Alice: Když musíš, tak musíš

Únorové počasí se zbláznilo, pomyslela si Alice kysele, když vycházela z kadeřnictví. Po pár týdnech života s polodlouhými blond vlasy potřebovala změnu, a tak si nechala zastřihnout konečky a udělat červené ombré, to si vždycky přála zkusit. Bezprostředně jí to takhle ve středu zlepšilo náladu, v práci toho poslední dobou měla až nad hlavu a do toho musela řešit přípravy na oslavu matčiných šedesátin. Jen kdyby nebylo takhle hnusně! zanaříkala, vytáhla z kabelky deštník a doufala, že jí ho vítr ihned nezneškodní.

Alice chodila do kadeřnictví tak často, že když se před pár lety stěhovala, vybírala lokaci částečně i tak, aby k nějaké šikovné kadeřnici neměla dalekou cestu. To se v tomhle psím počasí opravdu hodilo, teď jí to domů trvalo jen pár minut. Přeběhla ulici, projíždějící auto jí pocákalo nohavice, zabočila za roh a když pomalu šmátrala v kabelce po klíčích, zarazila se a vzhlédla.

Z vedlejšího bytu jejího obytného domu se valil kouř. A co hůř, někdo volal o pomoc! Nějaká žena!

Alice neváhala, vytáhla ruku i se svazkem klíčů z kabelky a rozeběhla se směrem ke vchodovým dveřím. V nich se srazila s právě vycházející dívkou s vlasy do pasu a piercingem v obočí, která koukala do telefonu.

„Vydržte, už běžím!“ volala, když brala schody po dvou, spíš aby povzbudila sebe samu, protože nečekala, že ji žena uslyší. Ať má otevřeno, ať má otevřeno, modlila se Alice v duchu. Ne každý si přes den zamykal dveře od bytu, i ona na to často zapomínala, vždyť v takhle klidném domě se nikdy nic nedělo.

Doběhla do třetího patra, chvilku hledala správné dveře. Křik zesílil, a tak nebylo pochyb. Cestou vylovila telefon a vytočila pro jistotu číslo 112. Co když ta žena bude zraněná? Uvedla muži na příjmu všechny potřebné údaje, to už byla u dveří bytu číslo 9. Zamčeno! Chvíli lomcovala s klikou, zkoušela do dveří kopat a vrážet ramenem, ale nehnula s nimi. A tak čekala.

„Paní Nováková!“ jméno si přečetla na zvonku vedle dveří, „Jste v pořádku, paní Nováková? Hasiči a záchranka už jsou na cestě!“

Ale paní Nováková už se neozvala.

*

Alice si přitáhla složku s případem Nováková blíž, zamíchala si hrnek s čajem černým jako kruhy pod jejíma očima, a vzdechla. Kdyby jen bylo otevřeno, kdyby jen dokázala dveře otevřít, třeba ji ještě mohla zachránit. Záchranáři tvrdili, že pětaosmdesátiletá Lucie Nováková zemřela na udušení několik minut předtím, než dorazili; do bezvědomí však padla už před příchodem Alice.

Lucie Nováková, bývalá učitelka angličtiny, vdova, tři děti a pět vnoučat. V době smrti měla nohu v sádře po pádu na schodech v druhém poschodí, jinak zdravá. Vztahy v rodině takové průměrné, mnoho přátel neměla, ale pravidelně chodila v pátek večer do divadla. Příčina požáru v jejím bytě? Nejspíš převrhnutý svícen se třemi zapálenými svíčkami na stolku v obývacím pokoji. Co se stalo? To zatím Alice nevěděla.

„Mohla to být nehoda?“ přemýšlela Alice nahlas a letmo se podívala na fotografii své kamarádky Sandry, kterou měla pořád na stole jako připomínku, aby nezapomněla na svůj nejdůležitější případ. Najít svou zmizelou přítelkyni, byť už ani nevěřila, že by ji našla živou a zdravou, po těch letech…

Skutečně to vypadalo jako nehoda. Stará paní si v pošmourném odpoledni zpříjemní čtecí hodinku tím, že si zapálí svíčky a vonné tyčinky. Proč ne, dělají to všichni. Ale Alici se na tom přeci jen něco nezdálo. Proč ležela Luciina berle na druhé straně místnosti? Proč se svícen převrhl? Alice byla už zvyklá, že přesně ten nejasný pocit nakonec vede k úplnému obratu v případu. A tak ještě nechtěla nic uzavírat, ještě ne.

Ztratilo se z bytu něco? To se dá těžko určit. Paní Lucie byla velmi pořádná, nikde se neválely žádné neuklizené věci. Tedy když nepočítáme to, co se vysypalo z dřevěné skříně a knihovny, které podlehly bezprostřední zkáze. Stejně jako koberec, kus gauče a plíce paní Novákové…

Co bude s bytem teď? Paní Lucie neplatila nájem, byt patřil jejímu zesnulému manželovi, po jeho smrti připadl jí. Zabezpečená tedy byla, i její tři dcery se, zdá se, dobře vdaly a jsou zaopatřené. Navštěvovali ji asi pravidelně, zvlášť teď, když byla nemocná a potřebovala pomoct. Vnučky se jí staraly o nákupy.

