a sepsala krásnou bajku.

Z koruny rozložitého dubu se ozývá čilé štěbetání. Kosice jako vždy obsadily větve kousek nad zemí, sýkorky se usadily na tenčích větvičkách po obvodu koruny. Hašteřiví vrabci seděli všude možně, jen aby co nejlépe slyšeli a zároveň (to bylo nejdůležitější!) aby byli slyšet oni sami. Na silné větvi zhruba uprostřed stromu seděla i jedna straka a tvářila se nezúčastněně.

„A to vám povídám, naše hnízdo je letos prostě úžasné, můj drahoušek se činil, nikdo z vás si nebydlí tak dobře jako my!“ pípá o sto šest matrónovitá kosice.
„Jo? Tak to mi teda řekni, kde to máte? My teda bydlíme v okapu jako loni a myslím, že lepší by to být už nemohlo!“ překřikuje ji jeden z vrabčáků.
„Pche, ty vaše okapy! Vždyť vám tam pořád zatéká. Tuhle vám to vyplavilo jedno holátko, já to viděl!“ pípá další vrabec, ač ho nikdo neposlouchá.
Matrónovitá kosice se dotčeně obrátí na vrabce z okapu: „Abys věděl, my bydlíme na vistárii!“

Dala si záležet, aby poslední slovo náležitě zdůraznila.
„A co to jako je, vistárie, co to je?“ zajímá se další z vrabců.
Kosice ho ignoruje. Tohle opravdu nemá zapotřebí vysvětlovat.
„Určitě vám tam také zatéká,“ štěbetá jedna ze sýkorek.
„Nezatéká.“
„To my bydlíme pod ohybem střechy, hned vedle okapu, ale na lepším místě!“ pípá mírně hystericky největší z vrabců.
„Vždyť vám odtamtud taky vypadlo mládě,“ rýpne si kosice. „Zbylo vám vůbec ještě nějaké, s tím vaším přístupem? No to já bych se takhle o své děti starat nemohla…“
Dotčený vrabec se urazí a okamžitě odletí, rovnou do hnízda, které je vlastně nedaleko. Všichni ho sledují a jeho sousedka z okapu se musí přidat: „Jistě, mají pět hladových krků, já to viděla, nemají šanci je uživit.“
„Jak můžeš vědět, že jich je pět, vždyť umíš počítat jen do tří!“ zanadává její druh sedící na opačné straně stromu.
Během pár vteřin se celý strom rozkřičí. Někteří ptáci pípají smíchy, jiní se dotčeně zastávají uražené, pár jich sděluje své postřehy, které nikoho nezajímají. Jen straka sedí v tichosti dál a znuděně si rovná peří. Nakonec zamává křídly a odletí.

Nazítří je v parku pozdvižení. Tři černé stračí stíny přeletěly nad střechou domu. Přistanou hned vedle vrabčích hnízd, jeden strčí hlavu do okapu, druhý pod ohyb střechy, třetí zamíří k vistárii. Šest malých holátek se po tom náletu mohlo rozloučit se životem… A vrabci jen zděšeně volali o pomoc, kosice bezmocně plakala, ukrytá ve křoví.

A jaké z toho plyne ponaučení? Nemluvte o svém pokladu, je-li pro vás cenný. A už vůbec nemluvte o místě, kde ho skrýváte. Rozhodně ne před tím, kdo si na něj brousí zuby… I kdyby předstíral, že vás vůbec neposlouchá.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *