Tvá nejlepší přítelkyně – III.

Dům je ještě pořád prázdný, uvědomila si Becka a zachvěla se.

Honey lhala, když jí řekla, že se nastěhovala vedle.


Závan větru zvedl prachový sníh a rozprostřel ho po dvorku. Holé stromy zachrastily a zaskřípaly a pak znovu mlčenlivě pozorovaly dům.

Tmavý, tichý dům.

Becka klouzala pohledem z okna do okna a hledala nějaké světlo, nějakou známku života. Ale starý dům se sněhovými závějemi navátými k tmavým stěnám a rampouchy visícími z nízké střechy přední verandy vypadal stejně prázdný a opuštěný jako v minulých měsících.

„Jak je to možné?“ zeptala se Becka nahlas.

Když se plahočila po zaváté cestičce k předním schodům pokrytým ledem, cítila, jak jí jde hrůzou mráz po zádech.

Ve sněhu byly stopy, ale byly staré, zaváté odpoledním sněžením.

Na prvním schodu Becka uklouzla. Aby nespadla, chytila se kovového okapu vedle verandy. Postupovala teď opatrněji. Přešla malou čtvercovou verandu a energicky zabušila na domovní dveře.

Ticho.

Naklonila se z verandy a pohlédla do okna obývacího pokoje.

Uvnitř byla tma.

Jsou tam u zdi krabice? Byla příliš veliká tma, aby to zjistila.

Znovu zaklepala. Zkusila zazvonit, ale zvonek byl zamrzlý.

Ticho.

Další závan větru vmetl na verandu sněhový vír.

Becka se zachvěla. Otočila se od tmavého prázdného domu a opatrně začala sestupovat po zmrzlých schodech. Pak se rozběhla domů.

Kde je Honey? ptala se v duchu sama sebe. Otázky se jí honily hlavou jako sněhové vločky rozfoukané větrem. Proč se tak najednou objevila a lhala, že se přistěhovala do vedlejšího domu? Kde je moje brož s papouškem? Musí pro to existovat nějaké logické vysvětlení – je to tak?

Je to tak?

„Viděla jsi Mary Harwoodovou, když vyšla z kabinetu s Davidem Metcalfem? Měla na krku velký rudý flek.“ Lucky potřásla hlavou a uchechtla se.

Becka se zastavila a užasle se podívala na kamarádku. „Máš na mysli uher?“

Lucky obrátila oči v sloup. „Mary říkala, že ji kousl komár. Není to naivní? Komáří štípanec v prosinci?“

Obě dívky se zasmály a znovu se daly do chůze. Bylo jasné odpoledne, slunce bylo vysoko na obloze a tající sníh se v jeho paprscích třpytil jako stříbro. Škola právě skončila a dívky se rozhodly, že půjdou domů pěšky.

„A co Maryina matka?“ zeptala se Becka a přehodila si batůžek z jednoho ramene na druhé. Pak si ještě narovnala kapucu u bundy. „Copak neví, jaké je Mary číslo?“

„Nemá o tom vůbec potuchy,“ odpověděla Lucky s pobaveným úsměvem na tváři. „Maryina maminka žije na nějaké jiné planetě. Billy Harper řekl Anny Blumové, že si to v sobotu odpoledne s Mary rozdával na pohovce v Maryině pokoji. Její maminka k nim přišla s tácem a zeptala se, jestli někdo nechce domácí fondán!“

Obě dívky se historce škodolibě zasmály.

„Senza!“ zvolala Becka. „A moje maminka mi kontroluje všechny telefonáty!“

„Když už tak o těch telefonátech mluvíme,“ řekla Lucky vážně, „zavolal ti Will znovu?“

Becka zavrtěla hlavou. „Ne. Asi se na mě zlobí, protože jsem nechtěla v sobotu večer tajně vyklouznout ven a sejít se s ním u nákupního střediska.“

Přešly ulici. Becka musela jít rychle, aby stačila Luckyným dlouhým krokům.

