Alice: Ledový příběh

Alice nebyla při probírání uplynulých dnů ve sprše, jak bylo jejím běžným zvykem. Ráda by tam došla, ale byla slabá a ještě lehce drkotala zuby při pomyšlení, co všechno se stalo či se mohlo stát. Když zavřela oči, viděla pláně plné čerstvého sněhu, pod nohama cítila jeho křupání, a ruce měla celé studené a lehce v křeči. Prostě nebyla ještě tak říkajíc ve své kůži – o tom ostatně svědčil i fakt, že ač byl víkend za dveřmi, stále měla zelené vlasy z minulého týdne.

Otevřela oči, přitáhla si peřinu víc k tělu a cítila teplo, které ji celou prostupovalo. Pomalu se uklidňovala, nechala se vést pocitem bezpečí a celým svým tělem si užívala pohodu a klid, který byl okolo ní. Žádné povinnosti, žádná práce – má dovolenou. Nařízenou dovolenou! V podstatě má zakázáno jít do práce a cokoli řešit. Copak je malá? Nebo v tom má prsty hrabě, aby ji měl celý den pro sebe? Ale kde sakra vězí? Copak nevidí, že je čas na ranní kávu?

Alice pomalu zavřela oči a nechala si promítnout ještě jednou vše, co se za poslední dny událo.

Prsten! Ano – ten dostala od hraběte při poslední honičce za záhadným rodinným pokladem. Jak mu mohla na ten trik s provázkovým vzkazem tak nalítnout! Ještě teď si v duchu spílala, že jeho lest neprohlédla dřív. Nebo prohlédla, ale nechtěla ji vidět? Alice sama sobě nechtěla připustit, že předem tušila, že jde o dobře nastraženou léčku, která ji má vlákat do pasti. Do manželské pasti, do které by jinak dobrovolně nevstoupila. Ale když to celé bylo tak romantické! Člověk se přeci může změnit, nebo ne?

Alice si připomněla ten den, kdy prsten položila na stůl a šla si dát svoji oblíbenou sprchu. Proudy vody jí stékaly po těle a odnášely únavu minulých dní, když tu zaslechla zvuk rozbíjeného okna. Co se to proboha děje? pomyslela si a pádila ze sprchy. Jenže dlaždičky byly mokré, tak se po nich smekla a jela přímo po nich dál a dál… ale stejně už z prchajícího pachatele zahlédla jen paty.

„No, možná to byl jen zloděj, co měl hlad,“ pomyslela si, když se oblékala. Přecházela okolo stolu ke kuchyňské lince, když v tom jí to v hlavě seplo. On se sem nepřišel najíst… Kde je prsten? Alice téměř zaječela, protože stůl, na kterém prsten zanechala, byl prázdný. „To ne!“ vykřikla a najednou ji přepadl pocit, že možná někdo nechce, aby si hraběte vzala. Co když to byla záměrná krádež, kterou by před hrabětem nemohla vysvětlit?

Alice byla chvíli bezradná, ale pak na sebe hodila svou sportovní uniformu a vyskočila ven stejným oknem, kterým zmizel i zloděj s prstenem. V čerstvě napadaném sněhu viděla jeho stopy. Mířily k nedalekému rybníku. Chce ho snad přeběhnout? Je přeci obleva, to se nedá. Alice zrychlila své kroky a za chvíli už viděla tmavou postavu na rozlehlé ploše rybníka.

Zastavila se na břehu a rozmýšlela se, co dělat. V hlavě jí to pulsovalo a nebyla schopna jediné normální myšlenky. Náhle uslyšela slova jako „křup, křup“ a tmavá postava se začala pomalu nořit do rybníka. Led byl tenký a některá místa byla vyložené pastí pro ty, kteří ho neznali.

Alice zaváhala, protože měla s ledem neblahou zkušenost z dětství. Když tu se vedle ní objevil hrabě. Jel zrovna okolo a viděl, co se stalo. Letmým pohledem ji na dálku políbil a pak se opatrně začal plazit po ledě směrem k místu, kde se led s domácím zlodějem prolomil. Na poslední chvíli si ještě uvázal okolo pasu lano a konec hodil směrem k Alici. „Drž ho, máš teď na starosti můj život,“ řekl jí.

Alice držela konec lana a byla zcela překvapena nenadálou změnou situace.  Její srdce bylo naplněné strachem o život hraběte, a vlastně i o život toho zlodějíčka, který to zcela jistě udělal jen z hladu či zoufalství.

Hrabě se doplazil k místu, kde zlodějíček zmizel. Podíval se do černé prohlubně a uviděl tvář svého přítele – otužilce. Šklebil se na něj a mrkl na znamení, že je vše v pořádku a všechno běží podle předem připraveného plánu.

Hrabě pak zlodějíčka vytáhl a tiše doufal, že si Alice nevšimla, že je v rybníce asi půl metru vody… a pak ho s notnou dávkou výhrůžek hnal před sebou k městu. Předtím mu ale z kapsy vytáhl zásnubní prsten, který s úsměvem a obřadností znovu navlékl Alici na prst.

Ta jen stála a přemýšlela, co je pravda a co skutečnost. Nakonec ale vše přebila láska, kterou k hraběti cítila. Hodila za hlavu své pochybnosti a rozhodla se, že za vším udělá tlustou čáru. Na tu novou, startovní, položila zásnubní prsten… a s úsměvem si rukou pročísla své zelené vlasy. Je čas na změnu!


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *