Temnota

Jsem sama uprostřed temnoty. Nikde nikdo není. Mám strach, polívá mě chlad a slyším jen ticho. Je to nesnesitelné. Vím, že někde je. Vím, že by mě neopustil, ale i tak ztrácím naději. Nemůžu tady jen tak sedět. Musím jít. Nevím kam, ale musím tam dojít. Jediná moje naděje je myšlenka, že na mě čeká na samém konci téhle temnoty, která mi připadá nekonečná. Jdu. Nevím, jestli rovně, doleva, nebo doprava. Najednou jsem vběhla na rozžhavenou zem. Nesnesitelně to pálí, ale já odhodlaně běžím dál. Po nějaké době, která mi připadá jako dlouhé hodiny, si uvědomím, že stojím ve vodě. Krásně mi chladí moje bosé nohy, které jsou po dlouhém běhu po živlu ohně nehorázně rozpálené. Znovu jsem se rozběhla a voda šplíchala všude okolo. Zvuk dopadajících kapek zpět na vodní hladinu byl po tak dlouhém tichu přímo balzámem pro moje uši. Po vodě následovala země. Krásná, jemná tráva mě šimrá u kotníků a zaznamenala jsem i bzukot včel a vůni květin. Potom jsem už neběžela. Nedotýkala jsem se nohama země. Vznášela jsem se vysoko v temnotě a takhle mi připadala snesitelnější. Vlasy mi neposedně poletovaly kolem hlavy. Pak jsem to uviděla – malou tečku světla. Ocitla jsem se opět na zemi a vlasy mi splynuly po ramenou a zádech. Stála jsem přímo nad tou malinkatou tečkou. Byla tak malá, že by se tam sotva vešla špendlíková hlavička. Nepatrně jsem se jí dotkla špičkou prstu. Dírka se rozšířila a já propadla dolů do oslnivého světla slunce. Byl tam on, ale v té chvíli jsem si uvědomila, že to byl právě on, kdo mě uvrhl do té temnoty. Pomalu se otočil, usmál se a já byla zase tam, odkud jsem se snažila utéct. Sedící na chladné zemi uprostřed temna.