V zajetí času – 4. kapitola

Vyzrazení

Ležel ve své posteli, půlkou těla na zemi a půlkou na matraci. Divoké sny se postaraly o takovouto divnou polohu. Zdálo se mu, že si to šéfredaktor rozmyslel a naprášil ho. Když mu někdo zabušil na dveře, s leknutím se probudil a zbytek těla se také sesunul na podlahu. Nepříjemně studila, a tak rychle vyskočil a sáhl po kraťasech a nějakém tričku. Ulevilo se mu, když zjistil, že to byl jen sen a nikdo na dveře nebuší.

Venku se ženili všichni čerti. Obloha byla úplně šedivá a na okno dopadaly velké sněhové vločky. James stál nějakou dobu u okna a se škodolibým úsměvem na tváři pozoroval chodce, kterým to na namrzlém chodníku klouzalo. Někteří si drželi čepice, aby jim je vítr neodvál, a někteří se snažili natáhnout bundy tak vysoko, jak to šlo, aby jim sníh nenapadal za krk.
Nedaleko na rohu ulice, kde už z části začínal park, pozoroval maminku se dvěma dětmi. Podle bundiček to byli dva chlapci. Maminka jim sotva stačila, když oba hoši vzali útokem čerstvě shrabaný sníh u zídky parku. James viděl, jak na ně něco volá, ale oni ji úplně ignorují a dál si vesele hrají ve sněhu. Mohly jim být tak tři, čtyři roky. Divadlo skončilo, když zašli za roh.

Topení krásně sálalo a jemu se od něj nechtělo ani na krok. Docela se mu zamlouvalo, že teď nemusí trčet za kasou a každou chvíli si utírat nudle u nosu.
Zvědavost, jestli už je něco na internetu, ho nakonec donutila dojít ke gauči. Pln očekávání zapnul notebook a našel si denní zpravodajství.
„Laviny na horách, kalamita v Kansas City, hromadné nehody na dálnicích,“ broukal si pod vousy. Zamračeně projížděl další a další zprávy. Všechno se týkalo hlavně předpovědi počasí a černé kroniky – kdo, kde, s kým a jak se srazil. Zklamalo ho, že tam nenašel nic o teorii cestování časem. Byl si tak jistý, že to bude bomba. Hned přemýšlel, jestli to opravdu otiskli, anebo vyhodili do koše okamžitě potom, co se za ním zavřely dveře výtahu.
„Že by mi dával ty peníze, aby se mě zbavil? To né.“ Žádné jiné vysvětlení však neměl.

Být bez práce mu umožňovalo dělat si celý den, co chtěl, jenže sedět od rána do večera na gauči, ládovat se jídlem a civět do monitoru ho přestalo rychle bavit. Odjakživa měl rád sport a sedět takovou dobu na jednom místě ho ubíjelo.
Jenže venku vládlo tak nevlídné počasí, že by ani psa nevyhnal. Ještě několikrát se šel ohřát k topení a pokaždé bloumal v myšlenkách, co se asi se spisy stalo.
Kolem oběda už toho měl doma po krk. Nabalil se, na hlavu si narazil huňatou nike čepici a zabouchl za sebou dveře. Potřeboval se aspoň na chvíli projít, a krom toho mu doma došla kola, na které se stával pomalu závislý.
Nejbližší obchod byla večerka na druhé straně parku. Vedli ji Vietnamci a ti měli otevřeno skoro nonstop.

Venku bylo ještě hůř, než to vypadalo. Zarazil si proto ruce hluboko do kapes, obličej si schoval v bundě, jak to jen šlo, a „probíjel“ si cestu vánicí. Chodníky vážně pekelně klouzaly a najednou ho smích přešel, když se několikrát málem rozmázl na zemi.

