Stromopsaní – V cizím kraji

I. kapitola

Barda probudila náhlá tíha na prsou. Probral se z počátečního šoku a vyvrátil hlavu, aby si prohlédl to, co si z jeho hrudníku udělalo postel. Hebký, zrzavý kožíšek. Mrtvá veverka, v jejímž nebohém tělíčku byl zabodnutý šíp.

Jako první Blodyn pomyslel na útok. Poté na snídani. Veverka vypadala pěkně vypaseně a barda hned napadlo, jak je zvláštní, že včera dlouho unikala jeho zvídavému pohledu, když vypadala jako obrovská tlustá koule. A musela to být ta samá veverka, protože měla mezi očima tu neobvyklou bílou rozetku, které si včera všiml. Ale proč šla za ním?

Nakonec to Blodyn pustil z hlavy, vzkřísil včerejší oheň a veverku na šípu umístil na dvě vidlice zaražené do země. Vůně pečínky se linula celým lesem, bard si zatím hřál nad ohněm zkřehlé prsty, sladká vůně a teplo ho pomalu uspávaly…

„Promiňte, pane, ale snědla jsem vám půlku jídla. Sundala jsem ji, aby se nespálila.“

Bard sebou trhnul. Do tváře mu hleděly dvě vážné modré oči. Malá dívenka s vlasy od sazí a mastnými prsty. „Omlouvám se. Měla jsem hlad.“

Blodyn v duchu zaklel. „Jsem vám vděčný, slečno. Bez vás bych byl bez oběda, tak jste si svůj díl zasloužila. Hmmm, jste vynikající kuchařka!“ Z povolání kočovného zpěváka věděl, jak je vtip, suverénnost a žoviálnost důležitá. „A co tady proboha děláš, dítě?“ probral se.

„Otec mě poslal zjistit, kdo nám pálí les,“ řekla holčička. „Měl byste odejít. Chystá psy, požene vás před krále. Posledního cizince zbičovali. Sem cizí bez ohlášení nesmějí.“

Co je to za divný kraj? Bard pocházel ze země, kde se hosté přijímali s otevřenou náručí, oslavy střídaly bály a zpěvák vždy přišel vhod. Nu, jiný kraj, jiný mrav.

„Ještě poslední otázečku, slečno,“ zavolal za děvčátkem, které se sbíralo k odchodu. „Kam jsem to na svých cestách zbloudil?“

„Jste v Reunii, pane.“

„Děkuji vám, krásná dámo,“ políbil jí Blodyn obřadně ruku. „A vaše jméno?“

„Auriel.“

„Tak tedy sbohem, Auriel.“

Dítě se zasmálo a odběhlo po cestě. Zato bard její nadšení nesdílel. Musel se okamžitě balit, což vzhledem k jeho majetnosti nedalo moc práce. Za okamžik byl připraven. Přicházel s písní na rtech, odcházel se spěchem. Koneckonců, všude dobře, doma nejlíp.

Bard se prodíral lesním porostem. Ranec ho nepříjemně bouchal do boku. Za sebou slyšel hlasitý štěkot loveckých psů a hřmotné pobídky jejich pánů. Blodyn znervózněl: musí je zmást. Chtělo to vodu. Nebo cokoli nepřístupného…

Strom! Blodyn stál pod borovicí, která se ke šplhání přímo nabízela. Právě proto se pro ni nerozhodl. Bard sice byl jen chudý kočovník, ale – a možná proto – nebyl hloupý. Muži museli být silní a statní. Blodyn si přehodil ranec na záda a vyskočil na vysokou větev tisu. Prudce oddychoval a pokoušel se vyšvihnout. Odrážel se od stromu, ruce mu ochabovaly, štěkot psů a těžké kroky mužů se ozývaly čím dál blíž…

Bard se pustil a zavřel oči. Doufal, že si pronásledovatelé budou myslet, že je v bezvědomí a nechají ho být. To se ale přepočítal! Slyšel psy, cítil kousnutí, svazování rukou a nohou. Au. Pořád měl zavřené oči a v duchu se modlil. Cítil, že ho strkají do pytle.

Rozmýšlel si útěk, ale věděl, že je to nemožné. Muži byli minimálně tři, statnější než on, měli psy a zjevně byli místní. Bard měl stále zavřené oči – neodvažoval se je otevřít. Cítil, že ho nesou, ruka mu bezvládně visela, hlavu měl vyvrácenou. Nemohl se zbavit pocitu, že brzy omdlí – koneckonců by se mu to ani nepříčilo. Položili, totiž hodili ho na tvrdé dřevo. Uslyšel ržání koní, vůz se dal do pohybu. S Blodynem to házelo jako s hadrovým panákem. Nakonec pod sebou nic necítil – padal a svět se mu zatměl. Vůz dál vesele ujížděl kamenitou cestou.

Tento příběh zatím nemá pokračování.