Učedník Smrti – 1. kapitola

Příběh sepsaný do Spisovatelského klání…

*

Ještě kousek! Ještě chvíli musel vydržet!
Jak jen mohl být tak hloupý, honilo se mu hlavou. Myšlenky běžely jen o málo rychleji než on. Měl pocit, že pokud bude jen trochu pomalejší, stane se mu to osudným!
Cítil, co ho pronásledovalo? Nebo to snad bylo jen v jeho hlavě?
Ještě jeden krok! A ještě jeden! Nutit se do nich ani nemusel, utíkal jako o život.
Jak jen to mohl dopustit, pomyslel si. A vtom ho to udeřilo. Jako rána do hlavy, pokud nebyla opravdová. Nezáleželo na tom.
Bylo pozdě, rezignoval, a bylo to to poslední, co si kdy nejspíš pomyslel.

Probudil se. Světlo se dralo do místnosti takřka nezadržitelně i přes stažené žaluzie na oknech. Pomalu otevřel oči a hned je zase zavřel. Slunce ho bodalo jako ostré nože.

„Jamesi, vstávej, přijdeš pozdě do školy!“ ozvalo se zpoza dveří náhlé zabušení. Zaúpěl a pomalu se svalil z postele. Tak nerad vstával. Tak nerad opouštěl svou největší lásku na světě – postel. Nedalo se však svítit, do školy musel. Téměř bezmyšlenkovitě se nasoukal do prvních džínsů a trika, které našel poházené na zemi a ještě poloslepý sešel do kuchyně na snídani.

„Dobré ráno, mami.“ pozdravil a políbil ji na tvář. „I tobě, tati.“ toho už však nelíbal, pouze zdvihl ruku na pozdrav. Rodiče pro něj byli jedna z nejdůležitějších věcí v životě. Někdy si proto připadal trochu dětinský, však už byl vlastně dospělý, ale moc dobře si uvědomoval, kolik mu toho oba dali a on byl v některých věcech zkrátka staromódní.

„Přijedeme pro tebe s tátou po škole, a pak vyrazíme.“ Oznámila mu mamka a vysypala mu na talíř pár topinek a smažené vejce. „Kam pojedeme?“ zdvihl zvědavě oči James. „Nech se překvapit!“ usmál se na něj otec a složil noviny. „A teď už pojď, nebo přijdeš pozdě.“ na chviličku se zarazil. „Nechceš přeci přijít do školy pozdě, že ne?“ James se uculil, rychle do sebe naházel snídani, rozloučil se s mamkou a vyšel za otcem ven.

Cesta do školy zabrala dobrou půlhodinu, a když dorazil do třídy, právě zvonilo. Utíkala jedna hodina za druhou a James stále více cítil, jak jeho smysly tupí nezáživné a monotónní vyprávění profesora. Hodina biologie, matematiky, chemie, dvouhodinovka tělesné výchovy, hodina volna a další dvouhodinovka technického kreslení. Čas se vlekl jako pokaždé, když se na něco těšíte. Čím víc si přejete, aby už byl čas, tím více se zdá, že hodiny stojí.

A pak konečně zazvonilo. Měl to za sebou. S radostí vyběhl ze třídy a venku už na něj čekali rodiče. James byl nadšený skoro jako malé dítě, které se těší na Santa Clause.
„Tak kam jedeme?“ vyzvídal celou cestu, rodiče však mlčeli a jen se potutelně usmívali. Na odpověď si však nemusel počkat tak dlouho.

„Burger pub Grennsland!“ zavýskl nadšeně a skočil oběma rodičům div ne kolem krku. „Vy jste to přece jen zařídili?“ nemohl uvěřit svým očím. Mamka se na něj usmála a bylo vidět, že má opravdu radost z toho, jakou jemu udělali radost. „Sice máš narozeniny až za dva týdny, ale jindy bohužel nebylo místo. Tak jsme si řekli, že to oslavíme v kruhu rodinném už teď.“

Burger pub Grennsland byla vyhlášená restaurace ve městě. Dělali tam široko daleko nejlepší burgery a James o ní básnil několik měsíců. Protože tam však čekací doba byla neúnosně dlouhá, jen tak běžně se tam nikdo nedostal.

Uvnitř na něj ale čekalo další překvapení. Už mezi dveřmi mu kolem krku skočila Mandy, jeho dlouholetá kamarádka. Vlastně by se dalo říci, že to byla jeho nejlepší kamarádka. Znali se spolu už od školky a někdy se zdálo, že jsou jako dvojčata. „Mandy!“ objal ji a zatočil se s ní dokola. „Dnešek už snad nemůže být lepší!“ štěstí z něj sálalo a skoro se zdálo, že je to nakažlivé. Nikdo v jeho okolí se totiž nedokázal přestat usmívat.

Celý večer se nesl v duchu náramně spokojené atmosféry. Dobré jídlo bylo pouze třešničkou na dortu. James byl předně v té nejlepší společnosti, kterou mu zaručovali rodiče a Mandy. Nikoho víc nepotřeboval. Právě takhle si připadal opravdu šťastný.

Další den byl státní svátek, proto si mohl ještě chvíli přispat a jen tak se válet a vzpomínat na to, jak to včera bylo úžasné. I tak vstal ale brzy. V kuchyni už narazil na oba rodiče, jak snídají, popíjejí kávu a čtou si ranní noviny.

„Včera to bylo naprosto boží!“ začal, aniž by pozdravil. „Fakt jsem to vůbec nečekal! Jak se vám to povedlo? Jak jste sehnali místo?“ tolik otázek snad na rodiče ještě nikdy nevychrlil. Ti se však místo odpovědi začali smát. „Víš, že mě někdy překvapuješ?“ smál se otec. „Jeden by řekl, že nikdy nevyrosteš.“ podotkla mamka také s úsměvem. „Vlastně… s tím zítřkem počítáš?“ obrátila se po chvilce mamka na Jamese. Ten ztuhl s pusou plnou jogurtu a na čele se mu objevila hluboká rýha, jak usilovně přemýšlel. „A ho huhe hítra?“ huhlal. „Přece jsme říkali, že bychom se jeli podívat Indiana camp, ne?“ zvedl obočí táta. „Ajo!“ James se klepl lžičkou do čela. „Počítám, jasně! A proč bych vlastně neměl?“ podivil se. „No to my jen, jestli ses z toho včerejšího štěstí úplně nezbláznil.“ ušklíbl se táta a zvedl se od stolu.

James pak celé dopoledne strávil ve svém pokoji. Kéž by to bylo úklidem, jak si jeho mamka pořád tak přála, on však raději drtil tlačítka na svém PS4 a likvidoval jednoho zombie za druhým. Podle rodičů to byla zábava hodná šílence, ale on jim vždy s úsměvem odpovídal, že vlastně šílenec je. Vysoký, štíhlý a prostě frajer. To dokazovala i polička nad jeho postelí, na které stálo pár fotek z trošku vzdálenější minulosti. Jednu dobu se James chtěl stát kulturistou a měl k tomu i dost blízko, jenže když měl před první soutěží, dostal zápal plic a to tak nějak nechtěně ukončilo jeho kariéru. Po jeho rodině to však byla jedna z jeho nejoblíbenějších věcí na světě. Posilování a svaly.

Nejspíš proto se páteční volné odpoledne rozhodl strávit v posilovně. Po minulé pekelné zátěži se tentokrát rozhodl pro kardio, vybral si jeden z modernějších běžeckých pásů, do uší si nacpal sluchátka a pak už se v rytmu rockové hudby vydal na svou běžeckou pouť.
Domů dorazil úplně vyřízený. A byl tam také sám. Oba rodiče nejspíš courali po městě nebo byli nakoupit. James nakupování z duše nesnášel, proto byl vždycky vděčný, když ho sebou rodiče nebrali. Dokázal se docela dobře zabavit i sám. A také daleko lépe.

Okolo půl deváté večer se v domovních dveřích objevila mamka s obrovskou nákupní taškou v náručí a culila se na něj stylem, který jasně napovídal, že ho nečeká nic dobrého. „Koupila jsem ti pár triček a nějaké džínsy. Pojď si to vyzkoušet, abych to když tak mohla v pondělí vrátit.“ Zavolala na něj a už ve vzduchu mávala pestrobarevným tričkem. „Ale mami!“ zaúpěl James. „Nekecej a vezmi to na sebe.“ Mamka se s ním nikdy nepárala. Nejspíš zkrátka proto, že jinak by James chodil ve starých rozdrbaných teplácích a nějakém volně plandajícím tričku. „No, vidíš! Tohle ti sluší a dokonce ti to i sedí!“ pochválila svůj výběr, kdežto James se kriticky prohlížel v zrcadle. „Vypadám v tom jako papoušek! Proč to má tolik barev? Mám nejraději černé věci.“ „No, právě proto.“ Odporovala mamka. „Máš toho černého tolik, že nikdy nevím, jestli někdo neumřel!“ James otočil pobaveně oči v sloup. „Vezmi na sebe ještě tohle a ty kalhoty.“
Kalhoty seděly jako ušité na míru a dokonce i on sám s nimi byl spokojený. Kromě toho to byla černá barva, tak aby nebyl. Druhé tričko, které na něj mamka nasoukala, bylo tmavě modré a s límečkem. Jamesových protestů si ale nevšímala a s tvrzením, že se mu to jednou bude hodit, ho sbalila a odnesla k věcem na praní.

Ta noc byla pro Jamese velice neklidná. Nejprve nemohl usnout. Potom si stěží našel vhodnou polohu. Pořád se obracel. Chvíli mu bylo teplo, chvíli zase chladno. Zkusil si dokonce otevřít okno, chvilku vyvětrat a pak usnout, ale nepomohlo nic.
Konečně usnul až skoro se svítáním, a když ho protivný zvuk budíku vzbudil o sedmé ráno, měl dojem, že se po něm proběhlo stádo slonů.

Na snídani došel rozčepířený jako vrabec, s velkými kruhy pod očima a zíval na celé kolo. „Dobré ráno.“ Zívl a skoro se zhroutil na svou židli. „Zase jsi do rána pařil ty své nesmysly, co?“ zavrtěl hlavou táta. „Nepařil, ale nemohl jsem usnout. Vůbec jsem se nevyspal.“ Korunku svému vysvětlení nasadil, když se snažil lupínky nasypat do sklenice a džus nalít do misky. Přeci jen se ale nakonec trochu probral ve studené sprše.
V domě panovala skoro panika. Mamka sice už něco zabalila den předem, pořád jí ale chybělo kde co, a zatím co klukům stačil jeden lehký batoh, ona potřebovala minimálně jeden kufr a druhý pro ně, protože si, podle ní, nebyli schopni zabalit pořádně.

Na cestu vyrazili o dobré dvě hodiny později, než měli původně v plánu. Táta sice tvrdil, že pospíchat nemusejí, však ubytování bylo zarezervované, doprava ale byla poněkud hustší a právě tomu se chtěli vyhnout.
Jakmile vjeli na dálnici, už se zdálo, že všechno bude v pořádku. Mamka byla zabraná do rozhovoru s tátou, James si chvíli listoval v časopise, než si do uší strčil sluchátka a zavřel oči. Alespoň chvíli se prospí… ještě chvíli.

Ani si nestačil uvědomit, co se stalo. Bylo to tak rychlé. Nejprve hluk pískajících brzd, pak silný náraz a pak… už jen ticho. Když opět otevřel oči, všechno viděl rozmazaně. Bolela ho každá část těla. S levou nohou nemohl vůbec pohnout a co hlavně, vůbec neměl tušení, co se stalo. Pak svět zčernal podruhé.

nalistovat pokračování…

---

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.