ŠKM – Safírové náušničky

Královna Magdaléna se znovu probírala svými poklady. Vyndala jich už mnoho, když narazila na stříbrné náušnice s drobnými modrými kamínky, safíry. Zamračila se, jak se snažila přijít na to, odkud je má, ale po chvíli si to přece vybavila. Dostala je v sedmi letech.

Byly to její první náušnice. Tehdy bylo zvykem propichovat děvčátkům uši až o něco později, protože proces zahrnoval poměrně velikou jehlu. Její matka, Sofie, se toho dne nemohla dočkat. Magdalénka tehdy ještě pořádně netušila, co se bude dít, ale vlastně se už moc těšila. Moc se jí líbilo, jak se starší dívky a ženy parádí různými šperky. Chtěla už patřit mezi ně.

Královna Sofie vzala den před samotným propichováním dcerku k sobě do ložnice. Děti tam vodila málokdy, spíše trávila ona čas v jejich komnatách. Posadila si princeznu na klín a ukázala jí svou šperkovnici.

„Jak je na tom vlastně tvá sbírka, Magdalénko?“ zeptala se dcerky, která si mezitím na prsty navlékala veliké prstýnky.

„Mám tam tóóólik věcí!“ chlubila se princezna a hned začala vše vyjmenovávat. Na prstících přitom počítala, jaké všechny poklady už má. Dnes jich bylo více, ale z těch prvních jich nejspíš už spoustu ztratila, třeba přívěsek, který se jí roztrhl o mnoho let později.

Královna se zasmála a pohladila dcerku po vlasech.

„Zítra ti propíchneme ouška, Magdalénko. Bylo mi asi tolik, co tobě, když mi je maminka nechala propíchnout.“

„Bolí to?“ zajímala se hned Magdalénka.

Královna zavrtěla hlavou. „Nebolí. A kdyby, tak jenom trošičku. Než se vdáš, dávno už to bolet nebude.“

„To říkáš vždycky,“ začala se durdit Magdalénka.

Královna se znovu zasmála. „To asi ano.“

Chvíli si dcerku prohlížela.

„Už víš, jaké náušničky bys chtěla?“ vyzvídala. Měla už jedny připravené, ale zvědavost jí nedala.

Magdalénka se na chvilku zamyslela, ale hned začala vyjmenovávat: „Takové, cos měla onehdy na bále, ty červené, i když já bych raději zelené. Nebo žluté. Nebo modré! Všechny barvy, abych si mohla každý den vzít jiné!“

„No, tolik jich pro tebe nemám,“ povzdychla si královna s hraným zklamáním, ale pak se znovu zasmála. „Snad ti zatím budou stačit tyto.“

Opatrně vytáhla šuplík stolku a vyndala drobnou dřevěnou krabičku. Dala ji až před Magdalénku a pomalu ji otevřela. Uvnitř byly stříbrné náušnice s drobnými modrými kameny, které oslnivě zářily.

„Jsou v nich safíry, modré drahokamy,“ vysvětlovala královna dceři. Nechala Magdalénku, aby jednu náušnici vzala do ruky a zblízka si ji prohlédla, ale neustále sledovala, jestli jí náhodou nepadá na zem.

„Jsou nádherné,“ vydechla Magdalénka a až s posvátnou úctou vrátila náušnici do krabičky. Pak se mamince na klíně otočila, objala ji a dala jí pusu na tvář. „Děkuju!“

„Jednoho dne,“ usmála se na ni královna, v očích přitom měla slzy dojetí, „dáš náušnice zase své dceři. Nebo dcerám,“ dodala se smíchem.

* * *

Následující den proběhlo propichování uší. Magdalénku sice bolelo, ale hrdinně zadržovala slzy; chtěla si náušnice zasloužit. Ty mohla nosit asi až po týdnu, kdy jí splaskl otok. A že se jich nanosila! Jiné začala nosit až o spoustu let později. Modré safírové uložila do šperkovnice a, aby pravdu řekla, téměř na ně zapomněla. Přesto nezapomněla věnovat svým dcerám náušnice také den předtím, než jim byly propichovány uši, stejně jako to udělala její maminka.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.