Tvá nejlepší přítelkyně – IV.

„Včera večer to byla taková legrace,“ řekla Becka Lucky. „Perfektně jsem si to užila. Tvůj bratříček je eso.“

„Viděla jsi někdy, aby někdo dokázal rozbíjet vánoční ozdoby tolika způsoby?“ zeptala se Lucky a potřásla hlavou.


„Ale stromeček byl dokonalý,“ konstatovala Becka. „Je řídký, ale vypadá perfektně.“

Byla středa odpoledne. Na to, že byla zima, byl teplý den. Bylo jasno a na asfaltovém povrchu studentského parkoviště zbylo jen několik drobných sněhových skvrn. Škola právě skončila. Becka a Lucky s batůžky přes rameno kráčely ke stojanu na kola.

„Kam chceš jet?“ zeptala se Lucky a zamávala na pár spolužáků nastupujících do červeného městského autobusu.

„Kamkoli,“ odpověděla Becka s nadšením. „Chci prostě jet a jet a jet. Mám pocit, že jsem nohy nepoužívala celé týdny.“

„Jo. Já taky,“ odpověděla Lucky. „Byla jsem tak ráda, že sníh konečně roztál a že si můžeme vzít kola. Pojeďme po Park Drive do River Road, ano?“

Becka přikývla. „Kopce nám dají pěkně zabrat.“

„Nahoře nad řekou bude opravdu hezky,“ řekla Lucky. Najednou se zarazila. „Podívej se, u stojanu na kola je tvoje kámoška Honey.“

Becka zaúpěla. „Mám to ale štěstí, že se přistěhovala vedle. Je jako můj stín. Jen se na mě víc lepí.“

„Proč jí neřekneš, aby si šla po svých?“ zeptala se Lucky a o krok ustoupila, když kolem přejel městský autobus s hlasitě houkajícím klaksonem.

„Někdy bych to ráda udělala,“ řekla Becka zamyšleně. „Ale pak mě napadne, že není tak špatná. Myslím, že je hrozně nejistá.“

„A kdo není?“ zeptala se Lucky suše.

Kráčely ke stojanu na kola v zadní části parkoviště vyhrazeného pro studenty. Honey si prohlížela jedno z kol, ale když viděla přicházet Becku a Lucky, ustoupila od něho stranou. „Ahoj! Jak se máte?“ zavolala a zamávala jim. Měla na sobě žlutou větrovku. Vlasy měla svázané žlutou stuhou.

„Ahoj, Honey,“ řekla Lucky vesele.

Nezdálo se, že ji Honey slyšela. „Mohu jít domů s tebou?“ zeptala se Becky.

„Ne. Lucky a já se chystáme na dlouhou projížďku na kole,“ řekla jí Becka a hodila svůj batůžek na řídítka kola. „Celé týdny jsme se povalovaly. Potřebujeme trénink.“

Honey se zachmuřila. „Musím si obstarat kolo. Chci přesně takové, jako je tvoje. Má deset rychlostí, vid?“

Becka zavrtěla hlavou. „Ne. Dvacet jedna.“

„Takhle ti ty vlasy sluší,“ řekla Lucky Honey.

„Budeš dnes večer doma?“ zeptala se Honey Becky.

„Myslím, že ano. Musím dělat referát z přírodních věd.“

„Já také,“ řekla Honey. „Zavolám ti, ano?“

„Dobře,“ řekla Becka a vycouvala s kolem.

„Ahoj,“ rozloučila se Honey. Stála za stojanem, ruce vražené do kapes větrovky, a dívala se, jak Becka a Lucky odjíždějí.

Dívky vyjely z parkoviště a zamířily rovnou na Park Drive. U obrubníku byly ostrůvky tajícího sněhu tvořící louže. Když jely kolem, od pneumatik jim stříkalo.

„Viděla jsi, jak se Honey zatvářila, když jsi řekla, že nemůže jít s námi?“ zavolala Lucky, která usilovně šlapala několik metrů před Beckou. „Vypadala, jako kdybych právě zavraždila její štěně.“

„Je hrozně emocionální,“ odpověděla Becka a sklonila se k řídítkům. „Chvilku je šťastná jako v extázi a za okamžik je připravená ronit hořké slzy.“

„Je divná,“ konstatovala Lucky.

Jely kolem vchodu do školy. Dnes odpoledne bylo bezvětří a vlajka zplihle visela na stožáru. Dívky projely částí zvanou North Hills s velkými obytnými domy s dvory osázenými stromy.

„Už mě bolí nohy,“ stěžovala si Becka.

„Ještě jsme nedojely do pořádných kopců,“ řekla Lucky a pořádně šlápla do pedálů.

„V poslední době jsem byla hrozně líná. Tohle je prima,“ pochvalovala si Becka.

„O těchhle prázdninách bychom měli jet lyžovat,“ řekla

Lucky a dívala se přímo před sebe. Silnice se skláněla k východu. „Ale možná nepojedeme. Táta bude možná muset jet služebně do Atlanty.“

„Do Atlanty? O Vánocích?“ zakřičela Becka a usilovně šlapala, aby jí stačila.

„Ne, do Vánoc bude zpátky. Ale nemohli bychom odjet.“

„To je ale makačka,“ hekala Becka. Pustila se řídítek, aby si rozepnula bundu.

Slunce bylo jako oranžová koule a viselo nad vrcholky stromů. Uprostřed dvora na druhé straně ulice ležel klobouk a slaměné koště, určitě zbytky nějakého fešáckého sněhuláka.

Becka rychle šlapala, aby Lucky dohonila a chvíli jely bok po boku. „Kopce už jsou tady,“ varovala.

„Nejdřív jedeme z kopce. Žádný problém!“ zvolala Lucky.

„Dávej pozor. Jsou tam ještě zbytky ledu,“ řekla Becka a ukazovala rukou.

Jakmile začaly sjíždět dolů z kopce směrem ke křižovatce s River Road, přestala šlapat. Kopec byl strmý a dívky nabíraly rychlost.

Becka uviděla hnědý náklaďák jako první. S burácejícím motorem se řítil ke křižovatce.

„Pozor!“ varovala Becka kamarádku. Stiskla ruční brzdu a začala zpomalovat.

Ale ne Lucky.

Všechno se to stalo tak rychle.

Během vteřiny. Možná rychleji. ,

Becka uviděla na Luckyině tváři výraz panické hrůzy.

„Moje brzdy!“ vykřikla Lucky.

Becčino kolo se se skřípěním bezpečně zastavilo. Lucky jela pořád rychleji. Pak přeletěla přes řídítka a spadla na křižovatku. Becka zavřela oči. Pak uslyšela hlasité žuchnutí. Následované odporným chřupnutím.

Slunce teď bylo za stromy. Ve vzduchu byl zimní chlad.

Červená světla na střeše záchranky se vytrvale točila kolem dokola.

Becka seděla na obrubníku a upřeně pozorovala, jak červené světlo ozařovalo zemi, ulici, zkroucené a rozbité Luckyno kolo, dosud ležící uprostřed křižovatky.

Tmavou krvavou skvrnu na ulici.

Slyšela zvýšený hlas, který rychle a vzrušeně hovořil.

Byl to řidič náklaďáku, mladík v kostkované pracovní košili a s červeným bavlněným šátkem uvázaným kolem čela. Vysvětloval zachmuřenému policejnímu důstojníkovi, co se stalo. Divoce gestikuloval. Hlas mu přeskakoval.

Becka se na něho nedívala. Nespouštěla oči z klouzajících červených reflektorů sanitky.

Světla jí určitým způsobem uklidňovala. Hypnotizovala ji. Otáčela se tak pravidelně. Tak mechanicky.

Becka věděla, že jsou tam dvě sanitky. A několik černobílých policejních aut.

