Potřebuju vizi

Americká poušť, všude prach a písek, horko.

Nebe je krvavě rudé a tak těžké, až se zdá, že visí nepřirozeně nízko nad zemí. Na sluncem zcela vysušené pláni nelze spatřit nic, co by jevilo byť sebemenší známky života. Jen pár suchých keřů a stromů, sem tam trs uschlé trávy, marně bojující o přežití. Vypadá to, že počasí chystá krutou bouři.

A v této nehostinné končině se zdánlivě rozmarem nemilosrdného osudu octli dva irští bratři, Scotty a Jeremy. Oba mají sympatické tváře ošlehané větrem, oba jsou stejně zaprášení a špinaví, oba zarytě mlčí. Scotty je ten vyšší a štíhlejší z nich, má hezké hnědé oči, příjemný obličej a vystupování introvertního umělce. Jeremy je oproti němu statnější, hrubší a o poznání méně přitažlivý. Taky se nepěkně mračí, a přestože je jeho oděv znatelně čistší než bratrův, tváří se nespokojeně. Co chvíli to vypadá, že chce něco říct, ale většinou nakonec zalapá po dechu a raději mlčí. Scotty vyhlíží zasněně, občas se dokonce pro sebe usměje. Šinou se bezcílně pomalými kroky, už se ani nezastavují. Je dost těžké odhadnout, kam směřují; nejspíš to nevědí ani oni sami.

Najednou Jeremy zbystřel. Jeho úzké, zbytečně příliš blízko u sebe posazené tmavé oči získaly energickou jiskru.

„Támhle! Scotty, podívej! Auto! Rychle, poběž, stopni nám ho!“

Scotty, stále utopený ve svých myšlenkách, ani nepozvedl hlavu.

„Žádné auto tam není, Jeme. Jsme tady úplně sami.“

„Ale…“

„Máš vidiny. To je z toho horka. Radši nemluv.“

Jeremy jen něco neochotně zamručel. Nedávno vystudoval práva a mluvení bylo jeho hlavní obživou.

„Kdybych tak byl doma… tolik mi toho tady chybí, tak moc věcí, které nutně potřebuju! Notebook s rychlým připojením na internet, ta nová televize s LCD obrazovkou, co jsem si nedávno pořídil, elektrický louskáček na ořechy…“

„Kecy,“ přerušil ho Scotty hlasem po dlouhém mlčení nezvykle zhrublým. „Nic z toho nepotřebuješ. Všechny ty věci, které jsi právě vyjmenoval, tě jen zdržují a odvádějí od hlavních životních hodnot. K tomu, abys žil, toho potřebuješ překvapivě málo, divil by ses.“

„Možná ty. Ale já jsem už dva týdny neviděl zprávy. Dva týdny!“

Jeremy dodal slovům dramatický důraz.

„A žiješ, ne?“

Starší z bratrů si jen pohoršeně odfrknul. Dělal to vždycky, když mu došly pádné argumenty. Aby se neshodil, honem změnil téma.

„Myslíš, že je v tom kaktusu nějaká míza? Třeba halucinogenní?“ Dodal s nadějí v hlase.

„To není kaktus.“

„Počkej prozkoumám to a… cože?“

„Povídal jsem, že se nejedná o kaktus. To je Joshuův strom. Píše se o něm v Bibli.“

„Panebože!“ vybuchl Jeremy frustrovaně.

„Poušť! Strom! Bible! Co tady, sakra, dělám? Mohl jsem být doma, v Irsku. Představ si to – pub, přátelé, karty, vnadná hospodská ti donese pintu Guinnesse až pod nos. Is breá liom an leann dubh. A když už je trošku náladička, tak přijde na řadu irská hudba. Is maith liom ceol Éirenneach! To všechno jsem mohl teď zrovna mít – a místo toho trčím v Bohem zapomenuté zemi s natvrdlým mladším bratrem, boláky na nohou a úžehem z vedra.“

„Jistě, hnil by sis dál ve svém stereotypním hnízdečku, žil nudný život a nikdy nepoznal to, co je opravdu důležité.“

„Aha, takže podle tebe je opravdu důležité, abych umřel někde v poušti na hlad a vysílení? Draví supi už si brousí nože na mou rozkládající se mrtvolu.“

„Nože? Viděl jsi někdy supa jíst příborem nebo co?“

A oba bratři se opět pohroužili do mlčení. Na tom nízkém pouštním nebi se kupily mraky. Vypadalo to, že bouře započne co nevidět.

„Mám žízeň. Podej mi, prosím, polní láhev.“

Na bratrovu prosbu se Jeremy trošku ošil.

„Jeme? Tak dáš mi ji?“

„No, víš, bojím se, že už nemáme žádnou vodu.“

Poprvé Scotty pohlédl bratrovi zpříma do očí.

„Ještě včera jsme měli kolem pěti litrů,“ zašeptal. „Nemohla tak rychle zmizet.“

„Potřeboval jsem si opláchnout nohy.“

Scotty vypadal, že se o něj pokouší mdloby.

„To nemyslíš vážně, že ne?“

„Myslel jsem, že mi prasknou! Ty si neuvědomuješ, jak je hrozné chodit po rozpálené hrbolaté zemi? Jo, a ten zatracený písek se dostane fakt všude.“

Scotty, ten klidný z obou bratří se zastavil, chvíli jen tak zatínal ruce v pěst, a potom sebou praštil na zaprášenou zem.

„Tím mi chceš říct, že jsme úplně bez vody?“

„Vždyť v těch kaktusech přece musí něco být, ne? Četl jsem, že…“

„Jeremy, tobě nedochází, že tady, v poušti, je úplně lhostejné, co jsi kdy četl?! Máme před sebou minimálně třicet mil chůze, tak by mě dost zajímalo, jak to chceš přežít bez jediné kapky vody! A v těch tvých kaktusech vůbec nic není, to mi klidně věř.“

Sotva dospělý chlapec se zvedl ze země, ještě jednou na bratra tvrdě pohlédl, a bez jediného slova se znova rozešel.

Jeremy se k němu zaraženě přidal a snažil se nemluvit. Stejně mu to však nedalo.

„Umřeme tady, viď?“ Zakňoural.

„Neumřeme. Dřív nebo později na něco narazíme, uvidíš.“

Znělo to smířlivě.

„Nevěřím tomu, Scotty, jdeme už tři dny toutéž krajinou – a dosud jsme narazili jen na párek hadů a několik nebezpečně vyhlížejících ještěrek.“

„Proč jednou nemůžeš prostě věřit a doufat, Jeremy? Je to pro tebe tak těžké?“

„V tomto případě by to byla slepá víra.“

„Tak to přece není. Pokud sníš o něčem, co je nepravděpodobné, říká se tomu naděje. Dokud máš ji, nejsi úplně ztracen.“

„Hm, takže pokud sním o tom, že tady, v poušti, najednou narazím na vychlazený sud plný Guinnesse, je nepatrná možnost, že se to splní?“

„No, tak něco. Ale nemluv už o pití, prosím.“

Nebe přestalo krvácet a dostalo zlověstnou načernalou barvu. Poprvé toho dne slaboučký vítr roztančil drobná zrnka písku a aspoň trošku osvěžil horká čela bratrů.

„Potřebuju pít,“ ozval se Jeremy zoufale. „Už neujdu ani krok. K čemu je nám teď ta tvoje víra?“

Scotty neodpověděl. Ztěžka dosedl na rozpraskanou zem a složil hlavu do dlaní. Cítil, jak je mu čím dál malátněji a bezmocněji. Po zádech mu tekly hotové vodopády potu, jak do něj celý den pražilo slunce. Nahlas by to neřekl, ale bylo mu jasné, že tohle je konec. Vydal se ze zatuchlého Irska pryč, za svobodou, do země zaslíbené, a místo toho zemře jako nejchudší tulák uprostřed pouště, obklopen stromy Jozue. Hlava ho palčivě bolela, přesto si však uvědomoval, jak šťastný byl v těch chvílích úplné svobody. Tak krásné byly ty dny, kdy se vše netočilo kolem večerních zpráv a novinek na internetu, kdy si nemusel dělat starosti s nevyřízenou poštou nebo parkováním auta. Sbalil si batoh, vzal s sebou jen to nejnutnější, přemluvil Jeremy, aby šel s ním, a prostě šli. Teď má zodpovědnost za ně oba. On i Jeremy umřou na dehydrataci a celkové selhání organismu… nejhorší je, že pořád nevěděl, jestli litovat nebo mít naopak radost, že mu bylo dopřáno aspoň pár tak krásných dní… kdyby tu s ním aspoň nebyl bratr…

Zničehonic se ozvalo zašumění. Na zčernalé obloze se objevilo pár podivných prasklin. Scotty slyšel Jeremyho, jak překvapeně vydechnul. Na zátylku ho zastudilo cosi mokrého.

„Scotty? Scotty! Nespi! Prší!“

Chlapec zvedl hlavu a otevřel oči. Zaostřil na bratra, rozhlédl se a vstal. Pohlédl k nebi. Další ledové kapky; jedna mu dopadla na nos, druhá na ušmudlanou tvář, třetí se rozstříkla o jeho nataženou dlaň.

Jeremy stál s hlavou zakloněnou a lačně polykal krůpěje, které mu dopadly na vyplazený jazyk.

Netrvalo dlouho a rozpršelo se pořádně. Chlapci dychtivě chytali vodu do dlaní, umývali si obličeje a pomocí improvizovaného trychtýře se jim podařilo něco dostat i do polní lahve. Měli-li se kdy přesvědčit o existenci Boha, bylo to právě toho dne. Obrovský dešťový mrak jim visel přímo nad hlavou. Scotty se postavil proti směru větru, rozpřáhl ruce a zavřel oči. Pokud sníš o něčem, co je nepravděpodobné, říká se tomu naděje…