Klakson auta vylekal obě dvě. Otočily se a uviděly kombi, které s rachocením přejelo kolem. Seděli v něm kluci a holky, které znaly ze školy. Uprostřed křižovatky se vůz zastavil. Okénko na straně řidiče se otevřelo a Andy Wolf vystrčil ven usměvavou tvář.

„Chcete se svézt?“

„Není tam místo,“ řekla Becka a ukázala na narvaný zadek vozu.

„Můžeš mi sedět na klíně!“ zakřičel Andy.

Auto vybuchlo divokým smíchem.

„To bych šla radši domů bosa,“ odsekla Becka. Ona a Lucky se otočily a pokračovaly v cestě. Kombi se znovu rozjelo.

„Andyho přátelé si myslí, že je eso,“ zamumlala Becka.

„Odkdy má přátele?“

„Od té doby, co s tím kombíkem začal jezdit do školy,“ odpověděla Becka.

„Tak řekla jsi rodičům, že chceš znovu začít chodit s Willem?“

Becka zavrtěla hlavou. „Neměla jsem náladu na třetí světovou válku.“

„Vyplížíš se tajně z domova a sejdeš se s ním?“

„Ne. Možná. Nevím. Nedokážu se rozhodnout.“

„Zdá se, že jsi pořádně nerozhodná,“ usoudila Lucky. Zastavila se a zamávala muži a ženě na dvorku na druhé straně ulice. Muž stál na žebříku a připevňoval k okraji střechy šňůru vánočních světel. Jeho manželka stála na zemi a pomáhala mu je rozmotávat.

„Andersonovi už mají vážně Vánoce,“ řekla Lucky tiše. „Podívej se na všechny ty lampičky. Jejich dům vypadá jako jedno z kasin v Las Vegas! Dovedeš si představit, kolik budou platit za elektřinu?“

„No, alespoň Willa uvidím na vánočním večírku u Jade,“ řekla Becka s povzdechem.

„Bude tam?“

„Ano. Kdo tam nebude? Bude to davová podívaná. Jade pozvala úplně každého!“

„Koupila sis šaty?“ zeptala se Lucky a kopla do kusu ztvrdlého sněhu.

„Mám perfektní sukni,“ řekla Becka nadšené. „Je to opravdová minisukně a je z pravého hedvábí. Je stříbrná. Vezmu si ji na tu černou přiléhavou kombinézu, kterou jsem si koupila v obchodním domě.“

„Já si kombinézu vzít nemůžu. Vypadám jako pometlo,“ stěžovala si Lucky.

„Nevěřím, že jsi nešťastná kvůli tomu, že jsi vysoká,“ řekla Becka. „Vraždila bych, abych byla tak vysoká jako ty.“

„Ne, nevraždila.“

„No… skoro tak vysoká jako ty!“

Obě dívky se zasmály. Rozloučily se a slíbily si, že si později ještě zavolají. Becka pozorovala Lucky, která přes sníh běžela ke svému domu. Zpod modré vlněné čepice vykukoval dlouhý hnědý koňský ohon. Pak se Becka obrátila a zamířila k Shadow Street. Přemýšlela o Willovi a Jadeině večírku.

„Je někdo doma?“ zavolala, vešla do kuchyně a zavřela za sebou dveře. V kuchyni bylo teplo a voněla tam skořice. Nikdo jí neodpověděl.

Becka prošla halou a začala vystupovat po schodech ke svému pokoji, aby se zbavila školního batůžku. V půli cesty nahoru se zastavila a poslouchala.

Nahoře slyšela nějaký hlas.

Nějaký hlas ve svém pokoji.

Byla to její matka? S kým to mluvila?

Becka vystoupila ještě o dva schody a zastavila se. Skrytá za zábradlím nakukovala přes odpočívadlo schodů do svého pokoje.

Dveře byly víc než z poloviny otevřené. Svítilo se tam. Becka viděla na část své postele.

Někdo tam chodil a prozpěvoval si.

