Manželské rozhodování

Manželské rozhodování

Mohlo by se zdát, že lov bobříků zaujal jen něžné pohlaví. Opak je pravdou. Pan Nebelbrach Mechacha je prvním z mužů, kteří vyhrnuli rukávy svých košil a dali se též do lovu. A na první dobrou se mu podařilo ulovit bobříka smíchu!

„Lásko,“ obrátil se Honza na manželku, „volal mi dnes Petr, že nás zvou s Janou na malou oslavu. On má narozeniny, ona svátek, chtějí to v sobotu oslavit společně. Co ty na to? Vezmeme auto a vyrazíme.“

Honza byl na své auto pyšný, protože bylo jeho první. Na nové samozřejmě neměl, proto si ho vybral v autobazaru. Byla to stará Škoda Felicie, div ne veterán. Rád ji všelijak čistil a opravoval, těšilo ho, že ji mnozí – asi z nostalgie – obdivují. Každý den si pro ni chviličku našel, aby ji aspoň opláchl vodou. Sousedé mu začínali přezdívat Pařízek a rádi na něj volali: „Světla svítí, stěrače stírají! Ale to by vám měla říct manželka, ne?“
Nezlobil se, odpovídal: „Stará se o syna.“

Syn měl teprve dva měsíce. Byl jeho druhou chloubou. Do jeho mytí se však pouštěl méně nadšeně. Když mu to žena předhazovala, vysvětloval: „Když zlomím stěrač, zajedu do servisu, ale co kdybych zlomil ručičku?“
„Tak zajedeš k doktorovi,“ obrátila oči v sloup.

Těšil se, že bratrovi auto předvede. Jitka se však zatvářila méně nadšeně: „Ty a to tvé auto! Pořád jsi jen u něj, ani k Petrovi bez něj nepůjdeš. Vždyť už si z tebe lidi dělají šoufky. Pořád ho čistíš a opravuješ. Víš, že jsi na něm závislý, jak Vojtěch na koronaviru?“
„Auto tolik neškodí.“
„Ale smrdí, na rozdíl od peněz. A těch stojí obrovské množství. Kolik benzínu zase projedeme. No ale jak chceš, když to musí být…,“ zatvářila se rezignovaně.
„Máš pravdu, lásko,“ rezignoval on, škoda peněz. Pojedeme autobusem.“

Jak se blížila sobota, mluvili o návštěvě u Petra ještě několikrát. V pátek se Honza zasnil a prohlásil: „Na tu slivovici jsem zvědavý!“
„Na jakou slivovici?“ pohlédla na něj Jitka.
„No, Petr říkal, že si z Valašska přivezl letošní slivovici. Švestek se urodilo hodně a byly pěkně cukernaté, tak je to prý síla. Ale nepálí, vklouzne do krku jako po másle. Hřeje až v žaludku, jak to má být. A takové kroužkování jsem prý ještě neviděl. A když otevře láhev, prý se diví, že to necítím u nás doma.“

„Já tyhle oslavy nemám ráda,“ zívla Jitka, „a s malým tím tuplem. Co když nám tam začne vyvádět. Musím ho taky někdy nakojit, přebalit, to je u cizích takové blbé. A potom ta cesta. Jak že tam vlastně pojedeme?“
„Přece autobusem. Když vyjedeme místňákem po obědě, v jednu, v jednu třicet jede bus z nádraží.“
„Ale k Petrovi je to pak ještě daleko, ne?“
„Můžeme tramvají nebo trolejbusem.“
„Dva přestupy a zpátky zas. S kočárkem, to je děs. A jenom proto, aby sis mohl dát slivovici. Prosím tě, na co jsi vůbec kupoval to auto, když jím nikam nejezdíme? Mohl bys jednou bez té pálenky vydržet a dovést nás tam. Kdyby byl malý protivný, tak prostě sedneme do auta a jedeme domů.“

Honza se snažil tvářit zkroušeně. „Ale není to autem přece jen trochu drahé?“ nadhodil nakonec.
„Snad nejsme tak chudí, abychom si nemohli dovolit jednu cestu autem. Jde přece hlavně o malého, to musí peníze stranou.“

„Ještěže tě mám, lásko, tys to tak hezky vymyslela. Kdyby to bylo na mně, trápili bychom se v autobuse.“
„Ty můj ňoumíku,“ pohladila ho a políbila, „vždyť my přece všechno rozhodujeme spolu. A tak je to dobře.“

Redakční úpravy provedla Eillen McFir Elat

1 komentář

  1. Bibi Anne
    Zář 25, 2020

    Za mne super – bobřík smíchu jak vyšitý – díky za krásné ráno 🙂

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *