Pomněnka je lesní kvítí,
mezi stromy jasně svítí.
Oči tvé se jaksi liší,
jejich podobnost je přece vyšší.
Vlastní příběh píší lehce,
proto na ně koukej měkce.
Mohly by se přece bát,
jakpak se pak mají smát.
Hlasy kolem nich se chvějí,
ty oči mají, to co chtějí.
Jednou přece zavřou se,
záhadnými stanou se.
Blankyt nenalezne spásu,
v tom divokém křiku hlasů.
Potřebují hlavně klid,
budou ho snad brzy mít.
Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.
Komentáře
Zatím tu žádný komentář není. Buďte první, kdo autorovi napíše!