Někdo.

Becka prostrčila obličej zábradlím a dívala se.

Honey!

Becka se přes tmavou chodbu upřeně dívala do svého pokoje. Viděla, jak Honey pokládá na postel nějaké šaty.

Moje šaty, uvědomila si Becka. Co se to tu děje?

Honey je v mém pokoji a vyndává šaty z mé skříně.

Honey se jí ztratila ze zorného pole. Becka slyšela její hlas, ale nemohla rozeznat, co říká.

Když se znovu objevila, poznala Becka sukni, kterou měla Honey na sobě. Byla to stříbrná sukně, kterou si Becka koupila na Jadein večírek.

Ona má na sobě mou sukni?

Becka pevně sevřela zábradlí. Strnule a nedůvěřivě zírala na to, co jí odhaloval světelný obdélník ve dveřích do ložnice.

Má na sobě mou sukni!

Měla na sobě také modrou hedvábnou blůzku, kterou Becka dostala od rodičů k narozeninám.

Honey se jí znovu ztratila z očí. Becka slyšela, že teď otevírá zásuvky skříně.

Co to tam dělá?

Proč je v mém pokoji a zkouší si moje nejlepší šaty?

A s kým to asi mluví, domýšlela se Becka.

„Honey!“ Becka s bušícím srdcem vrazila do své ložnice.

„Ahoj.“ Honey, sklánějící se nad zásuvkou skříně, se narovnala. Tvář se jí roztáhla úsměvem. „Ty jsi doma.“

Becka na ni s překvapením zírala a chvíli nebyla schopná slova. Oči jí prudce jezdily po pokoji. Zjistila, že Honey vytahala ze skříně většinu jejích šatů a naskládala je na postel.

„Nevěděla jsem – chci říct, nečekala jsem… “ koktala Becka a cítila, jak se začíná červenat.

„Tvoje maminka říkala, že můžu jít nahoru,“ řekla Honey nenucené. Otočila se a zašoupla zásuvky skříně.

„Moje maminka? Je doma?“

„Ne. Myslím, že odešla,“ řekla Honey.

„S kým jsi tu tedy mluvila?“ chtěla vědět Becka a přistoupila váhavě k posteli.

„Cože?“ Honey na ni zírala se zmateným výrazem ve tváři. Shrnula si z obličeje neupravenou hřívu kaštanově hnědých vlasů.

„Slyšela jsem tě s někým mluvit,“ trvala Becka na svém a otočila se, aby prozkoumala svou téměř prázdnou skříň.

„Ne. Já ne,“ odpověděla Honey a znovu se usmála. „Jsem tu úplně sama.“

„Ale –“ Becka si uvědomila, že ještě pořád drží svůj batůžek. Nechala ho sklouznout na podlahu.

„Ach, Becko, já úplně zbožňuju tvoje šaty!“ rozplývala se Honey. Nakrucovala se před zrcadlem a obdivovala sama sebe ve stříbrné sukni a hedvábné blůzce. „Vždycky jsi měla tak dobrý vkus! Dokonce i když jsi byla malá, vždycky jsi věděla, co koupit.“

„Ale, Honey –“

„To je úžasná sukně!“ zvolala Honey a nedala Becce příležitost vypravit ze sebe slovo. Ještě jednou se zatočila a pak zamířila k Becky. Stoupla si k ní tak blízko, že Becka z jejího dechu cítila sladkou žvýkačku. Becka se cítila trapně a o krok ustoupila.

„Tu sukni jsem si právě koupila. Ještě jsem ji neměla na sobě,“ řekla Becka nešťastně a doufala, že si Honey všimne, jak je popuzená.

„Kde jsi ji sehnala?“ šveholila Honey. „V obchodním středisku určitě ne. Tuhle sukni jsi nemohla koupit v jednom z těch nemoderních krámů. Kde, Becko? Musíš mi to říct! Je tak sexy!“

„V obchůdku v Old Town. Myslím, že u Betermanna,“ zamumlala Becka.