Policisté s ní chtěli mluvit, ale řekla jim, že na to není připravená. Chtěla sedět na obrubníku, na studeném tvrdém betonu a chvíli pozorovat, jak se otáčejí světla.

Kolem dokola, kolem dokola.

Vzhlédla právě včas, aby uviděla ošetřovatele v bílých pláštích, jak do jedné ze sanitek zasouvají nosítka.

Na nosítkách ležela Lucky.

Nosítka potichu sklouzla do zadní části záchranky.

Potichu jako smrt.

A pak se dveře s bouchnutím zavřely.

Lucky byla naživu.

Ztratila vědomí. Byla na tom špatně.

Ale žila.

Becka zavřela oči. Klouzající červená světla zmizela.

Znovu uslyšela žuchnuti.

A znovu uslyšela chřupnutí.

Když otevřela oči, prudce oddechovala, srdce jí bušilo v hrudi.

Uslyším ty zvuky pokaždé, když zavřu oči?

Becka si uvědomila, že stojí. Nevzpomínala si, že by se byla zvedla na nohy.

Ale teď stála.

Jsem v šoku?

Důstojník něco o šoku zamumlal.

Když kráčela ke křižovatce, ozářila ji červená světla.

Kolem dokola, kolem dokola.

Teď jsem uvnitř červených světel.

Je tak zima. Tak zima.

Bude mi někdy teplo?

Červená je studená.

A pak zvedala kamarádčino kolo. Prudce se zastavilo a pak vjelo do křižovatky za Lucky. Je tak zkroucené. Úplně zničené. Sedadlo je placaté jako lepenková deska.

A brzdy –

Cože?

Becka překvapením otevřela pusu. Upřeně zírala na zkroucené kolo, které držela v rukou. Červená světla jí pravidelně ozařovala. Okamžik byla tma, pak se znovu objevilo červené světlo.

Jedno brzdové lanko.

Becka viděla, že schází.

Hledala na ulici. Žádné součástky tam nebyly.

„Moje brzdy!“ Ta slova Lucky vykřikla těsně předtím – předtím, než se kolo prudce zastavilo a ona vyletěla ze sedla.

Lucky neměla na zadním kole žádnou brzdu. K zadnímu kolu nevedlo žádné brzdové lanko.

Becka věděla, že lanko by se nemohlo uvolnit na obou koncích.

Nemohlo na obou koncích upadnout.

Muselo být odstraněno.

„Haló – její zadní brzdové lanko – je pryč!“ vykřikla Becka.

Slyšel ji někdo?

Opravdu to vykřikla?

Nebo si jenom představovala, že to vykřikla?

„Luckyino brzdové lanko! Kde je Luckyino brzdové lanko?“

Mluvila sama k sobě?

Copak ji nikdo nebude poslouchat?

Becka na svém rameni ucítila ruku. Ten dotek byl jemný. Ochranný.

Zvedla oči a pohlédla do tváře mladého policejního důstojníka. „Tvoje kamarádka je na cestě do nemocnice,“ řekl mírně a jeho vlhké modré oči se dívaly do jejích. „Už se cítíš líp?“

„Nevím,“ slyšela se Becka říkat.

„Chtěla bys jet také do nemocnice?“ zeptal se jí. Pořád se jí díval do očí. „Nebo bys chtěla, abychom tě odvezli domů?“

„Domů,“ odpověděla Becka.

„Lucky je ještě v bezvědomí,“ zašeptala Becka do telefonu. „Moje maminka právě mluvila s její. Doktor říkal, že je Lucky ve stabilizovaném stavu.“

„Stabilizovaném stavu? Co to znamená?“ ptal se Will na druhém konci telefonu.

Becka se naklonila přes stůl. „Nevím. Řekla bych, že to znamená, že se to nezhoršuje.“

„A jak se máš ty?“ zeptal se Will měkce.

„Myslím, že fajn. Líp. Ještě pořád mám zimnici. Máma mi nosí polévku. Jako kdybych byla nemocná nebo tak něco.“

„Půjdeš zítra do školy?“ zeptal se Will.

„Ano. Asi. Nevím.“ Hlasitě vzlykla. „Já tomu prostě nemůžu uvěřit, Wille. Včera večer jsem byla u Lucky a tak výborně jsme se bavily. Zdobily jsme její stromeček. Všichni byli tak šťastní a teď –“

„Bude v pořádku,“ řekl Will konejšivě. „Vím, že bude.“

Becka násilím potlačila pláč.

Vůbec neplakala. Neuronila jedinou slzu.

Vždycky, když cítila nutkání rozbrečet se, potlačila je.

„Prožila jsi šok,“ řekl Will.

„Snažím se zůstat klidná,“ řekla mu a hlas se jí zlomil.

„Lucky bude v pořádku,“ opakoval Will.

Ve skutečnosti tomu nevěří, uvědomila si Becka. Snaží se, abych se cítila líp.

Je milý.

„Pojďme někam v sobotu večer,“ naléhal. „Pokusíme se na nic nemyslet.“

„Dobře,“ souhlasila. To slovo jí samo splynulo ze rtů. Měla pocit, že je jí teď tak blízko. Byl tak chápavý, tak ohleduplný.

Souhlasila bez přemýšlení.

„Uděláš to?“ zeptal se překvapeně.

„Ano. Prostě vyklouznu ven,“ řekla mu. „Nebude to žádný velký problém. Řeknu rodičům, že jdu k Jade.“

„Raději do toho Jade zasvěť,“ varoval Will.

„Hele, já nejsem pitomá,“ odsekla mu.

„Já vím. Ale lhaní ti moc nejde.“

„Zvládnu to,“ ujistila ho Becka. „Opravdu se potřebuji od tohohle všeho odpoutat. Chudák Lucky.“ Znovu potlačila pláč.

„Půjdeme do kina. Na komedii,“ sliboval Will. „Celou noc se budeme smát. Uvidíš.“

„Nechci se smát celou noc,“ trvala na svém Becka. „Chci jenom –“

Becka měla najednou pocit, že není úplně sama.

Otočila se ke dveřím do ložnice a poplašeně vykřikla.

„Honey!“ zvolala Becka. „Jak dlouho už tam stojíš? Jak ses dostala sem dovnitř?“

Honey s rysy sevřenými starostí vstoupila do Beckyiny ložnice.

„Poslyš, musím končit. Sbohem,“ řekla Becka spěšně do telefonu. Položila sluchátko a postavila se“

Kolik toho Honey asi slyšela? ptala se Becka sama sebe.

„Becko, slyšela jsem tu špatnou zprávu. O Lucky,“ zvolala Honey. „Musíš se cítit hrozně!“

„Ano,“ odpověděla Becka opatrně. „Jak ses sem dostala? Máma tě pustila?“

Honey přikývla a namířila si to přes pokoj. Pak Becku pevně objala, jako kdyby ji chtěla ochránit.

„No tak, no tak,“ řekla Honey tichým hlasem, který měl znít konejšivě. „No tak, no tak.“

„Honey, prosím tě –“

„Nemusíš nic říkat,“ ujistila Honey Becku a pořád ji objímala. „Chápu, co cítíš. Proto jsem sem přiběhla hned, když jsem se o tom dozvěděla. Věděla jsem, že moje místo je tady.“

„No, vážně, Honey –“ Becka se snažila vyprostit se z Honeyina pevného sevření.

Honey ji nakonec pustila a o krok ustoupila. Dívala se na Becku s výrazem, který měl znamenat sympatie a porozumění.

„Jak je to pro tebe hrozné, Becko. Jak je to hrozné. Ale můžeš se mi za všeho vypovídat. Můžeš být sama sebou, můžeš bez rozpaků projevit své city. Právě proto jsou tu přece nejlepší kamarádky, vid?“

Becka, vděčná, že se dostala z Honeyina dusícího objetí, šla k posteli a s unaveným povzdechem se svezla na přikrývku. „Opravdu o tom nechci mluvit, Honey.“

„Jasně, chápu,“ odpověděla Honey a zkřížila ruce na prsou. Šla k posteli a postavila se přímo před Becku.

Následovalo rozpačité ticho.

Honey se upřeně dívala dolů na Becku, která se krčila na posteli s rukama sevřenýma v klíně. Becka se vyhýbala Honeyinu pohledu a soustředila se na večerní tmu za oknem.

„Nemusíš o tom mluvit,“ řekla Honey nakonec. „Musel to být takový šok. Stala ses svědkem tak hrozné věci.“

„Ano,“ souhlasila Becka a cítila, že se jí svírá hrdlo.

„Lucky ten náklaďák neviděla?“ zeptala se Honey.

Becka vzdychla. „Honey, nechci se tě dotknout. Opravdu ne. Ale vážně bych teď chtěla být sama.“

Honeyiny tmavé rty se překvapením našpulily, ale znovu rychle nasadila svůj starostlivý výraz. „Jistě, že ano, Becko. Vždycky jsi byla taková. Dokonce i když jsme byly malé. Vždycky sis musela sednout a všechno si přebrat sama.“ Honey zavrtěla hlavou. „Někdy jsi byla takový samotář.“

„Asi ano,“ připustila Becka a cítila nutkání rozplakat se, ale potlačila je.

„No, půjdu domů,“ pokračovala Honey. „Přišla jsem, jen abych ti řekla, že kdybys mě potřebovala, jsem tady. Teď už nemáš Lucky, tak chci, abys věděla, že jsem tady pro tebe. Kdykoli.“

Už nemáš Lucky? Řekla Honey tohle?

„Cos to řekla?“ vykřikla Becka.

„Řekla jsem, že jsem tady pro tebe,“ řekla Honey a ustupovala ke dveřím.

Ne. Já jsem slyšela, co jsi řekla. Slyšela jsem, co jsi řekla o Lucky.

Teď už nemáš Lucky. Cosi ve způsobu, jakým Honey ta slova řekla, způsobilo, že Becce přeběhl mráz po zádech.

Náhle, dřív než si to Becka uvědomila, se jí po tvářích začaly koulet horké slzy, ramena se jí zvedala a ona vzlykala, hlasitě vzlykala zármutkem.

Ne! Ne! Nechci brečet! pomyslela si Becka.

Ale nemohla se ovládnout. Schoulená na posteli vydávala hlasité vzlyky, které otřásaly celým jejím tělem. Tvář si zakryla rukama.

„To je ono. Vyplač se z toho.“ Do Becčina vědomí pronikl Honeyin hlas.

Cítila, jak ji Honeyina paže objímá kolem ramen. Honey teď seděla na posteli vedle ní, svírala ji v náručí, objímala ji, konejšivě jí šeptala. „No tak, no tak. Vyplač se ze všeho. Jsem tady, Becko. Je to v pořádku, je to v pořádku. Jsem tady.“

„Becko –?“

Další hlas pronikl do Becčina vědomí.

Hlas přicházející od dveří.

Becka si oběma rukama otřela oči a podívala se ke dveřím. Stála tam Jade. Vypadala překvapeně a zdálo se, že se cítí trapně.

„Becko, jsi v pořádku?“ zeptala se Jade a udělala váhavý krok směrem do pokoje.

Becka si odkašlala a pokusila se odpovědět.

Než však mohla Jade odpovědět, stála Honey na nohou a energicky kráčela přes pokoj.

Chytila Jade za rameno a strkala ji z ložnice. „Promiň, Jade, teď ne,“ slyšela Becka důrazně říkat Honey. „Becka chce být sama.“

Jade vrhla na Becku bezmocný pohled. Ale Honey trvala na svém. Držela Jade za rameno a vy vedla ji z pokoje.

Becka slyšela, jak jdou obě dolů po schodech.

Pak zabořila hlavu do dlaní a znovu se rozplakala.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.