Netvor a princezna – Prolog

Příběh o Sebastianovi, trinidadském knížeti, který je vyhnancem považovaným za netvora – v rozrušení se totiž mění v příšeru, a princezně Linette, která je nespokojená se svým životem plným pravidel… Podaří se jim uprchnout ze svých osudů?

„Elisabeth! Elisabeth!“ slyšela jsem Ceciliin hlas a cítila jsem, jak se mnou třese.

Rozespale jsem otevřela oči a pohlédla na svoji kněžnu, která mě budila ze sna. Téměř okamžitě jsem zaregistrovala, že ležíme v mokrém ložním prádle. Chvatně jsem se zvedla.

„Nekrvácíte?“ zeptala jsem se pro ujištění ještě před tím, než jsem stihla rozsvítit lampy. Pořád byla ještě dost velká tma.

„Ne. Žádné krve jsem si nevšimla. Já – já myslím, že je vše v pořádku.“ Po tom, co domluvila, si Cecilie položila dlaně na břicho a tvář jí zkřivil bolestný výraz. „Myslím, že se už brzy narodí.“

„Nepochybuji o tom, má paní. Dojdu pro ručníky a pro vodu. Hned se vrátím,“ ujistila jsem ji, pohladila ji po tváři a vyplížila se se svícnem v ruce ven z komnaty.

Když jsem se vrátila s věcmi potřebnými k porodu, má paní už viditelně trpěla. Kontrakce byly velmi silné a šly rychle za sebou. Vypadalo to na překotný porod. Neměla jsem příliš zkušeností s porody, ale pomáhala jsem své starší sestře, když s matkou odrodila mé dva mladší bratry, a zažila jsem si nedávno i svůj vlastní porod. Nebyla jsem porodní bábou, byla jsem jen komornou na trinidadském knížectví, ale kněžna mi velmi důvěřovala. Díky ní jsem i já věřila, že to zvládnu.

Nebylo to tak těžké. Nebyl čas nad něčím přemýšlet a instinkty zvládly zbytek. Zanedlouho už jsem kněžně pokládala na odhalená prsa jejího syna a balila ho do teplých ručníků, aby neprochladl.

„Och, jak jen je krásný!“ zašeptala kněžna vyčerpaně. „Řekněte, Elisabeth, není krásný?“

S úsměvem jsem přikývla a položila jsem vyčerpané ženě ruku na rameno.

„Samozřejmě, že je,“ řekla jsem upřímně. „Je stejně překrásný jako jeho matka, má paní.“ Cecilie mi věnovala unavený, ale vřelý úsměv.

Sledovala jsem jejího syna, který si už našel cestu k matčinu prsu a teď něžně pil. Připadala jsem si, jako kdybych takový obraz viděla poprvé v životě, a přitom na mě doma čekala má vlastní dcera, o kterou se v době mé nepřítomnosti starala sestra.

Já i Cecilie jsme leknutím téměř přestaly dýchat, když jsme uslyšely v chodbě dunění těžkých mužských kroků. Zdálo se, že muž velmi pospíchá – a blíží se k pokoji, ve kterém jsme byly. Obě jsme věděly, kdo to je, a bylo nám jasné, že musíme něco udělat.

„Vezměte si ho! Vezměte si Sebastiana! Ukryjte ho před ním!“ žádala mě kněžna zoufale.

Přebrala jsem si chvatně dítě, které nespokojeně mručelo. Protože jsem sama kojila, odkryla jsem rychle ňadro a nechala jsem chlapce, aby se přisál, upokojil a přestal plakat. Pak jsem se s ním přesunula do skříně, zavřela za sebou dveře a doufala, že nás Sebastian ani hláskem neprozradí.

Ten naštěstí spokojeně pil a nezdálo se, že by ho něco trápilo. Ukryli jsme se právě včas, vzápětí jsem slyšela, jak se dveře komnaty rozletěly dokořán. Kněžna hlasitě zalapala po dechu.

„Ještě nic?“ zeptal se jí na oko mile, ale v hlase mu zněla skrývaná zuřivost, která nešla přeslechnout.

„Nic,“ zalhala roztřeseným hlasem. „Možná mám trochu bolesti. Proč se usmíváš…?“

„Jsem rád, že k tomu ještě nedošlo. Nesmí se narodit. Kdyby byl stejný, nepřežil bych to už!“

„Nemůžeš přeci vědět, jestli by se to zase stalo…“ namítala Cecilie nejistým hlasem.

„Nemohu to riskovat,“ odpověděl jí náš pán.

„Co tím chceš říct? Da – Davide?“

Hlas jeho ženy zněl stále více a více vylekaně. Podívala jsem se na Sebastiana, který mi v náruči zatím klidně oddychoval. Usnul.

Trhla jsem sebou, když jsem uslyšela nelidský řev knížete. Následovaly vlhké páravé zvuky a potom tříštění skla. V pokoji bylo ticho. Chvějíc se jsem opatrně otevřela skříň a vyšla ven. Pohled, který se mi naskytl, byl vskutku hororovým výjevem. Cecilie ležela na posteli rozdrásána jako od líté šelmy. Než ji zabil, naštěstí ne i s dítětem, jak se domníval, nestihla ani zakřičet. Do očí se mi vehnaly slzy. Schovala jsem spícího knížecího syna pod svůj pléd a společně s ním jsem vyběhla z pokoje.

Pokračování…

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.