Bouře jménem Avaes

Povídka do soutěže Imbolc Pod vrbou.

*

Avaes seděla a dívala se z okna. V nalezinci slečny Blackburnové totiž žádné svátky nikdy neslavili.

Nalezinec byl v Karpatech, byla to velká, šedá budova skoro bez oken, plná dětí, které neměly kam jít. Avaes byla jednou z nich. Byla to malá, osmiletá dívenka s černýma očima a nosíkem malým jako desetník. V nalezinci byla už od narození a nenáviděla to tam více, než kdokoli jiný.

Často, když už všechny děti ulehly do tvrdých, nepohodlných postelí, počkala a vykradla se na chodbu. Šla bosa, jen v noční košili a tiše jako myška. Ale i když věděla, že pokud na ni někdo přijde, bude potrestána, stálo jí to za to. Chvilku chůze od jejího pokoje totiž bylo veliké okno s výhledem do vesnice. Vesnice. Tak moc si přála se po ní někdy projít. Ale znala jen cestu do kostela a zpět. Každou neděli nalezence umyli, učesali, nasadili jim čisté šaty a odvedli je do kostela. Avšak běda, pokud jste při kázání nedávali pozor. To jste dostali přes prsty. Avaes pohlédla na své rozdrásané ruce a povzdechla. Kdyby tak mohla ven…

Prsty pohladila okenní tabulku a zamrkala. V domě hned naproti nalezinci někdo do okna položil plápolající svíci. Vzdychla. Každé Hromnice se chodila dívat, jak se vesnice probouzí ze tmy, jak svíce odhánějí bouře a nepokoje v lidských srdcích. Další. Další svíce vzplanula, tentokrát vzadu, sotva že ji zahlédla. A další. Městečko se začalo rozsvěcet. V každém z oken stála hromničná svíce. Každá z nich plápolala. Každá. Ale Avaes nevěděla proč. Nevěděla, že tyto svíce mají lidi chránit před bouřkami a požáry. Kdyby to věděla, možná by si sehnala nějaký oharek zpod lavice v kostele a jen tak, pro svou víru, si jej zapálila. Ale Avaes to nevěděla a tak se jí ruce třásly zimou. Ale… stálo to za to. Avaes se dívala a čím déle, tím více toužila vzletět. Nadechnout se. Být volná.

Ale to všechno rázem skončilo. Na rameni jí přistála čísi ruka. Než se stihla otočit a zjistit čí je, udeřila ji do obličeje. A pak znova. Sestra z nalezince ji mlátila. Vzala do rukou měděný svícen a udeřila ji jím. Avaes upadla na tvrdou zem. Najednou už nic neslyšela. Nic. Chtěla vstát, ale nešlo to. Nešlo to, protože neviděla. Neslyšela. Necítila. Netušila, kde je, chtěla volat, ale hlas se jí vytratil. Ale něco se s ní dělo. Jako by už to nebyla ta malá, ta nevinná Avaes. Hněv uvnitř ji ovládl. A tak se pomstila všem.

***

Ten den zasáhla Karpaty ta největší bouře, jakou kdy tamní lidé viděli. Blesky a hromy se míhaly na obloze více, než kdy kdo viděl. Bouře letěla městem, zrychlovala a zrychlovala. Míjela jeden dům za druhým. Věděla, kam má namířeno.

Druhý den, když bouře ustala, spěchali lidé obhlédnout své příbuzné a přátele. Všichni se strachovali, protože takovou bouři, tu nemohl přežít snad nikdo, říkávali. Ale město bylo jako netknuté, až na nalezinec, stojící na náměstí. Tam, kde se tyčila mohutná budova, bylo prázdno. Nezbylo z něj vůbec nic. Lidé hledali, ale jako by se do země propadl. Nevěděli proč. Nevěděli o děvčátku, které se tu noc znovu probudilo. A nikdo netušil, že to vše byl teprve začátek. Protože Avaes měla ještě sestru.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.