Tvá nejlepší přítelkyně – II.

„Nemohu tomu uvěřit!“ volala dívka. Konečně Becky pustila a ustoupila o krok dozadu. Sundala si kabát a odhodila dozadu na ramena své husté kaštanově hnědé vlasy. „Nemohu uvěřit, že jsem tady!“

Becky slezla z postele a málem klopýtla o Lucky, která se se zmateným výrazem v tváři zvedala na nohy.

Znám ji? ptala se Becky sama sebe. Upřeně si vetřelkyni prohlížela, zkoumala její tvář, snažila se na ni vzpomenout.

Viděla jsem ji už někdy?

Byla stejně velká jako Becky, ale měla plnou postavu.

Nebyla zrovna krásná. Ale se svými kaštanovými vlasy vlajícími kolem ramen, kulatýma šedýma očima a plnými rty namalovanými tmavou rtěnkou vypadala dramaticky. Měla na sobě jasně oranžový svetr, který se nehodil k barvě jejích vlasů, a zelenou minisukni nataženou přes černé punčocháče.

Becky si nemohla nepovšimnout dívčiných rukou sevřených v pěsti. Byly tak velké. Zdálo se, že mají nesprávnou velikost, že jsou v nepoměru k ostatním částem těla.

„Dveře dole byly otevřené, a tak jsem šla dovnitř. Věříš, že jsem se přistěhovala hned do sousedního domu?“ překypovala dívka nadšením. „Není to ta nejúžasnější náhoda?“

Kdo to je? ptala se Becky sama sebe a horečně pátrala ve své paměti. V koutcích dívčiných šedých očí zahlédla slzy.

Je tak citově založená, pomyslela si Becky. Tak vzrušená, že mě vidí. Tak přešťastná. Musím ji znát. Musím.

Obrátila se k Jade o pomoc. Ale Jade se na ni podívala široce otevřenýma očima a pokrčila rameny. Také Lucky na dívku ohromeně zírala.

„Ach, Becky, vůbec ses nezměnila!“ zvolala dívka a znovu Becky prudce objala.

„Ty také ne,“ vypravila ze sebe Becky a dívala se přes dívčino rameno na Lucky a posunky jí naznačovala, aby jí pomohla.

„Ahoj, já jsem Lucky Brewerová,“ řekla Lucky, když dívka Becky znovu uvolnila z objetí. „Nemyslím si, že jsme se už setkaly. A tohle je Jade. Jade Waltersová,“ pokračovala Lucky a ukázala na Jade, která se vrátila k židli u okna.

„Ahoj.“ Jade se rozpačitě usmála. Její stříbrné sponky se ve světle zablýskly.

Dívka se otočila od Becky. Ve tváři měla znepokojený výraz, jako kdyby si neuvědomovala, že je v místnosti ještě někdo jiný. „Vzpomínám si na vás dvě,“ řekla a velkýma rukama si utírala slzy. „Jsem Honey Perkinsová.“

Kdo? divila se Becky a upřeně se na dívku dívala.

Znám nějakou Honey Perkinsovou?

Je to nějaký omyl nebo něco takového?

Honey se obrátila zpátky k Becky a tvář se jí rozzářila úsměvem. „Nemohu tomu uvěřit. Prostě nemohu. Věříš, že se stěhujeme hned vedle? Není to úžasné?“

„Ano,“ řekla Becky a pokusila se přimět se také k nadšení. „Je to úžasné!“

„Senza!“ zvolala Honey a upřeně se dívala na Becky. „Senza! Mrzí mě to, ale úplně jsem ztratila řeč.“

„Já také,“ odpověděla Becky.

Proč si na ni nemohu vzpomenout? Ztrácím paměť?

„Chodíš na střední školu v Hallowside?“ zeptala se Jade od okna.

„Senza,“ řekla Honey a upřeně se dívala na Becky.

Musí na mě takhle zírat? pomyslela si Becky znepokojeně. Je to jako kdybych byla zmrzlinový pohár s horkým fondánem, který se právě chystá zhltnout!

„Chodívala jsi k nám do školy, Honey?“ zeptala se Lucky.

Zdálo se, že Honey, jejíž pozornost se plně soustředila na Becky, otázky ostatních dvou dívek nevnímá. „Jsi to opravdu ty,“ řekla Becky.

„Ano, jsem to já,“ odpověděla Becky.

Už to dlouho nevydržím, pomyslela si Becky. Co je zač a oč jí jde?

Honey si setřela z očí další slzy a konečně se obrátila k Lucky a Jade. „Promiňte, že jsem tak vyvedená z míry,“ řekla a potřásla hlavou. „Ale Becky a já – víte, my jsme byly ve třetí a čtvrté třídě ty úplně nejlepší přítelkyně. A já prostě nemohu uvěřit, že jsem tu zpátky!“

Vrhla se dopředu a znovu Becky objala.

Ty úplně nejlepší přítelkyně? uvažovala Becky.

Nevzpomínám si, že bych měla nejlepší přítelkyni, která by se jmenovala Honey.

Moje nejlepší přítelkyně ve čtvrté třídě byla Deena Martinsonová.

Honey se na Becky usmála a obě ruce zabořila do svých hustých vlasů. „To je úžasné. Je to prostě úžasné!“

Becky se spustila na okraj postele. „To určitě je.“ Pokynula Honey, aby se posadila na židli před toaletní stolek.

„Jsem tak rozrušená, nevím, jestli se mohu posadit,“ řekla Honey. Ale přitáhla si židli a sedla si. Zkřížila nohy a jednou teniskou ťukala do koberce.

„Kam ses tedy po čtvrté třídě odstěhovala?“ zeptala se Lucky. Spustila se na podlahu, zády se opřela o Beckynu postel a své dlouhé nohy si přitáhla pod sebe.

Zdálo se, že Honey Lucky neslyší. Upřeně se dívala na Becky. „Když jsem slyšela, že se stěhujeme do Shadow Street, moje první myšlenka byla, žije tam pořád ještě Becky? A ty tu opravdu jsi. Přesně v tom domě.“

„Ano. Moji rodiče tenhle starý barák milují,“ odpověděla Becky a podívala se přes pokoj na Jade.

„To je tak ohromné! Teď jsme sousedky!“ rozplývala se Honey radostí.

„Kde jsi žila?“ zeptala se Jade.

„Jenom táta a já,“ řekla Honey Becky. „Maminka zemřela loni. Bylo to těžké. Pro nás oba to bylo moc zlé. Moc zlé.“

Ignoruje Honey Jade a Lucky? divila se Becky. Neslyší jejich otázky?

Honey si přitáhla židli přímo před Becky, jako kdyby se ostatní dvě dívky rozhovoru neúčastnily.

„To je jeden z důvodů, proč jsem tak šťastná, že jsi pořád tady,“ pokračovala Honey. Nakláněla se k Becky a její obrovské šedé oči se propalovaly do Beckyných. „Takže to bude hodně podobné jako za starých časů. Chci tím říct, že zase můžeme být nejlepší kamarádky.“

Ke svému překvapení se Becky najednou začala cítit provinile. Bylo zřejmé, že byla v Honeyině životě důležitá. Jejich přátelství pro Honey zřejmě hodně znamenalo. Ale Becky si ani nevzpomínala, že by Honey znala.

Jsem to ale kamarádka, hubovala se Becky v duchu.

Co to vlastně se mnou je?

Jade něco řekla ze své židle u okna. Honey jí znovu nevěnovala žádnou pozornost. „Musíš mi o sobě všechno povědět,“ řekla Becky. „Tolik toho musím dohnat.“

„Moc toho není, o čem bych ti mohla povídat,“ odpověděla Becky celá nesvá.

Do ložnice najednou nahlédla Beckyina matka. „Jak to tady probíhá?“ zeptala se a očima klouzala z jedné tváře na druhou.

„Paní Woodsová!“ vykřikla Honey a vzrušeně vyskočila ze židle. Vrhla se přes pokoj a prudce Beckyinu maminku objala.

Paní Woodsová se na Becky překvapeně podívala.

„Jsem ráda, že vás zase vidím! Vypadáte úžasně!“ volala Honey.

