Do poslední kapky 3.

*
Pokojem čpěl zápach krve.
Podívala se na své dlaně. Pozdvihla je k očím a sledovala krev temně rudou jak divoké růže.
Pomalu se srážela.
Byl to jediný důkaz o jejím činu v oné místnosti.
Připálila si cigaretu a prkenně přešla k umyvadlu.
Voda mísící se s její vinou zrůžověla.
Všechno smyla.
Do poslední kapky.
*

„Ano, nemáte se čeho obávat,“ odvětil hlas v pozadí. „Dejte mi ještě pár dní,“ ujistil ji.
„Proč to tak trvá?“ naléhala. Na něco takového kalibru se čekalo těžce. Každý den očekávala šok a
nebo úlevu. Nevěděla, po čem touží víc.
„Dejte mi pár dní.“ Zavěsil.
Sakra, proč se za každou cenu musel chovat tak podivně? Běhal jí z toho mráz po zádech.
Její muž se už dobrý týden choval zvláštně podezřele. Byl na ni hodný.
I to ji děsilo.
Ne že by Fred byl snad nějaký velký zloduch, přesto každý týden přicházel domů zpravidla po
půlnoci a téměř vždy měl řádně popito. Ten týden byl naopak naprosto hodný, naprosto zdvořilý.
Dokonce se i oblékal hezky, po domě už celé čtyři dny neprošel jen v trenýrkách. Začínala reálně
uvažovat, že by si k němu někdy v noci šla přilehnout. Jen tak zkusit, co by se stalo.
O čem to kruci uvažuješ? Napomenula se.
Musela rychle zjistit, co se děje.
Co asi provedl?
Chtěl od ní odejít? Co když jeho milenka čeká dítě?
Jaký je důvod toho všeho – ranních pozdravů, snídaní do postele, vyžehlených košilí, sklopeného
sedátka na wc?
„Dobré ráno, zlato.“ My o vlku…
„Dobré, dobré…“ Nedůvěřivě ho probodla pohledem. Napřed jej a poté tác naložený francouzskými
toasty. „Čím jsem si to dnes zase zasloužila?“ zamručela.
„Nemáš hlad?“ Zklamaně zkrabatil obočí do dvou pro něj tak specifických vlnek. Mel si jen
vzdychla a natáhla ruku k opečenému chlebu. O čem se s ním jako mám po těch letech bavit?
O počasí?
„Říkal jsem si, co takhle si dneska udělat pěkný večer?“ Přisedl si k ní tak, že se jeho ramena
dotýkala těch jejích.
„Jakože bychom šli ven?“ nevěřila vlastním uším. „Vážně?“
„Ne, uvařil bych,“ navrhl.
Její oči se pokryly skelným lakem.
… „Pro mě?“ Ach Frederyku…
Všechno bylo jako dřív, ty oči, doteky, které v ní vzbuzovaly záchvěvy elektrického napětí…
A to všechno, to všechno, jsem měla zahodit…
**
*
„Všechno bylo normální, to jsem už řekla, všechno rázem bylo skvělé. Byl tak ohleduplný, všímal
si mě, mluvil se mnou. Mluvil se mnou o něčem jiném než o sexu. Cítila jsem se naprosto blaženě.
Znovuzrozená, jako by to předtím byla nějaká vzdálená noční můra. Byl najednou jako dřív.“
„Tak proč jste plánovala…“
„Já nic neplánovala, kruci! Dovedete to pochopit? JÁ TO NECHTĚLA UDĚLAT! NECHTĚLA!“
„Tvrdila jste, že jste občas měla chuť vzít kuchyňský nůž a…“
„Námitka,“ ozvalo se ze strany její obhajoby, „tohle není v přímé souvislosti s činem obžalované…“
„Říkala, že ho chtěla zabít!“ obořil se na právníka žalobce.
„Velmi bych ocenil, kolego, kdybyste mě laskavě nechal dokončit větu…“
„Klid v soudní síni!“

Klep.Klep.Klep.