„Hej, brácho!“ zahulákal někdo.
James se otočil, ale nikoho nespatřil. Otočil se kolem dokola, až narazil na menšího kluka, přibližně jeho věku. Motal se ze strany na stranu a vypadal minimálně opile.
„Hej, brácho, máš matroš?“ zeptal se s tupým úsměvem.
„Ne,“ odsekl James a ve snaze pokračovat dál ho obešel. Kluk ho chytil za rukáv a otočil.
„Jak nemáš? Copak už v tom jako nejdeš?“ z tupého úsměvu se stával pobouřený výraz.
„Prostě teď nemám!“ řekl hlasitěji a opět se otočil.
„A kdy bude?“ dorážel dál.
„Nevim.“
„No ale já ho chci hned,“ opět se usmíval a kinklal se ze strany na stranu. James si ho nevzrušeně prohlížel.
„Nepotřebuješ to.“
„Cože? Já to musim mít. Rozumíš? Musim!“ teď už na něj pořvával.
„Možná až vystřízlivíš.“
„Já sem střízlivej,“ roztáhl ruce kluk a podjelo mu to na ledu.
„To vidim,“ broukl si pro sebe James a už byl pryč. Za ním se ozývalo ještě hulákání a nějaké nadávky na jeho adresu. Jen zakroutil hlavou a pokračoval dál.

Konečně měl nakoupeno, co bylo třeba. Chystal se na cestu zpátky, ale upoutal ho hlouček lidí před výlohou. Nějak tušil, že v těch místech je trafika. Jistý si nebyl, proto se šel podívat.
Trafika tam nejenže byla, ale všichni ti lidi si mezi sebou vzrušeně něco šuškali. Dalo mu trochu práce, než se prodral davem, ale výsledek stál za to. Na novinových pultech vyšlo nové číslo deníku The Kansas Times. Hned na hlavní stránce se objevil obrovský nápis „Cestování časem je možné!“.
James cítil v břiše motýlky. Jeden výtisk si zabavil a začal studovat, co všechno otiskli.

Především tam byla ona slavná teorie o tom, jak se to vůbec dá uskutečnit. Pak také názory jiných vědců a nakonec ještě věci, o kterých si byl jistý, že nečetl. Bulvár si zkrátka vždycky něco vymyslí a přidá, aby to lidi lákalo.
Přesně jak čekal, zpráva způsobila poprask. To však ještě nebylo nic oproti tomu, co mělo následovat.

I s čerstvým výtiskem se vrátil domů, kde ho hodlal podrobněji prostudovat. Jen tak ze zvědavosti zapnul notebook a nestačil se divit. Hlavní zprávy vystřídala teorie o cestování časem. Už to nebyl jen deník Kansas Times, ale několik dalších regionálních deníků. Pod články se množily příspěvky a každý druhý člověk se dožadoval odpovědi, kde k tomu přišli.
Jenže to stále nebylo vše.

Rádio, které měl na stolku v obýváku, pouštěl výjimečně, ale tentokrát se na zprávy vyloženě těšil. Zprávy byly pravidelně každou hodinu. Zapnul rádio a čekal. V osm hodin večer se konečně dočkal. Dohrála známá písnička a hned nato se přihlásila redaktorka:
„… A nyní zprávy. Novinkou, která teď doslova hýbe světem, se stala zpráva o možném cestování časem. Říkáte si, že by to bylo úžasné? To já též. Dnes ráno se tato zpráva dostala do novin a krátce na to se rozšířila jako virus do všech koutů země. Není novin nebo televizních stanic, kde by si o této novince nešeptali. Spousta lidí se také ptá, kde se tato zpráva vzala. Odpověď na tuto otázku nikdo nezná. Spousta lidí se na ni však snaží najít odpověď. Dočkáme se tedy stroje času, jak je uvedeno?“

Tady zpráva končila a následovaly každodenní problémy na silnicích a sněhové kalamity. To už James neposlouchal. Byl na vrcholu blaha. To, v co tolik doufal, se skutečně naplnilo. To byl jeho záměr. Ukázat světu, že to nebyla jen pouhá reklamní kampaň. Doufal, že se zpráva rozšíří jako lavina dál do světa. Možná rizika si rázem vůbec neuvědomoval.
U počítače seděl až do svítání a s vítězoslavným pocitem pročítal různé zprávy z celých Spojených států. Už o tom psal i New York Times, v televizi se zpráva objevila na CNN, BBC a dalších televizních kanálech. Všude se rozebírala pravděpodobnost uskutečnění, a také autor.
Na několika stanicích včetně CNN se několik lidí přihlásilo s tím, že už toto jednou někde viděli. Po celou noc se hlásili další a další lidé, kteří si zprávu pamatovali.
Okamžitě se na různých internetových fórech rozjely diskuze na toto téma. Lidé spekulovali, jestli jde o to samé jako tenkrát a jak dlouho bude trvat státu, než to zase smete ze stolu. Žádné vyjádření se však zatím neuskutečnilo.

