V hlubinách temna – 2. kapitola

Pokračování povídky sepsané v rámci soutěže Nedokončené poklady.

*

„Zpátky k tobě domů,“ vyslovil tiše.

Domů? Ale jak toho chce dosáhnout? Jak se odsud mám dostat domů? A jak jsem se vůbec dostala sem? Byla i má matka záhadným způsobem přenesena do ještě záhadnější země, Marconie?

Z úvah mě vytrhl hlas druhého chlapce, Darka.

„Jaké jsou další pokyny, Morgane?“ zeptal se a pak si mě s nedůvěřivým výrazem změřil, snad jako by se domníval, že je mám v plánu zabít nebo něco podobného.

„Půjde s námi,“ oznámil mu klidně.

„Ale Morgane, to snad nemůžeš myslet vážně? Opravdu chceš s sebou vzít špeha?“ mračil se na něj Dark, zřejmě se mu tato možnost příliš nelíbila. Pohled, který na mě vrhl, působil skoro vražedně. Pak svou pozornost opět přesunul k Morganovi.

„Myslím to smrtelně vážně, Darku. Navíc… ona není špeh,“ odvětil jeho směrem a z jeho hlasu nezmizel klidný tón. Byla jsem mu tak vděčná za jeho důvěru, neměl důvod mi důvěřovat a přesto mě zachránil před tím, aby mě jeho společník svázal jak nějakého vězně. Kdo ví, co chtěl udělat pak… Zabít mě nebo zavřít do kobky? Možná tím nechtěl ztrácet čas, ale proč by tedy chtěl, abych šla s nimi? Mohl by mě přece úplně klidně nechat tady, ať si poradím sama…

„Já… pokud s tím máte problém… s vámi nemusím jít, můžu zkusit najít cestu sama,“ navrhla jsem jim, snažíc se neúspěšně skrýt nejistotu v hlase, přesto jsem doufala, že nebudu nucena tuto možnost opravdu zvolit. Nechtěla jsem však mezi nimi vyvolávat hádky.

„Ne, už jsem řekl, půjdeš s námi, Ashley,“ probodl mě Morgan pohledem a já na okamžik jen mlčky hleděla do jeho modrých očí. Pak jsem však pohledem uhnula. To přece nejde!

„Co když patří k nim?!“ Dark se stále snažil přesvědčit svého prince, že bych pro ně mohla být hrozbou, ale… co bych jim asi tak mohla udělat? Házet po nich to dříví, které je tu naskládané?

„Ona k nim nepatří, věř mi, Darku. Ashley půjde s námi, ať s tím souhlasíš, nebo ne!“ oznámil mu rozhodně. Jeho hlas zněl možná až trochu děsivě. V tu chvíli opravdu působil jak nějaký princ, který nestrpí jakýkoli odpor ze strany svých lidí. Byla jsem ráda, že jsem v tom děsivém lese poznala právě zdejšího právoplatného prince.

„Jak myslíš, Morgane, ale jestli se potvrdí to, co říkám, nestěžuj si, že jsem tě nevaroval,“ přikývl Dark nakonec. „A teď bychom měli vyrazit, nesmíme si dovolit ztrácet víc času, než je nezbytně nutné.“

„Máš pravdu, Darku, už jsme se zde zdrželi opravdu dlouho a nezbývá nám moc času…“ souhlasil.

Dark se ke mně přiblížil zrovna ve chvíli, kdy Morgan zamyšleně vzhlédl k obloze. Netušila jsem sice, jak se mu to povedlo, ale to nebylo důležité. Tiše pronesl mým směrem tichou výhrůžku… tedy možná spíš varování: „Budu tě sledovat.“

Než jsem stihla jakkoli zareagovat, opět se vzdálil a pohlédl na Morgana. Pak zamířil k jedné z cest, která po chvíli mizela v lese, z něhož jsem přišla.

„Začíná svítat, musíme se dostat přes les před polednem,“ oznámil ještě, zatímco princ stále pozorně studoval oblohu, zřejmě nevnímaje, co se děje kolem něj.

Konečně odtrhl oči od nebe a pohlédl na svého společníka. „Co? Jo, jasně, vždyť už jdeme,“ souhlasil v první chvíli trochu zmateně.

„Tak pojďte rychleji,“ ušklíbl se Dark a aniž by na nás čekal, zamířil po cestě vpřed.

Morgan se na mě otočil a natáhl ke mně ruku.

„Jdeš, Ashley?“ zeptal se mě tiše, „Neboj se, dostaneme tě domů, slibuji,“ dodal již téměř neslyšně a já se opět na krátkou chvíli ztratila v jeho očích.

---

Pokračování příběhu…

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.