Tohle není možné, pomyslela si Becka nešťastně.

Nezdálo se, že Honey registruje Becčiny náznaky. Vrátila se zpátky k zrcadlu, aby obdivovala oblečení. „Ta blůza není přesně to správné. Co se k téhle sukni ještě hodí?“

„Nevím,“ řekla Becka. „Vezmu si tu sukni na vánoční večírek.“

„Vážně?“ zvolala Honey šťastně. „Ještě pořád máme stejnou velikost! Vím, že vypadám větší než ty. Ale pořád máme stejnou velikost. Můžeme ještě nosit stejné šaty, jako když jsme byly děti.“

„Opravdu?“ utrousila Becka. Nevěděla, jak odpovědět.

„Lidé vždycky říkali, že vypadáme jako dvojčata,“ rozplývala se Honey nadšením. V rukou držela denimovou halenu a prohlížela si ji v zrcadle.

„To říkali?“

„Vždycky jsme si vzájemně vyměňovaly šaty. Vyměňovaly jsme si všechno. Dokonce i džíny. I ponožky. Bylo to tak úžasné,“ prohlásila Honey skoro nadšeně… „Došlo to tak daleko, že jsme nevěděly, co je čí. Opravdu jsme byly jako dvojčata.“

Jak je možné, že si to nepamatuji? ptala se Becka sama sebe v duchu. Zdá se mi, že bych si to pamatovala, kdyby to byla pravda. Honey vypadá tak upřímně. Nemyslím, že záměrně lže.

Žije v nějakém neskutečném světě?

„Líbí se ti, když si dám vlasy takhle nahoru?“ zeptala se Honey a oběma rukama si sepnula husté kaštanově hnědé vlasy a udělala si z nich uzel na vrcholku hlavy.

„Ano. Je to dobré,“ odpověděla Becka bez nadšení.

„Ty se nedíváš!“ stěžovala si Honey. „Podívej se. Takhle? Nebo takhle?“ Pustila si vlasy a nechala si je volně spadnout na záda.

„Mohlo by to být hezké, kdybys je vzadu volně svázala a nechala je viset dolů,“ navrhla Becka. „Širokou stuhou, víš.“

„Máš pravdu!“ zvolala Honey šťastně. „V těchhle věcech máš vždycky pravdu! Ty jsi prostě úžasná, Becko!“ A vrhla se přes pokoj a dlouze a srdečně Becku objala.

Becka zalapala po dechu. Nemohla skoro dýchat.

„Nemohu uvěřit, že budeme znovu nejlepší přítelkyně!“ řekla nakonec Honey a ustoupila o krok dozadu. „Becko, já jsem tak šťastná. Ty ne?“

„Ano.“ Becka se snažila, aby to znělo nadšeně. Ale když teď překonala překvapení nad tím, že Honey našla ve svém pokoji, vzpomněla si, že má pár důležitých otázek, na které se chce zeptat.

„Honey, v sobotu odpoledne jsem šla za tebou do vedlejšího domu,“ řekla a zkoumavě se dívala na Honeyinu tvář, jako by tam hledala odpověď. „Ale dům byl úplně temný a nikdo tam nebyl.“

Úsměv se z Honeyiny tváře pomalu vytratil. Shrnula si z čela pramen vlasů. „Vím. Taťkovi se nepodařilo zapnout tam topení. V tom starém domě byla hrozná zima. Tak jsme museli odejít. Tady jsem byla tak nadšená, že jsme se přestěhovali do nového domu, ale táta a já jsme museli strávit víkend v jednom hnusném motelu.“

„No, to je ale hrůza,“ řekla Becka a pořád se zkoumavě dívala na Honeyinu tvář. „Už je to v pořádku?“

„Ano. Topenář konečně přišel a my jsme se tam nastěhovali,“ řekla Honey. „Ale dnes jsem musela jít do školy, a tak jsem ještě neměla čas vybalit.“

Becka si nervózně cucala palec.