„Děkuji,“ zadrmolila zmateně Beckyina maminka. „Ty také, drahoušku.“

„Přistěhovala jsem se hned vedle!“ vykřikla Honey a pažemi stále objímala štíhlý pas paní Woodsové. „Není to úžasné?“

„Ano. Řekla bych, že ano,“ odpověděla Beckyina matka nejistě. „Je to opravdu hezké.“ Omluvila se a rychle vycouvala z pokoje.

Honey se obrátila k Becky. „Tvoje maminka je tak ohromná. Vždycky jsem si myslela, že je opravdu milá.“

„Ano. Je fajn,“ odpověděla Becky.

Máma Honey taky nepoznala, uvědomila si Becky. Začala se cítit trochu lépe, trochu méně provinile.

Ale ne o mnoho.

„Vypadá mnohem starší,“ řekla Honey a úsměv se jí vytratil z tváře. „Neměla by si nechávat šedivé vlasy. Měla by si je nechat obarvit.“

„Ale ona si je nechává barvit,“ odporovala Becky. „V poslední době měla spoustu práce, takže –“

„Ráda bych si obarvila vlasy,“ poznamenala Lucky a rukou si pročísla svůj hnědý koňský ohon. „Hnědá je taková hloupá barva. Ale mamka mi říkala, že kdybych s vlasy něco provedla, zabila by mě.“

„Ty máš alespoň vlasy rovné,“ stěžovala si Jade.

„Ach. To je krásná brož. Co představuje?“ zeptala se Honey a vzala brož z desky Beckyna toaletního stolku. Jade a Lucky ignorovala.

„Je to papoušek,“ odpověděla jí Becky a stoupla si vedle ní. „Dal mi ji Will – můj bývalý kluk, protože mám ráda ptáky.“

„Vždycky jsi měla ráda zvířata,“ souhlasila Honey a obdivně si brož prohlížela. „Vzpomínáš si, jak jsme našli toho poraněného ptáčka? Vzala sis ho domů a snažila ses ho vyléčit. Vzpomínáš si, jak hrozně jsme brečely, když ten ptáček umřel?“

Ne, pomyslela si Becky. Nevzpomínám.

„Ano,“ odpověděla nahlas. „Pamatuji se na to.“

„Mohu si ji zkusit?“ zeptala se Honey a přidržela si brož u svého oranžového svetru. „Je z umělé hmoty?“

„Ne. Je kovová,“ řekla jí Becka.

„Vždycky jsi byla tak moderní,“ prohlásila Honey a s broží připnutou na svetr stála před zrcadlem. „Vždycky jsi věděla, co se právě nosí. Vždycky ti to hrozně slušelo. Moc se mi líbí tvůj účes. Perfektně se k tobě hodí.“

„Díky,“ řekla Becky a pohlédla na Jade, která se dívala z okna.

S potěšeným úsměvem na tváři obdivovala Honey v zrcadle brož s papouškem.

„Myslím, že bude znovu sněžit,“ usoudila Jade. „Podívejte se, jak se stmívá.“

„Ať radši nesněží,“ ozvala se Lucky. Postavila se a protáhla se. „Dnes večer máme jet k bratranci. Už teď jsou silnice kluzké.“

„Vsadím se, že letos budeme mít bílé Vánoce,“ řekla Jade.

„Můj svetr. Nikdy se mi nemůže podařit dokončit ho včas!“ postěžovala si Becky.

„Proč nějaký nekoupíš a neřekneš, že jsi ho upletla?“ navrhla Lucky.

„Byl by příliš hezký,“ odpověděla Becky.

„Kup nějaký ošklivý!“ doporučila jí Lucky.

Becky a Jade se zasmály.

Nezdálo se, že Honey rozhovor slyší. „Líbí se mi tvůj pokoj,“ řekla a prohlížela si plakáty nad Beckynou postelí. „Je malý, ale máš tu všechno, co potřebuješ. Máš prostě dobrý vkus.“

„Díky,“ odpověděla Becky rozpačitě.

