Kamenná želva

Každý měsíc si odbývám tuto povinnou návštěvu, a právě proto mě tolik zarazila slova mojí pratety: „Sepsala jsem závěť, Karle.“ Zkoumavě jsem se zahleděl do jejích stařeckých očí a snažil jsem se zjistit, jakou odpověď ode mě očekává.

„Ty tam nejsi.“

V první chvíli mě zastihla myšlenka, že na mě zapomněla a že se mi omluví, ale z výrazu své pratety jsem si domyslel, že mi jen tak nepodá bližší vysvětlení a že si přímo libuje v mém zmateném mimickém projevu. Několik vteřin předstírala, že čeká, až se vložím do jejího monologu, přestože samozřejmě věděla, že já se teď určitě neozvu. Vychutnávala si ten okamžik jako hyena drásající čerstvou mršinu, když není konkurence v dohledu.

„Jana odvedle mi chodí na nákupy, občas mi přinese něco k jídlu.“ Odmlčela se a já tiše skřípal zuby, snažíc nedívat se do jejího obličeje, na který jsem se tolik let dívat nechtěl… ale přesto jsem se podíval, jak její ústa s protézou tvoří další hlásky z její mluvy.

„Takže můžeš odhodit tu tvojí masku zájmu někam pryč, já jdu na zahradu.“

Teď tam bude stát a vychutnávat si, jak se dusím ve vzteku, ta moje „milovaná“ teta. Posadil jsem se na zatuchlou pohovku v obývacím pokoji tak, aby stařena nemohla zvenku pozorovat můj obličej a moje chování, kvůli kterému to snad možná i dělala. Byla to stará dáma, možná že mozek jí fungoval už stejně špatně jako její sluch, ale přesto jsem nenacházel žádný pádný důvod, proč mě nezmínila v závěti. Zavřel jsem oči a chvíli přemýšlel nad nynější situací. Že si ze mě vystřelila, bylo tak stejně pravděpodobné, jako kdyby kus toaletního papíru, který spláchnu do záchodu, doplaval vcelku až do Atlantského oceánu a stejně tak pravděpodobné bylo to, že si stařena neuvědomuje, co právě dělá. Pravděpodobně mě chtěla potrestat kvůli vzájemným antipatiím.

Dlaněmi jsem si promnul obličej a podíval se do zahrady. Prateta seděla ve svém oblíbeném křesle, protézu vyndanou ve sklenici vedle a pozorovala svoji nevzhlednou a neudržovanou zahradu a vyhřívala se v teplém jarním dnu.

Možná, že právě ta zahrada je jeden z důvodů, proč mně nechce nic odkázat. Možná, že jsem se měl přetvařovat ještě více, ale ta chyba přece musela nastat ze stran obou dvou. Kdyby se ke mně nechovala jako ke kopce hnoje, určitě bych byl milejší. Ale já jí přece nikdy nic zlého ani ošklivého neprovedl. Ta holka odvedle musí být zvláštní, že s mojí příbuznou dokázala vyjít natolik, aby jí odkázala svoje jmění.

Zauvažoval jsem nad svojí nynější situací a moje vyhlídky rozhodně nevypadaly růžově. Samozřejmě, že je zvrácené a špatné spoléhat na smrt svojí pratety z pohledu jediného možného dědice, ale při pohledu na své ošoupané a oprané manšestrové kalhoty jsem usoudil, že bych se sebou měl začít něco dělat. Bydlení v bytě společně s dalšími třemi podivnými existencemi, bez práce a bez vyhlídek na lepší časy. Právě prateta, ta stará babizna, to byla moje částečná vyhlídka na lepší budoucnost. Kdybych měl peníze, mohl bych zajít k psychologovi, který by mě obeznámil s tím, proč si žádnou práci neudržím. Mít peníze, můžu se oženit, mít rodinu, mít děti… A ano, spoléhat na smrt svojí poslední příbuzné. V tu chvíli jsem měl sto chutí jí ublížit.

Snažil jsem se v sobě udusit vztek a zvednout se z křesla. Projdu se venku na čerstvém vzduchu a uvidím to v jiném světle.