Věřím jí nebo ne? ptala se v duchu.

Řekla bych, že jí věřím.

Opravdu neexistoval žádný důvod, aby té historce nevěřila. Vypadala dokonale logicky.

„Máš nějaké stuhy?“ zeptala se Honey a pohrávala si s vlasy. „Zkusila bych si ji uvázat tak, jak jsi navrhovala.“

„Myslím, že v horní zásuvce nějaké mám,“ řekla Becka. „Ale nebudou mít možná tu správnou barvu.“ Becka se zhluboka nadechla. Uvědomila si, že se najednou cítí hrozně nervózní. „Ještě jednu otázku.“

„Co?“

Becka si odkašlala. „Znáš tu brož s papouškem? Tu emailovou, kterou sis zkoušela? Neodneslas ji v sobotu náhodou domů?“

Honey na chvíli zaváhala.

Pak, místo aby odpověděla, napřáhla obě své velké ruce, chytila Becku za krk a začala ji škrtit.

***

Když se jí Honeyiny ruce sevřely kolem krku, otevřela Becka ústa dokořán.

Snažila se vykroutit se z Honeyina pevného sevření a lapala po dechu.

Ona mě škrtí!

Nemohu dýchat!

Potom, právě tak náhle, ji silné ruce pustily.

Becka se sehnula a s rukama opřenýma o kolena se zhluboka nadechla, vydechla a ještě jednou nadechla.

Když vzhlédla, Honey se vítězně smála.

„Mám tě!“ zvolala Honey. „Tentokrát jsem tě dostala!“

„Ty –“ pokusila se Becka promluvit, ale hrdlo měla ještě sevřené a ztuhlé. „Ty jsi mě škrtila!“ vypravila ze sebe nepřirozeným sípavým hlasem.

Honey se náhle přestala smát. „Hele – copak ty se nepamatuješ na naši hru ,mám tě‘?“

„Ne. Já –“ Becka zakašlala. Prudce oddechovala, hrudník se jí dmul nahoru a dolů a srdce jí hlasitě bušilo.

„Dělávaly jsme jedna druhé ty nejhorší věci,“ vzpomínala Honey a vrtěla hlavou. „Vždycky jsme si myslely, že tahle hra byla senzace. Vzpomínáš si na to, viď Becko?“

Becka neodpověděla. Ještě pořád namáhavě dýchala. Šla k zrcadlu. Naklonila se k němu a prohlížela si krk. Byl jasně červený, kůži měla odřenou.

„Ty jsi mi ublížila!“ řekla Becka hněvivě Honeyinu odrazu v zrcadle.

Honey zmizel úsměv rychle z tváře. Její tmavé rty se našpulily. „Ty jsi zapomněla na naši hru ,mám tě‘?“ zeptala se slabým hlasem. Zdálo se, že se jí to dotklo.

Becka si jemně třela krk. Prohledávala přecpaný toaletní stolek, až našla láhev pleťové vody. Otočená zády k Honey, opatrně si do zarudlého krku vtírala bílou pleťovou vodu.

„Byly jsme zvyklé jedna druhou pořád děsit,“ pokračovala Honey. „Pamatuješ se, jak jsi mi tenkrát, ve třetí třídě, zvedla šaty před autobusem plným skautů? To bylo nejhorší. Myslím, že jsem ti to nikdy úplně neoplatila. Páni, to byla ale legrace! To jsme se pobavily, viď, Becko?“

Na nic z toho se nepamatuju, pomyslela si Becka nešťastně. Vážně si myslím, že si to všechno vymýšlí. Co se to tady děje?

„Poslouchej, Honey,“ řekla Becka a opřela se o toaletní stolek, aby se jí přestaly třást ruce… Nevzala jsi náhodou mou brož s papouškem?“

„Jasně, že jsem ji vzala,“ odpověděla Honey bez váhání. „Ale nebylo to náhodou.“

Becka se překvapeně otočila. „Co tím chceš říct?“

Honey si hodila pramen hustých vlasů přes rameno. „Dala jsi mi ji, Becko, vzpomínáš?“

„Co?“ Becka nevěřícně otevřela pusu. „Cože jsem to udělala?“

„Tu brož jsi mi dala,“ trvala Honey přehnaně vesele na svém.

