Temnota

Jsem sama uprostřed temnoty. Nikde nikdo není. Mám strach, polívá mě chlad a slyším jen ticho. Je to nesnesitelné. Vím, že někde je. Vím, že by mě neopustil, ale i tak ztrácím naději. Nemůžu tady jen tak sedět. Musím jít. Nevím kam, ale musím tam dojít. Jediná moje naděje je myšlenka, že na mě čeká na samém konci téhle temnoty, která mi připadá nekonečná. Jdu. Nevím, jestli rovně, doleva, nebo doprava. Najednou jsem vběhla na rozžhavenou zem. Nesnesitelně to pálí, ale já odhodlaně běžím dál. Po nějaké době, která mi připadá jako dlouhé hodiny, si uvědomím, že stojím ve vodě. Krásně mi chladí moje bosé nohy, které jsou po dlouhém běhu po živlu ohně nehorázně rozpálené. Znovu jsem se rozběhla a voda šplíchala všude okolo. Zvuk dopadajících kapek zpět na vodní...