James vyčerpáním usnul až v brzkých ranních hodinách a spal až do večera. Probudil se s bolavým krkem, nohama na stole a v klíně mu ještě stále ležel zapnutý notebook. Venku byla tma jako v pytli. Místnost osvětlovala jen pouliční lampa. James si musel protáhnout ztuhlé tělo. Došel proto rozsvítit lampičku a znovu zapadl do vyhřátého gauče. Opět otevřel internet a nestačil se divit.
Zprávou se už nezabývali jen v USA, ale také v evropských zemích, a našel dokonce i několik odkazů na čínská média. Že se zpráva dostala až tam, bylo skutečně podivuhodné.

Čím dál se však zpráva dostala, tím šťastnější byl. Jenže to nebylo ještě zdaleka všechno. Na některých stránkách si lidé začali stěžovat, že jim odkazy nefungují. Za to mohli vládní agenti, kteří se stejně jako tenkrát snažili šíření zpráv zastavit. Aspoň to si James myslel.
Nemohl si však vybrat příhodnější dobu. V osmdesátých letech ještě nebyla technika na takové úrovni a šíření zprávy bylo značně pomalejší než dnes.
Dnes se nacházela na všemožných webech a James si s dalším škodolibým úsměvem představoval, jak se asi musí vládní agenti cítit, když se zpráva šíří mnohem rychleji, než oni dokáží stíhat.

Být sám v takovou chvíli vítězství se mu nechtělo. V úvahu připadal jediný jeho kamarád, který bydlel nedaleko a prodával mu nejlepší matroš v širokém okolí. A jak nejlépe to oslavit než nad kvalitním matrošem a krabicovým vínem? Hodil na sebe bundu, čepici a nadšeně vyklopýtal ze dveří. V uších mu zněly vítězné melodie a nic ho nemohlo rozházet. Tedy, vlastně mohlo.
Zabočil za roh a vesele si pobrukoval. Sníh za krkem nevnímal, ani zimu, zažírající se pod nehty.

Chtě nechtě musel zastavit na přechodu, protože auta prostě nezastavovala. Dobrá nálada neustupovala. Ve chvíli, kdy se rozhlédl, jestli už může přejít, upoutala jeho pozornost informační tabule.
Na přechodu zrovna zastavilo auto, ale James si ho nevšímal. Úsměv se mu vytratil z tváře a jako omráčený došel k tabuli. Musel si promnout oči, aby uvěřil, co vidí. Mezi různými letáky a pozvánkami na různé taneční plesy a koncerty se nacházel jeden velký papír. Na něm byla vyobrazena podobizna muže, který se nápadně podobal jemu, a pod ním tento nápis:
„Pokud někdo spatří tohoto mladíka, ať okamžitě volá linku 912. Jde o nebezpečného kriminálníka, který může být ozbrojený. Je přibližně sto osmdesát centimetrů vysoký, má hnědé, na krátko střižené vlasy a na pravém rameni tetování ve tvaru kříže. Naposledy byl spatřen 26. 1. v Kansas City. Na sobě měl bundu tmavé barvy a modré džíny. Pokud o něm máte nějaké informace, okamžitě je prosím hlaste.“

Stál u tabule jako opařený. Zřejmě si policie dala dvě a dvě dohromady. Jediný možný důvod, proč by ho hledali, mohlo být vloupání do archivu. Jen mu nešlo na rozum, kdo by ho naprášil.
Ovšem o jeho tetování ve tvaru kříže věděl jen jeden jediný člověk. Šéfredaktor. Jistotu, že ho udal skutečně on, však neměl. Jistý si byl akorát tím, že nikdo neví, kde bydlí, a doma bude tudíž v bezpečí. Počká pár dní, než se to přežene, a všechno bude dobrý.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *