Tvá nejlepší přítelkyně – I.

Chce být její nejlepší přítelkyní a je ochotná pro to udělat cokoli…

„Přestaň. To bolí!“

Danny Fraser přestal svírat ramena Becky Woodsové. „Promiň. Nechtěl jsem ti ublížit.“ Tvář mu zrudla. Upřeně se díval na čelní sklo pokryté sněhem.

Becky se od něho prudce odsunula, až ramenem narazila do dveří auta. Narovnala si límec u kabátu.

Proč tady sedím a líbám se s ním? pomyslela si. Rozejdu se s ním.

Velké vlhké vločky nepřestávaly padat. Okna teď byla sněhem úplně zavátá. Je to jako být uvnitř iglú; pomyslela si Becky a zachvěla se.

Danny se na ni podíval svýma tmavýma očima, naklonil se dopředu a natáhl se k ní.

Zvedla paži, aby mu v tom zabránila. „Musíme si promluvit,“ řekla. Nechtěla, aby to znělo ostře.

„Promluvit?“ Z nějakého důvodu se zahihňal. Becky si uvědomila, že jeho hihňání nenávidí. Vždycky se zachichotal v nesprávnou dobu.

Objal ji pažemi kolem ramen a pokusil se ji přitáhnout blíž.

„Ne. Opravdu,“ trvala na svém a vykroutila se mu z objetí.

„O čem si chceš promluvit?“ zeptal se uraženě.

Becky si nervózně cucala špičku palce.

Už je to tady, pomyslela si. Žaludek měla jako na vodě. Hrdlo se jí sevřelo.

Uvědomila si, že byla z Dannyho vždycky celá nesvá. Chodili spolu od té doby, co v září začala škola. Víc než tři měsíce. Ale nikdy se s ním necítila dobře.

Byl tak… tak potřebný.

Přestala si cucat palec a sepnula ruce v klíně. „Myslím, že si potřebujeme promluvit – o řadě věcí.“ V autě zaparkovaném u lesa bylo chladno. Motor byl vypnutý, topení nehřálo. Znovu se zachvěla.

Danny obrátil oči v sloup. „Proč chceš vždycky mluvit?“ V jeho hlase bylo víc než jenom netrpělivost. Byla v něm zloba.

„Proč nikdy nechceš mluvit?“ zeptala se. Hlas se jí chvěl. Žaludek ji teď tížil jako kámen.

Nebreč, říkala sama sobě a kousala se do spodního rtu.

Není to konec světa. Jenom se s ním rozcházíš. Nechodila jsi s ním tak dlouho.

Odvrátil se od ní a oběma rukama sevřel volant. „Proč jsi v mém autě?“ zeptal se. „Říkala jsi, že sem chceš jet.“

„Vím.“

„Proč se tedy chceš začít hádat? Říkal jsem, že lituji, že jsem ti příliš stiskl rameno. Nebylo to schválně.“ Rukou si prohrábl krátké hnědé vlasy a uhladil si je.

Becky bušilo srdce. Nervózně si poposedla. Venku hučel vítr a kupil na předním skle další sníh.

Nebreč, řekla si znovu.

Bud klidná. Bud alespoň jednou v životě klidná.

„Myslím, že už bychom spolu neměli chodit.“ A je to. Řekla jsem to.

„Co?“

Obrátila se a viděla jeho polekaný výraz.

„Slyšel jsi mě.“

Zahihňal se. Znovu to odporné, nemístné zahihňání. Pohyboval rukama po volantu, kroužil jimi pořád kolem dokola.

„Myslím, že bychom se měli začít stýkat s jinými lidmi,“ dodala Becky třesoucím se hlasem.

Nebreč.

„Dobře,“ řekl. Jeho tvář byla náhle prázdná – úplně bez výrazu. „Žádný problém.“

Náhle měla pocit, že to musí vysvětlit. „Myslím, Danny, že jsi úžasný kluk, ale –“

Zvedl ruku, aby ji zarazil. Jeho tvář byla pořád bez výrazu. „Řekl jsem, že to není žádný problém. Odvezu tě domů, Becky.“

Zvedl si límec kožené letecké bundy. Pak otočil klíčkem v zapalování. Vůz vteřinu zaváhal a pak se rozjel.

Bere to s naprostým klidem, pomyslela si Becky. Cucala si špičku palce a dívala se přímo před sebe.

To já mám nervy nadranc.

Vždycky máš nervy nadranc, řekla si v duchu.

Kéž by jí srdce přestalo tak bušit. Cítila, jak jí krev tepe ve spáncích.

Zapnul stěrače. Shrnuly lehký čerstvý sníh z předního skla a do vozu vnikla tmavá noc. Reflektory prořízly ve tmě tunel a osvítily velké padající vločky.

„Mrzí mě to –“ začala Becky.

„Žádný problém,“ opakoval Danny. Sešlápl plyn a auto se rozjelo po zasněžené silnici.

Musí to pořád říkat?

Vůbec se nezdá, že se ho to dotklo, pomyslela si dost zklamaně Becky.

Doufala, že to proběhne hladce. Ale ne takhle hladce.

Nepřála si hádku.

Zdálo se jí, že celé týdny nedělali nic jiného, než se hádali. Každý rozhovor skončil hádkou. Vždycky, když si spolu vyšli, pohádali se. Nebo se jenom hašteřili.

To byl jeden z důvodů, proč se Becky rozhodla s Dannym rozejít.

Druhým důvodem byl Will Hall.

Dnes večer neměla vůbec v úmyslu o Willovi mluvit.

Becky upřeně pozorovala tichý padající sníh a přemýšlela o Willovi. Chtěla vědět, kde je a co dělá.

Možná zajedu k němu, do Old Town, pomyslela si. Jenom se u něho zastavím. Zmíním se o tom, že jsem se rozešla s Dannym.

Ne. V žádném případě. Zapomeň na to.

Její rodiče by ji zabili, kdyby měli třeba i jen podezření, že přemýšlí o tom, že s Willem znovu začne chodit. Tolik se jim ulehčilo a byli tak vděční, když Becky s Willem skončila a začala chodit s Dannym.

Ale Danny byl tak nezralý. Pořád se hádal. Pořád se chichotal. Pořád na ni sahal a dotýkal se jí.

Nebyla prostě schopná na Willa zapomenout.

Otočila se k Dannym. Díval se přímo před sebe na silnici. V záři reflektorů to vypadalo, že sníh krouží všemi směry.

„Nezlob se na mě,“ řekla Becky mírně.

„Nezlobím se,“ ujistil ji Danny a pokrčil rameny.

To pokrčení, tak nenucené a klidné, ji rozzlobilo.

Řekla bych, že to také chtěl skončit, pomyslela si. Řekla bych, že je rád.

Ale něco takového neočekávala.

Neočekávala ono pokrčení rameny. Jako kdyby všechny ty týdny, co spolu chodili, nic neznamenaly.

Jako kdyby to bylo něco, co je možné během vteřiny setřást.

Byla teď rozzlobená. A vyvedená z míry.

Proč musím vždycky brát všechno vážněji než kdokoli jiný? ptala se sama sebe.

Ve chvíli, kdy Danny zabočil do Shadow Street a zastavil na příjezdové cestě k jejímu domu, se celá třásla. Prudce otevřela dveře. Do auta náhle vnikl závan chladného vzduchu.

„Uvidíme se ve škole,“ řekl Danny. „Bylo to moc fajn.“

Je tak krutý, pomyslela si Becky nešťastně.

Vůbec mu na mně nezáleželo.

S bouchnutím zavřela dveře auta. Nepočkal, až vejde do domu. Zatímco v kapsách džín ještě pořád hledala klíče, vycouval z ulice a odjel.

Myšlenky se jí v hlavě bláznivě honily, stejně jako padající sníh.

Nemohu jít ještě dovnitř. Jsem příliš rozčilená.

U klíčů do domu měla klíčky od auta svých rodičů.

Pojedu za Willem.

Ne. Jenom se trochu projedu. Pokusím se uklidnit.

Zamířila ke garáži. Pod botama jí chrupal čerstvě napadaný sníh. Pomalu vytáhla roletu. Zvedala ji co nejtišeji, aby to rodiče nezaslechli.

Za pár vteřin už se zhasnutými světly vycouvala po příjezdové cestě a pak se hnala dolů po Shadow Street. Pneumatiky jí prokluzovaly.

Sníh je tak hezký, pomyslela si a rozsvítila reflektory. Naklonila se dopředu, aby se podívala skrz přední sklo. Jenom objedu město a pak se vrátím.

Srdce jí ještě pořád tlouklo jako o závod. Měla pocit, jako by měla zauzlovaný žaludek.

Byla jsem kvůli rozchodu s Dannym tak nervózní, myslela si a zabočila do Plain Road. A teď, když jsem se s ním rozešla, jsem dokonce ještě nervóznější.

To nedává smysl.

Ale to jsem celá já, uvědomila si Becky. Vždycky jsem víc nervózní potom, když se něco stane.

Smiř se s tím, holka, jsi nervózní. Tečka.

Musím zavolat Willovi, napadlo ji. Musím taky brnknout Lucky a Jade.

Budou se divit, že jsem se rozešla s Dannym.

Budou překvapenější než sám Danny, pomyslela si nešťastně.

Znovu si vybavila to pokrčení ramen. Prázdný, lhostejný výraz jeho tváře.

Kdo ho potřebuje? říkala si.

V zamyšlení si včas nepovšimla stopky před čtyřproudovou silnicí.

Když se jí před předním sklem objevil bok bílé dodávky, bylo příliš pozdě.

Becky vyjekla a dupla na brzdy. Auto tvrdě vrazilo do druhého vozu.

Zavřela oči, aby neviděla bortící se plech a tříštící se sklo.

***

„To je neuvěřitelné, že nemáš ani škrábnutí!“ zvolala Jade.

„Nejela jsem moc rychle,“ odpověděla Becky. „Kvůli sněhu. Dokonce ani naše auto to moc neodneslo. Rozbilo se jenom jedno světlo.“

„Měla jsi obrovské štěstí,“ řekla Lucky.

„No… já bych tomu štěstí zrovna neříkala,“ prohlásila Becky. „Táta mě pěkně seřval, že jsem si půjčila auto bez dovolení.“

Jade a Lucky potichu hvízdly.

Byla sobota odpoledne, den po nehodě. Bylo jasno, obloha byla modrá a zemi pokrýval dosud čerstvý a bílý sníh. Becky a její dvě kamarádky byly nahoře v Beckyně pokoji, pohodlném a vytopeném. Starý radiátor u stěny vydával syčivé zvuky.

Becky, oblečená do černých legín a příliš velkého modrého vlněného pulovru, seděla se zkříženýma nohama na posteli a zády se opírala o stěnu. Zuřivě pletla a klubko olivově zelené vlny měla na klíně. „Nikdy se mi nemůže podařit ten svetr dokončit do Vánoc,“ zamumlala.

„Pro koho to je dárek, Becky?“ zeptala se Lucky a zvedla hlavu od chlupatého bílého koberce, na němž na břiše ležela a listovala starým výtiskem Seventeen.

„Pro sestřenici. Au!“ vykřikla Becky. „Píchla jsem se.“ Držela prst vztyčený, aby prozkoumala drobnou, jasně červenou kapku krve. „Teď ten svetr umažu.“

Odhodila pletení a přelezla k toaletnímu stolku, aby si vzala kapesník.

„Pletu, abych se uklidnila, ale zdá se, že to dneska nezabírá,“ řekla jim Becky a přitiskla si kapesník na ranku. „Každé Vánoce pleteme moje sestřenice Debra a já svetr jedna pro druhou. Její je vždycky dokonalý s perfektními malými očky a dokonalým drobným vzorem a můj… “ Hlas jí umlkl.

„Nedělej si z toho hlavu,“ uklidňovala ji Lucky, zavřela časopis a otočila se na záda. Paže zkřížila pod hlavou. Lucky na sobě měla hnědobílé bavlněné tričko Cornwellské střední školy a vybledlé a na obou kolenech roztrhané džíny.

„Potřebuješ leukoplast,“ řekla Jade sedící na druhé straně pokoje u okna. Pozorovala zasněženou zahrádku před domem, ale otočila se, aby se podívala na Beckyno zranění.

„Jak mohu plést s leukoplastí na prstě?“ vyštěkla Becky.

„Špatně?“ zažertovala Jade. Její modré oči se rozsvítily. Zazubila se a odkryla rovnátka. Nosila je už rok, ale ještě pořád se kvůli nim cítila nesvá. Jade, oblečená do šedé teplákové soupravy, byla malá a baculatá s vlnitými kaštanově hnědými vlasy, které lemovaly její živou uličnickou tvář.

„Zbožňuji tvůj účes,“ ozvala se Lucky ze svého místa na koberci.

„Ano. Je úžasný,“ dodala Jade nadšeně.

Becky se podívala na svůj obraz v zrcadle toaletního stolku. „Je příliš krátký,“ řekla nejistě.

„Vůbec ne,“ prohlásila Jade.

Becky tenhle extrémně krátký účes viděla na modelce v novém výtisku časopisu Seventeen. Modelka se Becky hodně podobala. Světlé blond vlasy, zelené oči mandlového tvaru, vysoké lícní kosti, bledá pleť a náznak dolíčku v bradě. Becky to zkusila a nechala si skoro úplně ostříhat vlasy. Vypadala teď elegantně a módně.

„Vypadám jako kluk,“ trvala Becky na svém.

„Vypadáš úžasně,“ přesvědčovala ji Jade.

„Přestaň si říkat o poklony,“ řekla Lucky a obrátila oči v sloup. „Moc ti to sluší a víš to.“

„Hrozně ti to závidím,“ ozvala se Jade ze své židle u okna. „Já se svou kulatou tváří bych nikdy nemohla mít tak krátké vlasy. Vypadala bych jako koule na kuželky s nohama!“

„Raději bych vypadala jako koule na kuželky než jako čáp!“ zabručela Lucky. Potají se jí líbilo, že je vysoká, ale stále si na to stěžovala.

Becky sundala kapesník z prstu. „Tak, myslím, že už přestal krvácet.“ Cestou zpátky k posteli překročila Lucky a zvedla pletení. „Líbí se ti tahle barva?“ zeptala se jí.

„Ano. Je ohromná. Tvoje sestřenice je barvoslepá, vid?“ zasmála se Trish.

„Nepovzbuzuj ji,“ obrátila se Becky k Jade a zamračila se. „Hele, víš, že mám trochu ztuhlý krk. Asi kvůli té nehodě.“

„Ty jsi ale měla noc,“ potřásla Jade hlavou. „Nejdřív jsi zničila Dannyho. Pak jsi zničila auto.“

Lucky se zasmála. „Jade, ty bys měla být spisovatelka. Ty to se slovy tak umíš.“

„Danny moc zničený nebyl,“ řekla Becky suše a snažila si vzpomenout, kde je ve vzorku.

„Řekni nám víc podrobností,“ žadonila Jade, přešla od okna a posadila se na okraj postele. „Chceme víc podrobností.“

„Už jsem vám řekla všechno,“ řekla Becky. „Rozešla jsem se s Dannym. Řekla jsem mu, že si myslím, že už bychom spolu neměli chodit. A on tam seděl jako nekňuba. Sotva ze sebe vypravil slovo. Choval se tak studeně, nic studenějšího jsem nikdy neviděla.“

„Nepropukl v pláč a neprosil tě lítostivými vzlyky, abys mu dala ještě jednu šanci?“ zeptala se Jade.

Lucky se zasmála. „Chudák Danny. Dovedu si to představit.“

„Ne. Žádné slzy. Vůbec nic. Jenom pokrčil rameny,“ řekla Becky. „Bylo to vážně tak urážlivé.“

„Ztratil řeč, to je to celé,“ napadlo Lucky. „Byl v šoku.“

„Ano, jistě,“ řekla Becky sarkasticky. „Připadá vám to dost dlouhé?“ zeptala se a zvedla pletení.

„Dlouhé na co?“ zeptala se Jade. „Na šálu?“ .

„To je rukáv,“ upozornila ji Becky.

„Je to jeden rukáv nebo dva?“ chtěla vědět Jade.

„Co? Jeden.“

„Je to dost dlouhé,“ usoudila Jade.

Všechny tři dívky se zasmály.

Becky se začala uvolňovat, cítila se trochu klidnější.

„Řekla jsi Dannymu o Willovi?“ zeptala se Lucky a s rukama stále za hlavou opakovaně zvedala a pokládala trup.

„Ne. Jistě, že ne,“ odpověděla Becky.

„Na to by určitě reagoval!“ prohlásila Jade.

„Pšt!“ přitiskla si Becky prst na rty. „Na to by silně reagovala taky máma. Pozor. Myslím, že je tady nahoře a uklízí pokoj pro hosty.“

Jade a Lucky se podívaly na chodbu. Jade se zvedla a zavřela dveře.

„Teď bude vědět, že máme něco za lubem,“ řekla Becky, která počítala oka a vraštila přitom čelo.

„Co vůbec tvoje máma proti Willovi měla?“ zeptala se Lucky šeptem, třebaže dveře už teď byly zavřené.

„Však víš,“ odpověděla Becky zamračeně. „Ten průšvih ve škole, co se do něho loni dostal.“

„Ale to nebylo jeho vinou,“ hájila Lucky Willa. „Za to mohli ti dva darebáci, Ben Stevens a Luis Parker. Přiznali se, že to oni se vloupali do školy a všechno to postříkali sprejem.“

„Ale Will byl s nimi,“ připomněla Becky. „Nic neudělal, ale byl tam.“

„Byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě,“ řekla Jade a zavrtěla hlavou.

„Ale Ben a Luis –“ spustila Lucky.

„Willa také vyloučili, vzpomínáš si?“ skočila jí Becky do řeči. „Moji rodiče si to pamatují. Až příliš dobře. Potom, co byl Will vyloučen, mi nedovolili, abych se s ním viděla, zavolala mu nebo cokoli jiného.“

„Vzpomínám si na to,“ řekla Jade soucitně. „Skoro ses zbláznila.“

„Mysleli jsme, že jsi nemocná nebo něco takového,“ dodala Lucky a střídavě si sedala a lehala. „Byla jsi vážně celá bez sebe.“

„Ano,“ připomněla si to Becky nešťastně. Její zelené oči zasvítily. „Ale to bylo loni. Myslím, že letos to bude jiné. Doufám. Chci tím říct, že Will šel vážně do sebe. Už se nepoflakuje s Benem a Luisem. Staví se k tomu opravdu dobře a –“

Než mohla Becky větu dokončit, dveře ložnice se rozletěly. Becky upustila pletení. Lucky se napřímila. Jade vyskočila na nohy.

Všechny tři se s překvapením dívaly, jak dívka s hřívou dlouhých kaštanově hnědých vlasů vzrušeně vplula do pokoje. „Ahoj!“ zvolala a oči jí klouzaly z jedné dívky na druhou, až se nakonec zastavily u Becky.

„Becky!“ vykřikla. Překročila Lucky, sklonila se, roztáhla paže a pevně Becky objala. „Becky! Becky! Jsem tak šťastná, že tě vidím!“ výskala nadšením.

Becky s pusou překvapením otevřenou se neúspěšně snažila osvobodit se z dívčina objetí.

„Nemůžu tomu uvěřit!“ volala dívka. „Prostě tomu nemůžu uvěřit! Jsi to ty, Becky! Jsi to opravdu ty!“

Becky se zajíkla. Nebyla schopná vypravit ze sebe jediné slovo. Kdo je ta dívka? ptala se sama sebe.

Nikdy předtím jsem ji neviděla.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.