Navázáno na kapitolu od Tadäuse Trotterticklera – Nečekané události.
Bard se chtěl zvednout a přiblížit se k čarodějce, ale byl ještě velmi slabý. Zůstal ležet a Zrzečka mu vlezla pod kabát. Chtěla mu být blíže a zahřívat ho i svým maličkým tělem. Snažil se srovnat si své myšlenky v hlavě, ale oči se mu opět zavíraly pod tíhou víček. Bránil se vnitřně spánku, ale nedokázal vyhrát. Ve vteřině se vrátil do říše snů.
Snad i tušil předem, co ho ve snu čeká. Nemusel ani ostřit svůj zrak a když se bytost před ním otočila, byla to ona čarodějka. Přišla k němu a řekla mu několik vět.
„Barde Blodyne, prosím, zkus si zapamatovat, co ti teď povím. Je to opravdu důležité. Až se znovu probudíš, nikomu neříkej, že jsi mě poznal a že už jsme se viděli. Prosím, nedej na sobě nic znát. Ani u nás není bezpečno a ten, kdo ovládá Zimu, našel útočiště u nás. Nemohu ti říct, kdo je tím poslem mrazu, ale prosím, zkus na to přijít sám.“ V ten okamžik byla pryč a bard jen dál spal beze snů.
Něžné ňufání Zrzečky ho probralo zpátky do reality. Čumáčkem mu strkala do obličeje, dokud neotevřel oči a ona neviděla, že je vzhůru a v pořádku. Ten týden, kdy spal, se velmi obávala o jeho život. Nedokázala by bez něj už být, je to její parťák a bez toho je těžké fungovat dál. Bylo na ní vidět, jak si užívá bardův návrat mezi živé z dlouhého spánku. Vesele poskakovala a drbala ho packou ve vlasech.
Bard se na ni podíval a řekl: „Neboj, já jsem taky rád zpátky.“ Teprve poté se pořádně rozhlédl a hledal očima čarodějku. V ten moment se mu ale vrátil jeho sen a rychle klopil oči k zemi. I když to byl jen sen, nechtěl nic nechat náhodě. A síla, která ho táhla k čarodějce, mu jasně říkala, že tomu snu musí věřit. Sebral všechnu svou sílu a zvedl se. Hledal kotlík s tím úžasným čajem vonícím po skořici. Jak se šoural pomalu za tou vůní, všímal si podivných bytostí kolem sebe. Nebyli to pouze lidé. Na zemi, uložené ke spánku, viděl i elfku, domácího skřítka a hned vedle ležela nádherná víla. Pomalu došel až do malé místnosti, kde na zemi hořel oheň a nad ním bublal krásně vonící čaj. Vedle něj seděla mladá žena, která čas od času svojí hůlkou zamíchala čaj v kotlíku. Přisedl si k ní a představil sám sebe i Zrzečku. Dívka mu odpověděla jediné: „Já vím, barde, kdo jsi, to už tady všichni víme. Víme o každém, kdo vstoupí do našich dveří.“
Bard si nabral do hrnku vrchovatě čaje a začal ho pomalu usrkávat. Neměl chuť ani potřebu se ženy u kotlíku dál vyptávat. To, že je na podivném místě, ví už od začátku a je pro něj běžné potkávat takto jedinečné tvory. Jen furt nedokázal přestat myslet na sdělení, které mu čarodějka ve snu svěřila. V tom momentu ale spatřil něco nečekaného. Na prahu místnosti stál ten postarší kouzelník z křesla u jeho lůžka a v očích se mu zatřpytila sněhová vločka. Bard si promnul oči a přesvědčoval sám sebe, že se mu to jen zdá. Než ale stačil oči znovu otevřít a podívat se směrem k prahu, kouzelník byl pryč. Bard byl zmatený a i Zrzečka se schovala do jeho kabátu, protože vycítila přítomný chlad. Je to snad ten, o kterém se čarodějka zmiňovala? Je on tím spojencem Zimy? Nedokázal sedět na místě a vypravil se ho najít a zkusit zjistit víc.
Hned za kuchyňkou byla malá, velmi tmavá chodba. Musel se hodně ohnout, aby jí mohl projít, ale chlad přicházel právě z ní. Pomalinku se posouval úzkou štěrbinou a obával se jen toho, aby se nezasekl uprostřed. Na konci chodby narazil na malinké dveře. Chystal se otevřít a sáhl na kliku. V tu chvíli mu tělem projela obrovská bolest způsobená ledovým ostřím…
Tento příběh prozatím nemá pokračování.
Komentáře
Zatím tu žádný komentář není. Buďte první, kdo autorovi napíše!