Stromopsaní – Návrh, láska a další těžké rozhodnutí

Navázáno na kapitolu od Tadäuse Trotterticklera – Nečekané události.

Bard nevěděl, zdali se má nejdříve divit tomu, že prospal svůj nejoblíbenější svátek v roce, či tomu, že opravdu pohnul myslí dříve zlé čarodějnice. Nakonec se rozhodl, že Vánoce z hlavy vypustí – k čemu by je měl vůbec slavit, když by onen posvátný večer nemohl strávit s dívkou, do níž se zamiloval?

„To je můj přítel,“ kývla čarodějnice – či už spíš zachránkyně? – na starého kouzelníka. Blodyn na sebe nemohl být pyšnější. Netušil sice, jak svým činem dokázal přimět tu zlem nasáklou kouzelnici milovat, ale zásluhy si za to připsat mohl, ne?

„Aha,“ pronesl, aby nevypadal, že nad tím moc přemýšlí, neboť znovu myšlenkami sklouzával k Ní.

Čaroděj v křesle zatím bafal z dýmky. „Ani jsem se, hochu, nepředstavil, omlouvám se. To víte, v hlavě nosím kouzla, ne etiketu. Nuže, říkají mi Bertold.“

Bard si dopřál pořádný doušek lahodného čaje, než se měl k odpovědi.

„Mé jméno je Blodyn a tohle…“ kývnul na zrzavou veverku zachumlanou do šály, „… je Zrzečka. Je vážně milá.“ Zakřenil se a vypil poslední kapičku čaje.

„Snědla nám všechny zásoby ořechů. Tak před hodinou,“ utrousil postarší kouzelník.

„Ale, Bertolde, co sní host, se nepočítá!“ pokárala ho jeho partnerka, zatímco se posadila na postel vedle barda. Zbytek osob v místnosti si cosi brblal pod vousy.

„Pověz mi, příteli, pořád máš tak rád tu, za niž ses tehdy chtěl obětovat?“

„Jistěže,“ přisvědčil Blodyn bez přemýšlení.

„Víš, když jsem si tehdy uvědomila, že láska opravdu není pro zbabělce, jak říkávala má matka, neprodleně jsem vyhledala Bertolda a vyznala mu lásku. Odrostla mi z toho jedna bradavice, vidíš?“ Bard se dal do hýkavého smíchu. Pár bytostí v místnosti se také uchechtlo, ale jinak byli všichni v ponuré náladě. „No a tak jsme si zřídili tuhle hospůdku uprostřed ničeho. Je přístupná všem, kteří hledají nocleh či potřebují pomoct. Támhle Rupheon,“ mávla rukou směrem k člověku s lesklýma hnědýma očima, oslíma ušima a prasečím rypákem, „se snažil zkřížit jednu kouzelnici, kterou mylně pokládal za trolla, s žábou. Proklela ho, ale ani za boha nemůžeme s Bertoldem přijít na to, jak toho nebožáka odklít. Pak je tu Seidion,“ kývla hlavou na zarostlého zrzavého muže trpasličího vzrůstu, jenž v ruce třímal nebezpečně vyhlížející sekeru. „Ten chtěl prokázat své hrdinství tím, že osvobodil nebohou pannu zavřenou ve věži. Bohužel špatně skolil draka – spíš vůbec – a tak pozbyl ženu.“

Barda překvapilo, že čarodějnice ani neztišila hlas. O všech v místnostech mluvila, jako by tu nebyli, ale přitom museli slyšet slovo od slova, co mu o nich říkala. Postupně pojmenovávala všechny v místnosti a mluvila o tom, jak se sem vůbec dostali. Když skončila, rozhostilo se ticho.

Zrzečka vylezla Blodynovi na klín. Musela se nejspíš někdy během vyprávění probudit. Teď mlela zuby slastí, když ji bard drbal za krkem.

Ticho přerušil až trpaslík. „Chtěla ti prostě říct, že sme tu všeci v pěkný kaši. A možná, že dyž najdem tu tvou krasomilu, dokáže zbavit nešťastnýho osudu aj nás vostatní. A eště snad zachráníme ty chudáky tam venku.“ Mužík si netrpělivě přehodil sekeru z jedné mohutné ruky do druhé.

Blodyn krátce zamrkal očima. Pár pomocných rukou na cestu by se určitě hodilo, ale tak nějak v duchu cítil, že ji chce jen a jen pro sebe. Navíc neměl ani ponětí, jestli jeho vyvolená vůbec umí čarovat. Zrzečka ho pošimrala vousky na bradě.

Bard si zamyšleně povzdechl.