Prosím, řekni jim, že…
Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Vidím slunce. Jasná zář mi vhání slzy do očí. Nebo možná pláču bolestí. Hledím nahoru, protože vím, že opačným směrem hezký pohled není. Cítím teplo. To ze mě pomalu prchá život ven na nehostinnou půdu, do které vsakuje. Prsty zatínám do hrubé látky kabátu, marně se snažíc vytáhnout fotografii z kapsy. Slyším střely, snad někde v dálce. Slyším vítr a obracím k němu svou poslední naději. Prosím jej bez přestání, aby mi byl poslem. Protože nikoho jiného nemám. Protože jsem slíbil, že se vrátím já a ne vlajka a zradil jsem je. „Prosím, řekni jim, že jsem je měl rád.“
Nové hobby
Vzdušná báseň do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Je tady víkendové ráno a jak je na nástěnce psáno, koná se dnes trénink kolejní, kde jména na zápas se zveřejní. Já o zápase zdát si jen můžu, vždy při lítání roztrhnu si blůzu, jsem totiž děsné poleno, co je napříč vzduchem meteno. Včera však přislíbila mi kapitánka, že ze mě nebude dělat jelimánka, půjčí mi totiž koště závodní, to prý mi pády na zem odškodní. V noci lehce odolávám spánku, jistě teď slíznu všechnu smetánku, už v brzkém jitru hradem kvačím a u toho chléb se salámem svačím. Hřiště je zatím pusté a prázdné, slyším jen svoje kroky rázné, usednu na koště, odrazím se hned a rázem cítím, že létání je med. Kličky, zatáčky, všechno je psina, vůbec už nevěřím, že je to dřina, famfrpál chtěla jsem hrát...
Námořníkův list
Vzdušná povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Má nejdražší Claire, konečně ustaly silné zimní bouře. Celé týdny bičoval silný Severák nemilosrdně irské pobřeží. Čekání bylo dlouhé, až příliš pro již tak dost skleslou posádku. Již dávno jsem přestal počítat dny, kdy jsem měl být u Tebe, moje jediná. Vím, slíbil jsem, že se vrátím do podzimních dešťů. Odpusť mi, že jsem nemohl svůj slib splnit. Při návratu z Nového světa nás přepadly podivné větrné víry. Loď se zmítala ze strany na stranu a ztratili jsme dvě ze šesti plachet. Naštěstí se nám podařilo po několika dnech doplout do přístavu. Až na místě jsme zjistili, o kolik mil jsme se nechtěně odchýlili. Přivítala nás země překypující všemi odstíny zelené. Na nekonečných loukách se pasou stáda ovcí. Místní...
Hudba
Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Vítr rozházel noty, které tak pracně napsala do sešitu. V notách byl kus její duše, utrpení, lásky a naděje. Ani skladbu nestačila zahrát. Poslední vteřina, kdy do plic vdechla čistý vzduch, kdy v jejích uších zazněl něžný tón harfy, poslední myšlenka, kterou věnovala své velké lásce. Její dech utichl a oči přestaly mrkat. Zemřela. Její hudba však hrála dál, ptáci pěli její písně, které dál zněly ve vzduchu, vítr je roznášel do dalekých krajin, kde jej uslyšeli vesničané a spolu s větrem a slavíky je pěli i oni. Její duše možná odešla, ale její odkaz nikdy. Její hudba zněla dál.
Čtyři draci
Vzdušná povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Kdysi dávno, když byl čas ještě mladý a vzduch byl čistý jako křišťál, se nebe táhlo přes celý svět. Tenkrát bylo na zemi jen velké Východní moře. A draci. Draci, kteří se vzájemně honili vzduchem. Čím víc byl vzduch čistý, tím lépe se jim létalo. Nejvýznamnější byli čtyři. Červený drak, který miloval a ochraňoval vodu. Žlutý drak zase miloval zemi. Perleťový drak, kterému z plic stoupal silný proud kouře. Černý drak, který létal hbitě jako kolibřík, se staral o vzduch. Všichni čtyři žili ve vzájemné harmonii a skvěle se doplňovali. Bohužel to netrvalo věčně. Všichni se pohádali o tom, kdo zranil dračí mládě. Byl to zlý císař a neměl rád černého draka. Proto on mladě poranil a stopy narafičil na něj. Ostatní...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
