Křižovatka

Co vše je člověk ochoten podstoupit, aby se stal svým lepším já?

Nervózně přešlápl a ještě jednou se podíval do telefonu. Znělo to neuvěřitelně hloupě. Proč by něco podobného mělo vůbec fungovat? Zahrabe na křižovatku nějaké pochybné věci, zjeví se mu ďábel a daruje mu lepší život? Pokud to funguje, proč to nedělají všichni?

„Kdo nehraje…“ povzdechl si nakonec a malou krabičku z kartonu s podivnými předměty jako „chlupy černé kočky“ nebo „kůstka z holuba“ vložil do mělké díry, kterou si připravil už před dobrou půlhodinou. Od té doby tu jen stál a říkal si, že se snad už úplně zbláznil.

Ve chvíli, kdy přes krabičku nahrnul trochu hlíny, odbila půlnoc. Dokonce slyšel kostelní hodiny z nedaleké vesnice. Světla vesnice se zdála být neuvěřitelně vzdálená. Celou noc bylo zataženo, takže jediným zdrojem světla byla právě obrazovka telefonu.

Zkusil jí posvítit kolem. Aplikaci baterky nechtěl použít pro případ, že nedaleko přeci jen někdo je. Kdo ví, jestli by na něj nezavolali policii, kdyby ho tu našli i s tou krabičkou s kostí, chlupy a šupinami.

Nikoho ale neviděl. Žádný muž v černém, jak některé pověsti na internetu tvrdily.

„Jasně, že to nefunguje,“ zabrblal, ale stejně byl zklamaný. Chtěl odejít, ale v tu chvíli uslyšel hlas.

„Alan Garland… Čemu vděčím za takovou milou návštěvu?“

Když se pokusíte vyvolat ďábla, asi by vás nemělo překvapit, že zná vaše jméno.

Alana vlastně ani moc nepřekvapilo, že ďábel jeho jméno zná. Byl to ten hlas, kvůli čemu se nemohl ani pohnout, kvůli čemu se mu z mysli vytratily veškeré myšlenky.

Byl to skutečný hlas, skoro až hmatatelný. Poznal, odkud přichází, kdyby se pootočil doprava, spatřil by ďábla. Ten hlas byl ale zároveň hluboko v jeho mysli, zařezával se mu do mozku a do jeho nitra. Děsil ho k smrti, ale zároveň v něm bylo něco, co ho okouzlovalo.

Neodpověděl, dokonce ani nedýchal.

„Hm… Zajímavé, vskutku zajímavé,“ pronesl ďábel. „Chceš tedy úspěch. Dobrá. To je snadné.“

Alan překvapeně zamrkal. Čte mu snad ďábel myšlenky?

Pomalu se otočil k místu, odkud hlas přicházel. Ve tmě viděl jen velmi přibližnou siluetu, která se na okrajích rozplývala do tmy. Možná je to tak lepší, napadlo ho.

„Co za to?“ uslyšel Alan svůj vlastní skřehotavý hlas. Ani si neuvědomil, že chce mluvit, ta slova mu vyklouzla sama, až sebou lehce trhl.

„Tvou duši,“ zněla jednoduchá odpověď ďábla.

Alana zamrazilo.

Nepatřil mezi nábožensky založené lidi. Nevěřil v Boha – žádného – ani v anděly nebo ďábly či posmrtný život. A vlastně ani v duši. Lidské tělo považoval za podivnou hříčku přírody, ne za schránku pro něco snad posvátnějšího.

Nevěřil v ďábly, ale přesto se tu jednoho pokoušel vyvolat. Co pokoušel, vyvolal ho. A teď s ním mluví. Asi je na čase přehodnotit i zbytek.

„Duši?“ zopakoval, znovu překvapený vlastním hlasem.

„No jistě. Zařídím ti úspěch. Výměnou chci jen tvoji duši. Což znamená, že nedojde klidu a neznovuzrodí se. Bude má.“

Alan mlčel. Po chvíli si ale vzpomněl na různé legendy o smlouvách s ďábly, na pohádky, které sledoval a četl jako malý kluk.

„Přijdeš si pro ni za rok? Pro mě?“

„Ale kdeže. Dožiješ život, dokud nezemřeš přirozenou smrtí. Ve vysokém věku, protože dařit se ti bude ve všem, ani nemoci tě nebudou sužovat. Nezabíjíme své obchodní partnery, ačkoli se to o nás říká.“

Prožije plný život. A bude mít vše, co kdy chtěl. Jediné, co za to dá, je něco, o čem dosud ani nevěděl, že to má. Tak se prostě neznovuzrodí. To není zase tak hrozné, ne? S jeho štěstím by ten další život mohl být ještě horší než tenhle.

V hlavě mu zároveň zněl varovný hlásek, který se odmítal vzdát duše. Zvládneš to sám, tvrdil. Alan mu už ale nevěřil.

„Takže budu mít všechno, co chci… A ty za to dostaneš jen moji duši,“ zopakoval Alan, chtěl se o podmínkách obchodu ujistit. Před očima viděl svůj budoucí úspěch, slávu, peníze; vše, po čem kdy toužil. Duše, něco, co možná ani neexistuje, mu v cestě stát nebude.

„Přesně tak.“

„Dobře. Udělej to.“

Ďábel udělal dva kroky směrem k Alanovi. Teď už mu bylo vidět do tváře, ohyzdné tak, že se Alanovi div nezatmělo před očima. Znovu začal o obchodu pochybovat, ale bylo příliš pozdě.

Ďábel mu dlouhým drápem přejel po hrudi, vykreslil zvláštní obrazec připomínající pentagram, ale ten to tak docela nebyl.

V dalším okamžiku byl pryč. Mraky se konečně rozestoupily, v okolí zasvítil měsíc.

Alan se rozhlédl. Široko daleko neviděl ani živáčka.

Vrátil se domů. Když se na druhý den probudil, cítil se jinak. Konečně se mu začalo dařit; ve všem, na co sáhl.

***

Trvalo asi měsíc, než mu došlo, že úspěch mu štěstí nepřináší. Vlastně mu nepřináší nic. Už necítil ambice, necítil touhu něco dokázat, něco mít. Mohl mít vše, ale nic ho neuspokojovalo. Vlastně si už ani nepamatoval, jaký pocit uspokojení je.

Další měsíc mu trvalo, než si dal dvě a dvě dohromady.

Ďábel nikdy neřekl, že si duši vezme až po jeho smrti; to si domyslel on sám.

Měl vše, po čem kdy toužil.

Ale za jakou cenu?

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.