Myšlenka na nákupy přivedla Alici k dalšímu nápadu: podívat se paní Alici do peněženky. Až na padesát tři korun v drobných mincích, občanský průkaz a slevové kartičky do obchodů byla prázdná. Žádná kreditní karta? No dobrá, byla to už starší paní, to se dalo čekat. Ale tak někam si přece ty peníze dávat musela. Kdy brala důchod? Desátého, ne? Takže jsou jen tři možnosti: buď ty peníze už utratila, nebo uhořely, nebo je během jednoho odpoledne stihla někomu dát. A darovala je opravdu, nebo k tomu byla donucena?

Alice se rozhodla začít pošťačkou, která toho dne doručovala důchody.

„V kolik hodin jste paní Novákovou zastihla?“ ptala se Alice rutinně.

„Asi kolem desáté ranní. Neměla moc dobrou náladu, ale nevybavovaly jsme se,“ odvětila čtyřicátnice s nadváhou a kulatými brýlemi. Alice si všechno poznamenávala. Paní Novákové ten den přišlo třináct tisíc v tisícových bankovkách. Kam se poděly?

Pohřeb se konal za dva týdny, dorazila na něj nejbližší rodina. Tři velmi pěkné dcery, všechny tmavovlasé a uplakané. Dva vnuci a tři vnučky. Jedna z nich měla piercing v obočí, což Alici hned zaujalo, byť ze začátku nevěděla, proč vlastně. Na pohřby obětí svých případů většinou nechodila, ale tentokrát udělala výjimku, protože si neformálně chtěla promluvit s rodinou.

„Kdy jste babičku viděli naposledy?“ ptala se dvou vnuček a jednoho z vnuků, kteří postávali u odpadkového koše a kouřili.

„Hmm, to muselo bejt tak tejden před tím, než umřela,“ zamyslela se vnučka Anna. Karel, onen vnuk, přikývl. „Jó, to přece chtěla, abys jí koupila nějakej francouzskej sýr, a tys ho nemohla nikde sehnat, tak jsi mi volala.“

„A co ty?“ povzbudivě se usmála na druhou z dívek, Marii. Ta jen zatřásla hlavou. „Nevim,“ zahučela. Nato vytáhla telefon a aby se už nemusela bavit s ostatními, začala zuřivě vyťukávat zprávu.

A v tom to Alici došlo! Vždyť to byla právě Marie, kdo tehdy, zatímco ona běžela do třetího poschodí, vycházel z domu! A proč jinak by tam byla, než kvůli návštěvě babičky? Alice se rozhodla jednat přímo.

„Počkej, myslím, že jsem tě tam viděla přesně v ten den, kdy zemřela.“

„Cože?“ zeptala se Anna podiveně. „Vždyť jsi byla v práci, Maruš, ne?“

„Ne, už tam nedělám,“ zamumlala v odpověď.

„Jak to?“ zapojil se Karel.

„Vyhodili mě.“

„Chodila jsi pozdě?“

„Ne, třásly se mi ruce a vylévala jsem kafe na tácy.“ Jako by řekla něco, co vůbec říkat neměla, vylekaně se porozhlédla po ostatních. Kruhy pod očima jako by se jí najednou zvětšily. Ne, to zorničky se zmenšily tak, že vypadala jako by ji oslnilo slunce.

„Maruš, nejedeš zas v ničem, že ne?“ starší sestra jí na rameno položila ruku.

„O čem je teď řeč?“ narušila Alice rodinnou chvilku. Sourozenci jako by zapomněli, že s nimi pořád je. A taky, na co se ptala a že by to mohlo souviset s tím, co řeší teď.

„Ále, Maruš chytla před pár měsícema takovou blbou partu a chvíli jela v pěknym svinstvu, perník a tak, ale už se z toho dostala. Že jo, Maru?“ vysvětloval Karel ležérně.

Marie těkala pohledem z Anny na Karla, Alici se do očí nepodívala. Ta však už tušila, co se mohlo stát, a teď bylo jen otázkou, zda-li to je pravda a jak přesně se příběh odehrál. Mohla Marie skutečně prodělat relaps a znovu spadnout do drogové závislosti? Mohla v zoufalství, že si nedokáže opatřit dávku, chtít okrást babičku? Třeba doufala, že si toho ani nevšimne, když jí z kabelky zmizí pár tisíc. Jenže babička asi nebyla tak hloupá. Bohužel byla ve značné fyzické nevýhodě.

Co přesně se však odehrálo, to bude muset Alice ještě zjistit. Pro teď však věděla, kterým směrem se vydá dál, a na základě četných zkušeností s feťáky a jejich přečiny a zločiny tušila i, co by se mohlo dít teď. Nechtěla však narušovat poslední smuteční den. Marie jí nikam neuteče, nejspíš si ani neuvědomuje, že se ocitla v podezření.

Alice si povzdechla nad světem, v němž žije, rozloučila se a pomalu odešla ze hřbitova.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.