„Ne, já –“

„Bylo to od tebe hrozně milé,“ řekla Honey a tvář se jí roztáhla do nadšeného úsměvu.

„Ne, Honey – počkej,“ řekla Becka a cítila, jak jí krev pulsuje ve spáncích. „Zeptala ses, jestli si tu brož můžeš zkusit a –“

„A pak jsi řekla, že když se mi tak líbí, můžu si ji nechat.“ Honey se přestala usmívat. Dívala se teď na Becku s dotčeným výrazem, plné rty se jí znovu sešpulily. „Opravdu jsi říkala, že si ji můžu nechat, Becko.“

„Ale, Honey –“ Becka si najednou uvědomila, že Honey je skutečně rozrušená. Ramena se jí třásla a rty se jí chvěly.

„Zeptej se svých kamarádek,“ bránila se Honey. „Zeptej se těch dvou dívek. Řeknou ti to. Viděly, že jsi mi ji dala. Vážně.“

Becka se nedokázala rozhodnout, co má dělat. Viděla, že Honey se co nevidět hystericky rozbrečí. To si Becka nepřála. Chtěla svou brož zpátky, ale nepřála si žádnou velkou scénu. Ze všeho nejvíc si přála, aby Honey odešla.

„Dala jsi mi tu brož,“ řekla Honey mírnějším tónem, „a teď je to pro mě ta nejdůležitější věc, co mám. Vždycky si jí budu cenit, Becko“

„No, to jsem ráda, že se ti tak moc líbí, Honey,“ řekla Becka slabým hlasem.

Honey se teď usmívala. Nebylo ani památky po tom, že měla na krajíčku, nebo že se chystala udělat scénu. Svalila se na postel, na jednu z nejlepších Becčiných blůz.

„Pomůžeš mi narovnat ty věci zase zpátky do šatníku?“ zeptala se Becka a vzala několik párů džín a kalhot.

Pak se mi možná podaří přimět tě, abys šla domů, abych mohla zavolat Billovi, pomyslela si.

„Ano, jistě.“ Honey energicky vyskočila. „Nepodařilo se mi vyzkoušet si všechno, ale bude spousta času, viď?“

„Ano, určitě,“ odpověděla Becka roztržitě a ukládala džíny do police. Pak se obrátila k posteli, aby vzala další oblečení.

Honey mezitím stála u postele a nepohnula se, aby jí pomohla. „Ach, podívej se! Udělala jsem na tvé blůzce flek,“ řekla a zblízka si skvrnu prohlížela. „Co by to mohlo být?“ zeptala se s překvapením na tváři. „Raději to poleju studenou vodou.“

„Ne, to je v pořádku,“ řekla Becka rychle. „Jen to nech být. Tak jako tak jsem to už předtím měla na sobě. Musí se to vyprat.“

„Ne, vážně,“ trvala Honey na svém. Zastavila se ve dveřích. „Řeknu ti, co udělám. Vezmu ji domů a ten flek vyčistím. Pak ji vyperu a přinesu ti ji. Bude jako nová.“

„Ne, vážně –“ začala Becka, ale Honey už byla rozhodnutá.

Zatímco Becka dávala šaty zpátky do skříně, Honey vyklouzla ze stříbrné sukně a oblékla si své vybledlé džíny. „To je tak vzrušující!“ vykřikla.

Becka pověsila sukni do skříně a neodpověděla.

„Doufám, že se na mě nezlobíš, že jsem ve školní třídě přestavěla židle, abychom mohly sedět vedle sebe,“ zavolala na ni Honey. Znovu seděla na posteli.

„Ne, to není žádný problém,“ odpověděla Becka rozpačitě.

„Jako za starých časů,“ řekla Honey šťastně. „Víš, můžeme každé ráno chodit společně do školy. Tak jako jsme chodívaly.“

„Někdy mě tam táta vozí,“ řekla jí Becka a zašupovala zásuvky.

„Prima,“ zvolala Honey. „To bude prima.“

„A někdy, když je hezké počasí, jezdím na kole,“ řekla Becka. „Je to dobré cvičení.“

„Ano. Musím si obstarat kolo,“ řekla Honey zamyšleně. „Musíš mi dovolit, abych se podívala na tvoje kolo, abych věděla, jaký typ si mám pořídit.“

„Kam ses odstěhovala, když jsi odešla z Cornwellu?“ zeptala se Becka.

„Na sever státu,“ odpověděla Honey neurčitě. „To byla ale štrapáce. Nechtěla jsem odejít. Hlavně jsem nechtěla opustit tebe, svou nejlepší přítelkyni na světě. Tak jasně si na ten hrozný den vzpomínám, i když mi bylo jen devět let. Ty si nevzpomínáš?“

„Ano. Asi ano,“ odpověděla Becka a cítila se nepříjemně.

Dokonce se ani nepamatuji, že bych s ní mluvila, když mi bylo devět!

„Pamatuješ se na nás dvě, jak jsme seděly na obrubníku před naším domem, objímaly jsme se kolem ramen a brečely jsme a brečely. Mohly jsme si oči vybrečet. Bylo to hrozné. Pamatuješ?“

„Ano,“ řekla Becka a uhnula Honeyinu pohledu.

„A vzpomínáš na toho chlapíka, který zastavil auto a vyfotil nás? Připadalo mu to jako hrozně dojemná scéna. Vyfotil nás a to nás ještě víc rozplakalo.“ Honey si vzdychla, naklonila se dozadu a opřela se o ruce. „Byl to nejhorší den mého života, Becko. Opravdu.“

„No, myslím, že teď půjdu radši dolů,“ řekla Becka rozpačitě a pohlédla ke dveřím ložnice. „Ještě jsem se nepozdravila s mámou a –“

„Už jsem ti to říkala. Myslím, že odešla,“ řekla Honey a nepohnula se z postele.

„No, mám nějakou práci a –“

„Chceš se večer u mě zastavit? Mohly bychom se spolu učit,“ zeptala se Honey. Sklonila hlavu a začala mnout skvrnu na modré hedvábné blůze.

„Dnes večer nemůžu,“ odpověděla jí Becka.

„A co zítra večer?“

„Mrzí mě to, Honey. Zítra večer nebudu mít taky čas,“ řekla Becka po pravdě. „Slíbila jsem Lucky, že se u ní zastavím a pomůžu jim zdobit vánoční stromeček.“

„To je moc hezké,“ řekla Honey chladně a sklopila oči. Pak se jí na tváři na okamžik objevil podivný, zamyšlený výraz. „Trávíš s Lucky hodně času, vid?“

„Ano. Lucky, Jade a já jsme dobré kamarádky,“ odpověděla Becka netrpělivě. „Honey, mám nějakou práci a zařizování, tak… “

Honey se zvedla z postele. „Dobře. Byla to hezká návštěva.“ Když Honey přecházela pokoj, zazubila se na Becku.„Mám pocit, že jsem nebyla pryč ani minutu. I když toho musíme tolik dohnat. Máme si toho tolik co povědět, o tolik se musíme podělit.“

„Ano,“ odpověděla Becka rozpačitě.

„Uvidíme se hned ráno,“ řekla Honey a začala scházet po schodech dolů. „Nemusíš mě doprovázet. Ahoj!“

Becka zůstala stát na místě jako zkamenělá. Měla zavřené oči, nehýbala se a dokonce ani nedýchala. Nepohnula se, dokud nezaslechla, že se dveře od domu za Honey zaklaply. Pak se zhluboka nadechla, pomalu vydechla a vyšla ke schodišti.

