Netvor a princezna – část první: Linette 1/2

I

Seděla jsem na lavičce v královské zahradě. Zaklonila jsem hlavu, zavřela oči a naslouchala zvukům nočního města. Zachvěla jsem se, když se zvedl mírný větřík a ovál mi nahé ruce a nohy. Byla jsem venku jen v noční košili, tak, jak jsem přelezla balkón. Možná jsem se měla přiobléct. V noci je ještě zima.

V keři nedaleko mě zapraskalo. Otevřela jsem oči a chvatně jsem se postavila. Trochu vylekaně jsem se rozhlédla. Sleduje mě snad někdo? Ať jsem se dívala, jak jsem chtěla, nikoho jsem neviděla, ale nepříjemný pocit nezmizel.

„Haló?“ zeptala jsem se pro jistotu. Nemusela jsem křičet, tma roznesla můj hlas daleko. „Je tu někdo?“

Nic. Znovu zapraskání v keřích. Vyjekla jsem. Zase prasknutí. A další. Pod nohama mi proběhla myš. Nejdřív jsem se jí vyděsila, ale pak jsem se musela rozesmát. Celou dobu mě děsila jen jedna malá myška. Zavrtěla jsem nad sebou pobaveně hlavou a vracela jsem se zpátky do své ložnice.

II

Vplížila jsem se do pokoje a vsoukala se pod peřinu. Doufala jsem, že jsem nebyla nikým zpozorována. Vzápětí jsem ztuhla, protože jsem zaslechla vlídný hlas své služebné.

„Zase nemůžete spát, princezno?“ zeptala se a v hlase jí zněl úsměv.

Mé oči už si přivykly tmě a já se rozhlédla. Seděla v křesle a dívala se na mě. Zarděla jsem se a sklopila zrak k zemi.

„Anastazie. Bylas tu dlouho?“ zeptala jsem se.

„Když jsem přišla, už jste byla pryč, mé dítě.“ Vstala a přešla k mé posteli, načež mi pečlivě natřásla polštář a rozestlala mi. „Lehněte si, má drahá.“

Poslechla jsem, ona mě starostlivě přikryla a pak si sedla vedle mě na lůžko a vzala mě něžně za ruku, jako bych byla malá holčička, která nemůže usnout po špatném snu. „Měla byste si dávat pozor, když se v noci plížíte ven,“ řekla následně.

„Proč?“ zeptala jsem se trochu nechápavě. „Vždy jsem opatrná, aby mě nikdo neviděl odcházet.“

„Ale nevíte, co se může skrývat venku.“

„A co se tam skrývá?“ Oči se mi zaleskly dychtivou zvědavostí. Vždy jsem milovala tajemné příběhy. Tohle znělo jako začátek jednoho z nich.

„Chcete vyprávět příběh?“

Napjatá, co to bude, jsem přikývla. „Ano, prosím. Pro dobré usínání.“

III

Objevil se prý prvně v Agustině, malé vesnici poblíž trinidadského knížectví. Byl to člověk? Nebo to snad bylo zvíře? Povídá se, že nešel zařadit ani k jednomu z těch druhů. Vypadal jako ďábel. Žluté oči mu žhnou, jeho zuby a drápy jsou dlouhé a ostré. Z celého těla mu prýští černá krev. Živí se zardoušenými kojenci. Je horší, než ta nejděsivější šelma – on totiž vraždí pro zábavu. Vyhlazuje jednu vesnici za druhou. Jedno město za druhým. Nemá jméno. Neví se, odkud přišel. Neví se o něm nic, krom toho, co je známo. Nezná slitování. A nikdo setkání s ním nepřežil.

IV

„A teď už spěte, mé dítě,“ zakončila chůva své vyprávění. „Je hluboká noc.“

„Ale, Ano!“ smála jsem se. „Přeci sama tomu příběhu nevěříš, že ne?“

Upřímně, po zádech mi přejel mráz a měla jsem husí kůži. Věřila jsem každému slovu, ale nechtěla jsem si to přiznat. Kdybych to udělala, nejspíš bych se už nikdy neodvážila vyjít v noci ven sama! Co by to jen pro mě, noční průzkumnici, znamenalo, kdyby byl ten netvor skutečný?

„Občas nevím, čemu věřit,“ odpověděla mi Anastazie. „Ale důležité je jen to, že jste v bezpečí své ložnice. Opravdu už byste měla zavřít oči a spát. Zítra vás čeká náročný den.“

Pohladila mě po vlasech, sehnula se ke mně a vtiskla mi políbení do vlasů. Potom se otočila a odešla z pokoje. Zavřela za sebou dveře.

Když jsem se, usínajíc, dívala oknem do zahrady, měla jsem na krátký okamžik pocit, že jsem zahlédla dvě velké zářivé žluté oči…

Pokračování…

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.