Alice: Láska mezi žihadly včel

„Konečně doma…“ Alice se sama pro sebe usmála, zhluboka se nadechla a při výdechu cítila, jak z ní odchází napětí. Dokonce se jí zdálo, že místo napětí nastupuje uvolnění smíšené s radostí. Takovou živelnou radost dlouho nepocítila. Roztočila kohoutek studené vody na maximum. Ostré studené jehličky jí kreslily tetování po celém těle a smývaly z ní události posledních dnů. Události, které už nechce zapomenout. Události, které navždy změnily její život!

Ano – posledních dnů. Tak dlouho už nebyla doma. Když naposledy odcházela, byl den jako mnoho jiných předtím. Jen jí volali na náhlou konzultaci na místní policejní oddělení. Jejich hlas zněl tak nějak jinak než dřív, když ji volali k nevyřešeným případům. Ale s tím si hlavu nedělala. Brala svou práci tak, jak přicházela.

Celý případ začal vcelku banálně. Den předtím někdo nechal před policejním oddělením stát kočárek s dítětem. Nejprve bylo zachumlané pod peřinkou, ale potom začalo vřískat, jako když ho na nože berou. Policejní důstojníci museli chtě nechtě zasáhnout.  

Vzteky téměř fialové dítě vzali do vyšetřovací místnosti. Rozpačitě se na něj dívali. Při pokusu o přebalení (jinak než „pokus“ se to nazvat nedalo) byl objeven dopis. Velká obálka s ještě větší pečetí ze zvláštního vosku. Někdo vzal svíčku a obtiskl do ní znak včely. Divoké včely. Měla roztřepená křídla a její kusadla vypadala nebezpečně.

Uvnitř obálky byl složený starodávný pergamen, na kterém byla tato slova: „Nepátrejte po původu tohoto dítěte. A hlavně nekontaktujte Alici Schillerovou. Nebo dáte do pohybu věci, které již nebude možné zastavit.“

To policejním komisařům zamotalo hlavy. Na celou noc! Ráno už je měli zamotané ve studených obkladech. Dítě zvládlo v pohodě probrečet celou noc, aniž by mu ubývalo sil. Umělé mléko bylo spíše na oblečení komisařů než v bříšku miminka… a kruhy pod očima by vystačily na celou matematickou olympiádu.

A vůbec… nakonec jednomyslně odhlasovali, že Alice Shillerová je sice policistka, ale zároveň žena, a jako taková má ty nejlepší předpoklady se o dítě postarat. A tak zvedli telefon… a z posledních sil čekali, až dorazí.

Alice smykem zaparkovala svou motorku Ninja před policejní stanicí. Byla v dobrém rozpoložení. Doma se sice málem přizabila o nepořádek, který se tam válel, ale to jí nemohlo zhatit dobrou náladu.

„Dítě… no… ehm…,“ na prahu místnosti se zastavila a fixovala svůj pohled na řvoucí uzlíček, protože netušila, že „předmět doličný“ bude ještě uvnitř. Copak nekontaktovali nějaký útulek pro děti či spolek přátel uřvaných prcků? Alice neměla smysl pro věci typu děti či domácí zvířata, vlastně pro nic, co by na ní bylo závislé a měla za to nést zodpovědnost.

Hlavní komisař ji přivítal s nepředstíraným nadšením a podával jí dopis nalezený v kočárku dítěte. Alice pergamen, na kterém byla slova psaná, pečlivě prozkoumala a v duchu obdivovala jeho krásné zpracování. Daleko podrobněji se však zastavila u pečeti. Divoká včela? – ptala se sama sebe v duchu. Kde já jsem o nich už slyšela?

Hlavou jí prudce vířily vzpomínky na události minulého roku, kdy se při svém výletu setkala s tím tajemným mužem. Byl zahalený v plášti, ale jeho oči nikdy nezapomene. Byly temně šedé… Alice se s údivem podívala do očí dítěte… jako oči toho dítěte!

Řešila tehdy důležitý případ a neměla náladu na společenskou konverzaci či nabídky na společné večeře. Divoké včely? Možná i o nich tehdy padlo pár slov.

Alice se znovu podívala do očí dítěte a zcela automaticky ho vzala do náruče a začala ho kolébat.  Páni – to je snad námět na nějaký novinový titulek!

Alice potřásla svou nově zelenou hlavou a snažila se utřídit si myšlenky. Spojitost tajemného muže s dítětem jí přišla tak samozřejmá, že považovala celý případ téměř za vyřešený.

„Je to hrabství v horách, víte které, majitele téměř nikdo nezná, ale…,“ nedořekla větu a položila dítě do cestovní tašky. V její blízkosti najednou neplakalo. Utišilo se a usnulo. Věděla, co má udělat. Její srdce se náhle otevřelo vstříc nové budoucnosti.

Se spícím dítětem na ramenou dorazila během hodiny k bráně hrabství. Jestli je její předtucha správná, najde tam onoho tajemného muže. Proč jí ale poslal ono dítě? Co jí tím chtěl říci? Myšlenky se jí řítily hlavou jedna přes druhou.

Brána se otevřela a ona vjížděla dovnitř. Cestou zřejmě nejezdila spousta lidí. Větve ji šlehaly do obličeje a najednou… jedna se zlomila a s ní spadlo na cestu hnízdo divokých včel. Vrhlo se na pravděpodobné útočníky a Alice rychle přidala plyn. Jednou rukou držela řidítka motorky a druhou chránila v cestovní tašce kupodivu stále spící dítě.

Dostala několik žihadel a málem již omdlívala, když uviděla osvětlený dům. Z posledních sil tam dojela a téměř smykem zastavila na pískem vysypané cestě. Téměř už omdlívala… ale než zavřela oči, uviděla, jak k ní přichází muž v černém plášti. Pak ucítila ostré bodnutí… a ponořila se do neklidného spánku. Poslední, co uslyšela, byla omluva muže, že jí musí dát injekci s protijedem.

Slunce jí pohladilo tváře a Alice otevřela oči. „Kde to jsem…?“ zeptala se do prázdna pokoje, ale tu se otevřely dveře. Vešel muž s šedýma očima a na rukou nesl dítě.

„Omlouvám se, málem jsem způsobil tragédii. Netušil jsem, že jste na bodnutí divokých včel alergická,“ přejel jí chladivou mastí nateklou paži. „Jen doufám, že nám svíčky z jejich vosku budou jednou osvětlovat svatební tabuli, jak je to v našem rodu zvykem. Prý přinášejí štěstí. Proto jsem jejich vosk použil na pečeť na dopise. A vidíte, jste tu,“ řekl vlídným hlasem a usmál se.

Pak si sedl ke klavíru, který byl v rohu místnosti, a začal hrát. Jeho hudba promlouvala k jejímu srdci. Vyprávěla o opuštěnosti, o tom, jak rodina je mu vším, o tom, že ji má rád a neví, jak by jí to řekl.

Ještě že to neřekl květinou, asi bych mu ji omlátila o hlavu, pomyslela si Alice dříve, než u ní láska zvítězila nad rozumem.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.