„Chci, aby můj pokoj byl přesně stejný jako tenhle,“ řekla Honey zamyšleně. „Chci dokonce i stejné plakáty.“

„Už mě nějak přestaly bavit,“ konstatovala Becky.

„Vážně? Můžeš mi je dát?“ zeptala se Honey. „Chci říct, pokud je už nechceš?“

Becky je vlastně nechtěla dát pryč. Jenom to tak prohodila mezi řečí. Ale Honey se teď na ni upřeně dívala a nedočkavě čekala na odpověď.

„Myslím, že ano,“ řekla s pokrčením ramen.

„Prima! Nemusíš je hned teď sundávat. Ještě pořád ve svém pokojí vybaluji krabice,“ prohlásila Honey. „Můžeš mi je dát někdy jindy. Budeme se vídat často.“

Becky neodpověděla. Váhavě se podívala na své plakáty.

Vlastně se jich vůbec nechci zbavit, uvědomila si. Měla jsem to Honey odmítnout.

Proč jsem jí nabídla, že jí je dám?

Honey se podívala na hodiny na Beckyně toaletním stolku. „Jů. Už musím jít.“ Otočila se zpátky k Becky a na tváři se jí zračilo hluboké pohnutí. „Doufám, že můžeme být znovu nejlepší kamarádky!“ zvolala. „Jako když jsme byly malé holky.“

Přihnala se k Becky a znovu ji objala. Pak se obrátila a vyběhla z pokoje.

Becky, Lucky a Jade zůstaly potichu a poslouchaly, jak Honey hlučně schází ze schodů. Když uslyšely, že se přední dveře s bouchnutím zavřely, všechny tři najednou vybuchly.

„Co to všechno znamenalo?“ chtěla vědět Jade.

„Dokonce si ani nevšimla, že Jade a já jsme tady!“ zvolala Lucky. „Neřekla nic, ani se nerozloučila!“

„Kdo je to?“ zeptala se Becky a sesunula se na podlahu vedle Lucky. „Blázním nebo co?“

„Je to tvoje nejlepší přítelkyně, Becky,“ řekla Lucky posměšně. „Jak bys mohla zapomenout na svou nejlepší přítelkyni?“

Jade se smíchem zabořila tvář do polštáře na křesle u okna.

„Pamatujete se na ni?“ zeptala se Becky.

Lucky a Jade zavrtěly hlavou.

„Proč bychom si ji my měly pamatovat?“ řekla Jade. „Byla to tvoje nejlepší přítelkyně na světě!“

Jade a Lucky se zhroutily v záchvatu hysterického smíchu.

Becky se k nim nepřipojila. Sebrala Jade polštář a sevřela ho. „Ale – ale co když měla pravdu? Co když jsme byly ty nejlepší přítelkyně? Jak bych mohla být tak hrozná a zapomenout?“

„Smiř se s tím. Jsi hrozná!“ prohlásila Jade. Jak ona, tak Lucky si myslely, že také tahle poznámka je legrační.

Becky po Jade hodila polštář. Netrefila se a polštář se odrazil od okna.

„Na nás asi taky zapomeneš,“ konstatovala Lucky.

„Na koho zapomene?“ křičela Jade.

Ona i Lucky se rozesmály.

„No tak, přestaňte,“ naléhala na ně Becky. „Tohle je vážné. Viděly jste, jak byla Honey šťastná, že se se mnou setkala? A to jediné, na co jsem se zmohla, bylo stát tam s pusou otevřenou.“

„Nikdy předtím jsem ji neviděla,“ řekla Jade. „Nechodily jsme spolu do čtvrté třídy? Neměla jsi slečnu Martinovou?“

„Ano,“ přitakala Becky.

„Já také,“ řekla Lucky. „Co se se slečnou Martinovou vlastně stalo?“

„Myslím, že se odstěhovala,“ odpověděla Becky. „Myslím, že se jí narodilo dítě a provdala se.“

„Chceš tím říct, že se vdala a narodilo se jí dítě?“ zeptala se Lucky.

„Cokoli,“ odpověděla Becky netrpělivě.

„Proč se tedy nepamatujeme na Honey Perkinsovou?“ zajímala se Lucky.

„Máš fotky vaší třídy?“ zeptala se Jade. Vstala a šla k oběma dívkám.

„Ze čtvrté třídy?“ Becky zavrtěla hlavou. „Myslím, že ne. Ale počkej.“ Vykročila ke stolu u zdi, sehnula se a vytáhla spodní zásuvku. „Možná je mám v téhle krabici.“

Vytáhla odřenou lepenkovou krabici a začala se jí prohrabovat. Za chvíli vytáhla školní fotografii čtvrté třídy.

Dívky se k sobě shlukly, aby si ji mohly dobře prohlédnout.

„Tady je,“ prohlásila Jade a ukázala prstem na tvář v pravém horním rohu. „Musí to být ona. Má stejné vlasy.“

A když Jade prst odtáhla, všechna tři děvčata, se najednou na Honey rozpomněla.

„Ano, správně. To je ona,“ upamatovala se Becky. „Byla divná.“

„Byla opravdu divná,“ souhlasila Jade. „Byla tichá. Skoro nikdy nemluvila. Když ji slečna Martinová vyvolala, obvykle se dusila. Vzpomínáte si? Úplně zbledla a jenom něco drmolila.“

„Nikdo ji neměl rád,“ poznamenala Lucky a upřeně se dívala na fotku. „Hele, Becky, to je krásná ofina!“ zvolala a ukazovala na Becky sedící v první řadě.

„Ty jsi byla vždycky tak moderní!“ škádlila ji Jade.

Becky ji dloubla do žeber a znovu se upřeně zadívala na Honeyinu vážnou tvář. „Honey často bez jakéhokoli důvodu propukla v hlasitý vzlykot,“ vzpomněla si.

„Ano. Byla ustrašená,“ dodala Jade.

„Neměla vůbec žádné kamarádky,“ řekla Lucky.

„Proč si tedy myslí, že ona a já jsme byly tak výborné přítelkyně?“ zeptala se Becky.

„Má určitě úžasnou představivost,“ uvažovala Jade.

„Řekla bych, že máš vážně štěstí, že jsi získala novou obdivovatelku,“ škádlila Lucky Becky.

„Ano. Novou přítelkyni,“ řekla Jade a zašklebila se.

Becky se zamračila. „Nejsem si tím tak jistá.“

Dala fotku zpátky do krabice a krabici vrátila do zásuvky. Ještě chvíli o Honey mluvily a připomínaly si, jaká to byla divná a osamělá dívka.

„Odstěhovala se ještě před koncem čtvrté třídy,“ upamatovala se Lucky. „Teď si na to vzpomínám. Seděla blízko mne. A potom jednoho dne byla její lavice prázdná.“

„Musím už jít,“ řekla Jade náhle. „Promluvíme si později, Becky. Bylo to fajn.“

Zamířila ke dveřím. Lucky šla za ní. „Počkej, půjdu s tebou. Zavolám ti později,“ řekla Becky.

Nezdálo se, že Becky vnímá jejich rozloučení. „Počkat – moje brož,“ řekla.

Lucky a Jade se otočily a viděly, jak Becky civí na toaletní stolek. „Co?“

„Moje brož s papouškem!“ zvolala Becky. „Je pryč!“

„Vzala ji Honey?“ zeptala se Lucky.

„Myslela jsem, že ji vrátila zpátky na toaletní stolek,“ řekla Jade.

„No, teď tam není,“ zamumlala Becky nešťastně. Plazila se po kolenou a hledala na koberci kolem toaletního stolku.

Lucky a Jade se rychle pustily do hledání spolu s ní. „Na stolku není,“ hlásila Jade.

„Podívej se pod stolek. Možná spadla,“ navrhla Lucky.

„Mám tu brož hrozně ráda,“ řekla Becky a sehnula se, aby se podívala pod stolek. „Je to jediný dárek, který mi Will kdy dal, a je to má nejoblíbenější věc.“

„A je tak moderní. Nezapomeň na to, že je moderní,“ žertovala Jade a napodobovala Honey.

„Je to hrozně legrační,“ řekla Becky šeptem. Vztyčila se. „Ukradla ji! Honey ukradla mou brož!“ zvolala a ruce si opírala o boky.

„Neukradla ji,“ uklidňovala ji Jade a s hlavou pod postelí pokračovala v hledání. „Asi zapomněla, že má tu brož připnutou.“

„Ano. Jsem si jistá, že ji nevzala úmyslně,“ souhlasila Lucky.

„Jestli jsem o tu brož přišla, bude mě to hrozně mrzet,“ řekla Becky rozzlobeně a znovu prohlížela desku toaletního stolku.

„Běž za Honey a požádej ji o ni,“ navrhla Jade. Zvedla se a oprášila si šaty. „Asi je ještě pořád na jejím svetru.“

„Na tom příšerném oranžovém svetru,“ poznamenala Lucky s úšklebkem.

„Co bylo na jejím svetru špatného? Mně se líbil,“ reagovala Jade.

„Honey v něm vypadala jako tykev,“ řekla Becky roztržitě a soustřeďovala se na hledání.

„Vy zrzky držíte při sobě,“ obvinila Lucky Jade. „Ty bys možná měla být nejlepší přítelkyní Honey.“

„Půjdu si pro svou brož k sousedům,“ oznámila Becky. „Půjdete vy dvě se mnou?“

„Proč?“ zeptala se Jade.

„Já jdu domů,“ prohlásila Lucky a pohlédla na hodinky. „Promluvíme si později.“

Jade a Lucky zmizely dole na schodech. Becky ještě chvíli pokračovala v hledání. Ale brož v místnosti určitě nebyla.

Becky pohlédla z okna a všimla si, že znovu začalo sněžit. Velké vločky se pomalu snášely k zemi. Jak padaly, kolébaly se ze strany na stranu jako peříčka.

Skočím vedle a požádám Honey o svůj špendlík, rozhodla se Becky. Vytáhla z šatníku bundu a právě si ji oblékala, když zazvonil telefon.

Skočila k telefonnímu aparátu stojícímu na stole, ale nebyla dost rychlá. Po prvním zazvonění telefon utichl. Určitě ho dole vzala její maminka.

Becky, s bundou na sobě, se opřela o stůl a čekala, jestli je hovor pro ni. Za několik vteřin na ni matka zpod schodů zavolala.

„Becko, to je pro tebe.“ V hlasu paní Woodsové byl slyšet nesouhlas. „To je Will. Proč tě volá, Becky? Víš, že máš zakázáno se s ním stýkat.“

„Vím, maminko,“ zavolala Becky rozzlobeně dolů. „Ušetři mě kázání, ano?“

Zvedla telefon a poslouchala, jak se matčiny kroky vzdalují. Pak Willa pozdravila.

„Ahoj, Wille. Jak se máš?“

„Ahoj, Becky. Fajn.“ Jeho hlas zněl vzdáleně. Byla tam spousta šumů. Určitě volá z telefonní budky, napadlo Becky. „Tvoje maminka nebyla moc přátelská,“ řekl.

„Jen ji překvapilo, že voláš,“ lhala Becky.

„Nikdy mě neměla moc ráda. Myslím, že kvůli tomu, že nosím v uchu náušnici.“

„Je na to zvyklá,“ odpověděla Becky. „Proč mluvíme o mé matce?“

Zasmál se. „To je pro mě záhada.“ Becky milovala jeho hlas. Byl měkký a sametový. Melodický. „Můžeme se dnes večer sejít?“

„Kde?“ Becky si uvědomila, že šeptá, třebaže její matka nebyla nikde nablízku.

„Můžeme se sejít u nákupního střediska?“

„Asi ne,“ odpověděla váhavě Becky a usilovně přemýšlela.

„Proč ne? Kvůli tvé mamince?“

„A mému tatínkovi,“ žertovala Becky. „Nezapomínej na tátu. Ten tě taky nemá rád.“

„Znamená to tedy, že se uvidíme?“ zeptal se Will.

Měla ráda jeho smysl pro humor. I když se mu nedařilo, vyloučili ho ze školy a měl velké problémy, byl schopný dělat si z toho legraci.

„Ne, raději ne,“ zašeptala Becky. „Ráda bych, ale… “

„Znamená to ano?“

„Ne, chci říct –“

„Vyklouzni tajně z domu,“ naléhal na ni. „Počkej, dokud neusnou a pak se vypliž ven.“

„Wille, víš že mí rodiče jsou vzhůru dlouho do noci,“ odpověděla Becky a zavrtěla hlavou. Najednou ji napadla nepříjemná myšlenka. „Mami, neposloucháš u druhého telefonu?“ zeptala se nahlas.

Čekala, až uslyší cvaknutí, znamenající, že máma dolní telefon zavěsila, ale nic se neozvalo.

„No nazdar.“

„Myslel jsem, že si promluvíš s rodiči,“ řekl Will uraženě. „Však víš. Řekni jim, jakej jsem teď bezvadnej kluk.“

„Udělám to,“ řekla Becky a cítila se provinile“ Jenom na to nebyla ta správná doba. Určitě to pochopí,“ dodala rychle. „Určitě ti dají ještě jednu šanci, Wille.“

„Ano. Jistě,“ zamumlal trpce. „Tak vyplížíš se dnes večer tajně z domu a sejdeš se se mnou, Becky, nebo ne?“

Becky zaváhala. „Myslím, že ne. Ne dnes večer,“ rozhodla se.

„To je v pořádku. Tak jako tak mám moc práce,“ žertoval Will.

Zasmála se. „To je legrační.“

„Jsem hrozně legrační,“ zdůraznil Will.

„Ano a legračně vypadáš.“

„Takhle si představuješ legraci?“

Becky uslyšela, že se maminka blíží ke schodům. „Už musím jít. Ahoj, Wille. Uvidíme se.“ Rychle zavěsila.

Byla v půli schodů, tlustá bunda vlála za ní, když se její matka objevila v hale. „Co Will chtěl?“ zeptala se.

„Jenom mě chtěl pozdravit,“ odpověděla Becky a zastavila se několik schodů nad koncem schodiště.

„Víš, jaký názor na něho táta a já máme, Becky.“

„Ano. Vím. Ale Will je teď jiný, mami. On –“

„Zvláště po tom, co se ti stalo, co jsi pak prožila.“ Paní Wooodsové se ve světle modrých očích objevil neurčitý pohled, jaký vždycky měla, když vzpomínala na něco špatného. „Tolik tě to zranilo. Tak tě to vyvedlo z míry. Tvůj otec a já už tě nechceme znovu vidět tak rozrušenou.“

„Mami –“ začala Becky, ale zarazila se.

„Kam jdeš? Už bude skoro večeře,“ řekla matka, když si všimla bundy.

„Nehodlám se vyplížit ven, abych se sešla s Willem, jestli máš na mysli tohle,“ odsekla Becky.

„Becky!“

„Jdu jen vedle. Budu hned zpátky.“ Becky prošla kolem matky a vyšla předními dveřmi. Zabouchla za sebou a vykročila do sněhu.

Zvedla tvář k obloze. Studené sněhové vločky jí příjemně chladily horké tváře.

Někdy ji matka hrozně rozčilovala. Co je jí do toho, jestli chce Becky jít ven s Willem?

„Kdy už se mi přestane plést do života?“ zvolala Becky nahlas. „Kdy?“ ptala se oblohy.

Odpovědí byla sněhová vločka, která jí přistála na jazyku.

Sklonila hlavu a přetáhla si kapucu bundy přes vlasy a začala se plahočit přes sněhem pokrytý dvůr směrem k Honeyinu domu.

Dům byl několik měsíců prázdný. Becky si zkrátila cestu přes nesestřižený živý plot, který oba dvorky odděloval. Ze sněhu vyčuhoval vysoký plevel, který vyrostl na neposekaném trávníku.

Bude fajn, když v tom domě bude někdo bydlet, pomyslela si. Bylo tak divné vidět ho prázdný.

Když se přiblížila k průčelí domu, zastavila se těsně u sněhem pokryté přístupové cesty.

Vzhlédla nahoru na dům a zajíkla se překvapením.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.