„Vždyť se přece nic nestalo, jenom přijdu o dům a několik miliónů na účtu. Legrace, že jo? Budu dál živořit bez vyhlídek, sranda, co?“ Vztekle jsem rozrazil dveře a vyběhl ven před dům. Nechtěl jsem se na tu stařenu podívat. Určitě dál sedí, ale na obličeji jí určitě přeběhl pobavený úsměv, protože moje reakce ji určitě pobavila. A také má radost z toho, že mě odhadla a přesně vytušila, co udělám.
Před vchodem jsem uviděl tu vytesanou želvu. Tu, která mě irituje při každém vstupu do toho domu a tu, na které prateta tolik lpí. Vzal jsem ji do rukou a s několika pro společnost nevhodnými slovy jsem ji mrštil ze schodů dolů a sledoval, jak se rozpadá na několik kusů a jak se její hlava kutálí až na silnici. Svému vzteku jsem se pousmál a pak jsem šel k nejbližší stanici tramvaje, která by mě odvezla domů.

Seděl jsem v poloprázdné tramvaji, vlastně jsme tam byli v zadním vagónu pouze tři. Já, nějaký šedesátník a paní s košíkem, přes který byla přehozena tmavě zelená látka. Zpod ní posléze vylezlo malé černobílé morče. Nikdy jsem neměl morčata rád, a tak jsem se jal sledovat městskou krajinu, která probíhala za okny před mýma očima.

Mám zkažený život. Rodiče ze mě chtěli doktora nebo architekta. Vždycky mě podporovali ve vzdělávání a studiu, vždycky mě nutili k tomu, abych na sebe pohlížel jako na něco víc, jako na někoho opravdu nadaného a chytrého. Že mi poskytnou zázemí, kdykoli budu chtít. Ale já je ve své hrdosti odmítl a vzdal se jich. Když jsem se odstěhoval s nadávkami pryč, určitě to ve mně vyvolalo nezávislost na nich, ale poté začaly moje psychické problémy. Ale měl jsem svoji hrdost a i se svými problémy jsem pomoc nevyhledával. A když jsem svoje blízké příbuzné ztratil, zjistil jsem, že mi zbývá pouze ta prateta. A ta mě utvrdila v mojí životní chybě a já budu mít tenhle život už navždycky, nestane-li se nějaký zázrak.

Zachvátila mě panická zlost. Prostoupila mým tělem až do konečků prstů a měl jsem pocit, že můj hrudník kypějící zlostí brzo pukne. Přes všechny svoje morální zásady jsem vystoupil z tramvaje a rozběhl se k domu Jany, k té „skvělé“ sousedce, úžasné donášečce potravin a uklízečce.
Touha po penězích byla příliš velká a já, jakožto tonoucí v proudu řeky, jsem se chtěl zachytit jakéhokoliv kořene, abych se dostal ven, i kdyby měly kvůli tomu zemřít stovky ryb. Když otevřela, vychrlil jsem na ni, jestli už ví o té závěti.

„Jo, vím, dneska to vezu na matriku, proč se ptáte?“ A když jsem si závěť prohlížel v ruce, stěží jsem dýchal a šel jsem se provětrat ven. Roztrhal jsem ji a papírky hodil do vzduchu. Díval jsem se, jak si jarní větřík pohrává s kousky papíru a odnáší je na různá místa po okraji silnice. Smál jsem se a sledoval pratetin dům, který se mezi ostatními vyjímal jak svou velikostí, tak svojí rudou barvou. Zamířil jsem k němu.

Vztek cloumal mým tělem jako elektrické výboje a můj tep musel nabývat neskutečných hodnot. Zabral jsem za kliku a zjistil, že ještě zůstalo odemčeno po mém odchodu. Závěť může udělat kdykoliv novou. Kolik je ještě řešení, jak utéci od mých problémů? Vešel jsem do koupelny pro rukavice a přešel do obývacího pokoje, ze kterého hlučel pořad pro chovatele. Vždycky ho napjatě sledovala, i když žádné zvíře nechová. Televize jak obvykle velmi hlučela a já se přestal usmívat, protože jsem se hluboce zamyslel nad tím, co právě hodlám udělat. Vražda?

A v mé hlavě to bylo jako před výbuchem. Je to moje poslední příbuzná a ty, Karle, pomýšlíš nad vraždou. Nad vraždou nevinného člověka. Ta paní ti nic neprovedla, tvoje zášť pramení akorát ze závisti a je to jen v tobě. Je to jen tvoje vina. To ty sis zpackal život, to ne ona!
Ale vždyť můžu žít líp, nikdo to nezjistí, nenajdou si žádný důkaz, nic tě neusvědčí a ty budeš mít peníze a budeš si moci žít normální život, o kterém jsi vždycky snil, pořídíš si rodinu a..
A budeš žít v domě. V domě potřísněném krví.

Pohlédla na mě a já zaúpěl, sundal si rukavice a utekl do svého bytu a přemýšlel nad tím, kam až jsem se málem nechal dohnat svým chtíčem. Svalil jsem se do klubíčka a brečel jsem.