Stromopsaní – Bardova láska

I. kapitola

Když se Blodyn ráno probudil, čekala na něj veveřička z předchozího dne. „Ahoj, Zrzečko,“ pravil bard rozespale, „neviděla jsi tu něco k jídlu? Nebo k pití?“

Veverka kývla drobounkou hlavičkou ke keři, na němž visela velká, lehce nahnilá jahoda. Blodyn byl však moc hladový, než aby to odmítnul, tak se vydal ke keři a opatrně jahodu utrhl. Vložil si ovoce do pusy a blaženě vychutnával šťávu.

Po dvou hodinách s veverkou objevili spoustu hub, které bard nasekal drobnou zarezlou dýkou, kterou nosil ve svém uzlíku. Po chvíli se spustil déšť, veverka zatím usnula, tak ji dobře naladěný muž přikryl lopuchovým listem a do jiného se snažil chytat déšť. Když to vypadalo, že tenhle systém se mu nepovede, rozhodl se chytat kapky přímo do úst.

Po dvaceti minutách měl vody v těle dost na to, aby zvládnul zvednout veveřičku, hromadu hub v šátku, svůj uzlík a loutnu. Měl v plánu najít nějakou malou jeskyni a tam se na nějakou dobu utábořit. V tu chvíli však uviděl Ji. Už nedokázal myslet na cokoliv jiného než na Ni, a tak na Ni jen upíral oči a jeho srdce tančilo v závalu nepopsatelné lásky.

Byla nádherná. Měla jasně modré oči, které vypadaly jako moře osvětlené měsícem. Její nos vypadal, jako kdyby ho profesionální sochař vytvářel celý svůj život. Rty narůžovělé barvy, plné tak akorát, se laskavě usmívaly. Její doslova zlaté vlasy se na slunci třpytily jako diamanty. Měla na sobě bílé šaty, které Jí vlály kolem lýtek. Nohy měla bosé a na hlavě měla posazený kopretinový věneček.

Blodyn se jako zhypnotizovaný blížil k Ní. Najednou se však rozplynula, jako sen, jako krásný sen, jako motýl v bardově tmavém, smutném životě, jako obraz, který se nezapomíná, jako anděl… Jako kouzelný anděl.

Pokračování od Adele Dokonalé: První překážka.

Pokračování od Chester Mikeyskovité: Blodyne, dlužíš mi píseň!