„Mami, jsi doma? Mami?“

Žádná odpověď.

Honey měla pravdu, usoudila Becka. Maminka šla ven.

Dobře. Můžu si bez starostí promluvit s Willem. Aniž by se mi máma do toho pletla.

Becka si pospíšila k telefonu a vyťukala Willovo číslo. Telefon zazvonil dvakrát, než ho Will zvedl.

„Co děláš?“ zeptala se šeptem Becka.

„Věřila bys, že domácí úkol?“ zasmál se.

Will měl skončit školu už loni na jaře. Ale protože ho vyloučili a propadl z většiny předmětů, poslední třídu letos opakoval.

„Teď, podruhé, to dává mnohem větší smysl,“ řekl jenom napůl žertem. „Možná dokonce projdu. Co děláš ty?“

Becka vzdychla. „Přišla sem ta holka, co jsem ti o ní říkala, moje nová sousedka Honey. Chci říct, že když jsem přišla domů, už tu byla.“

„Nezdá se, že bys byla nějak moc nadšená,“ poznamenal Will.

„No… Honey působí trochu divně,“ řekla Becka… „Myslím, že je v pořádku. Jen mě znervózňuje.“

„Kdo tě neznervózňuje?“ zařehtal se Will.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala se Becka úsečně.

„Nic. Jen si dělám legraci. Chci říct Becko, že nejsi ten největší kliďas na světě.“ Rychle změnil předmět hovoru, aby se dostal z úzkých. „Uvidíme se v sobotu večer?“

„Nevím,“ zaváhala Becka. „Vážně nemám chuť plížit se tajně ven.“

„Ale, Becko –“

„Vždycky jsem rodičům říkala pravdu, Wille. Nejsem si jistá, že se teď chci začít plížit ven za jejich zády.“

„Tak jim řekni, že se sejdeš se mnou,“ naléhal.

„Chci to udělat. Ale ještě nepřišla ta pravá chvíle. Vypadá to –“

„Nejsem žádný masový vrah, však víš,“ řekl Will rozzlobeně. „Loni jsem se dostal do průšvihu. Ale teď sekám dobrotu. Nezkazím Woodsovic vzácnou dceru. No… možná trochu,“ dodal žertem.

„Vím, vím,“ ujišťovala ho Becka. „Ty prostě neznáš moje rodiče.“

„Vážně bych tě v sobotu večer rád viděl,“ řekl Will stroze. „Možná se v sobotu stavím a opravdu je vytočím.“

Becka mu chtěla odpovědět, ale uslyšela, jak na příjezdovou cestu zahýbá matčino auto. „Musím jít. Uvidíme se ve škole,“ řekla bez dechu a s bušícím srdcem zavěsila.

Spěchala po schodech dolů, aby pozdravila matku.

Paní Woodsová, nesoucí dva pytle napěchované potravinami, prošla dveřmi kuchyně. „Je tam hrozná břečka,“ stěžovala si. Postavila pytle na zem a sehnula se, aby si sundala mokré boty. „Nesnáším, když sníh leží několik dní a pak začne tát.“

Obrátila pozornost k Becce. „Jak se máš? Co děláš? Úkoly?“

„Ještě ne,“ odpověděla Becka. „Věnovala jsem se Honey.“

„Honey?“ Paní Woodsová začala vyndávat nákup.

„Ano,“ řekla Becka a popošla k pultu, aby jí pomohla. „Proč jsi Honey dovolila, aby šla nahoru ke mně do pokoje? Víš, že nenávidím, když si někdo zkouší moje věci.“

„Cože?“ Becčina maminka položila pytlík mouky. „O čem to mluvíš, Becko?“

„Ty jsi Honey neřekla, že na mě může počkat v mém pokoji?“

„Jak bych mohla?“ podivila se paní Woodsová a překvapeně se na Becku dívala. „Celé odpoledne jsem nebyla doma.“

Redakční úpravy provedla Janel Weil.