Deník s kovovou vazbou

Když jsem pomalu otevřela oči, oslnila mě pronikavá sluneční záře. „Slunce? Teplo?“ řekla jsem udiveně.

„Přísahala bych, že ještě včera byl leden. AUU!“ snažila jsem se posadit, ale hlavou a levým kolenem mi projela prudká bolest. „Sakra, co se včera stalo? Vůbec nic si nepamatuju. Fajn, teď dokonce mluvím sama se sebou. Zbláznila jsem se. Dočista jsem se zbláznila,“ říkala jsem si sama pro sebe a začala prozkoumávat místo, které mi posloužilo jako nocleh. Ležela jsem na měkké zelené trávě, okolo rostly vysoké zelené stromy a všude se ozýval ptačí zpěv. To asi nebude leden, co se to kruci stalo a kde to jsem?

Dlaněmi jsem se opřela o zem a postavila se na nohy. Bolest v noze zůstávala nezměněná, ale hlava mě bolela ještě víc.

O bože, au! Sáhla jsem si do plavých, vlnitých vlasů a nahmatala velkou bouli na temeni. Rozhlédla jsem se po okolí a uviděla jsem převrácený kmen a za ním velký kámen. Fajn, záhada vyřešena. Zakopla jsem o kmen a praštila se hlavou do kamene, ale co tady vlastně dělám a … kruci, jak se vlastně jmenuju? No tak. Adéla? Ne. Linda? Ne. Marie? Ne. Klára? Ne. Sakra!

Měla jsem obrovskou žízeň a musela najít nějaký potok s čistou vodou. Když jsem šla kolem stromu, ve kterém byla díra, cosi se tam ve slunečním světle zablýsklo. Šla jsem blíž a zjistila, že v dutém kmeni je kniha. Její železná vazba se na slunci blýskala jako stříbro.

Otevřela jsem knížku a četla: „11. listopadu: Ocitl jsem se na zvláštním místě. Naprosto neidentifikovatelném místě. Stromy zde mají po celý rok zelenou barvu, ptáci krásně zpívají. Je to velmi nádherné místo, ale já musím domů.“

„Domů,“ přečetla sem ještě jednou poslední slovo a v hlavě se mi začalo trochu rozsvěcet. Asi bych taky měla jít „domů“. Dříve jsem tam žila. Možná ještě včera, ale kde to je? Jak se tam dostanu?

Zavřela jsem deník, nejspíš to byl deník, a pokračovala ve své cestě za vodou. Slunce bylo stále níž a níž a stromy mi poskytovaly stále více stínu. Začala mi být i trochu zima. Vzdala jsem pátrání po vodě, sedla si pod strom a otevřela knížku: „18. listopadu: Už nemohu dál. Jsem unavený. Nikdy se z tohoto začarovaného místa nedostanu pryč. Připadá mi, že chodím v kruhu. Musím domů, za Markétou a Lucinkou. Bojím se, že je už nikdy neuvidím. Budu navždy uvězněn v této krásné, ale nebezpečné zemi.“

Markéta! No jistě, já se jmenuju Markéta. Ale moment, co to má znamenat. Já chci domů. Musím domů! Na mě tam určitě taky někdo čeká. Rozhlédla jsem se. A co myslel tím, že je tahle země nebezpečná? S neklidnou hlavou jsem si lehla a nahlas přemýšlela:

„Klid, Markéto. Je to jen zlý sen. Určitě se probudíš, doma, ať je to kde je, a budeš obklopena lidmi, kteří tě budou mít rádi. Neboj se.“ Pak jsem usnula.

Ráno mě nečekalo milé probuzení. Byla jsem stále na tom stejném divném místě, ale něco bylo přece jen jiné. Ptáci přestali zpívat a v místech, kudy jsem včera přišla, byla tráva spálená. Nejdivnější bylo to, že pár metrů ode mě byla tráva opět v pořádku. Popošla jsem kousek směrem k zelené trávě a otevřela deník: „29. listopadu: Už tu bylo zase, to zlo. To divné nic, co mě pronásleduje už týden. Mám strach. Začnu utíkat na západ, tam žijí síly, které mi snad pomohou.“ Panika! Zmocnila se mě naprostá panika. Takže to „zlo“ spálilo trávu? A proto ptáci uletěli. Musím utéct na západ. Hbitý pohled na slunce. Bylo ráno. Otočila jsem se zády k slunci a běžela, jak nejrychleji jsem mohla.

Utíkala jsem snad půl hodiny, než jsem konečně donutila splašené nohy, aby se uklidnily. Tráva tady už nebyla vůbec žádná a stromy byly shnilé. Už jsem vůbec nic nechápala. Doufala jsem, že odpověď najdu v knížce, kterou jsem celou cestu pevně svírala v podpaží. Její kovová vazba mě příjemně chladila, když jsem se celá uřícená posadila. „9. prosince: Zlo už dorazilo i na západ. Nezbylo tu vůbec NIC. Dobré síly byly vyhnány. Zlo už má kontrolu téměř nad celou touto zemí. Vzdávám se. Nemůžu se bránit. Jsem vyčerpaný. Umírám.“

„Nééé! Pomoc! Co mám dělat? Pomozte mi někdo! Haló, slyšíte mě? Je tu někdo? Pomoc!“ Křičela jsem ze všech sil, když jsem si uvědomila, že začínám chraptit. Ne, já nechci umřít. Prosím. Zachraňte mě! Celá znavená s pocitem bezmoci jsem upadla do mdlob.

Zdál se mi sen. Viděla jsem samu sebe, jak ležím v tom začarovaném lese. Vlasy jsem měla rozcuchané a nohy divně skrčené tak, jak jsem omdlela. Zalapala jsem po dechu, když se k mému bezvládnému tělu začal blížit černý stín. Plížil se po spálené zemi.

„Prober se. Markéto. Uteč!“ snažila jsem se na sebe volat, ale marně. Z pusy mi nevycházel žádný zvuk. Najednou se z druhé strany začalo přibližovat bílé světlo. Zpozorovala jsem, jak se černý stín zastavil a jakoby se s tím světlem měřili pohledem. Najednou se proměnili ve dvě koule. Černou a bílou. Začaly do sebe narážet, zvětšovat se a pohlcovat se přímo nad mým tělem. Fascinovaně jsem zírala na souboj dobra a zla. Zlo mě chce zničit a dobro zachránit. Možná jsem zemřela. Svoje rozklepané dlaně jsem spojila před ústy a začala se modlit. Začínala jsem ztrácet smysly. Pamatuji si jen oslnivou bílou zář. Dobro zvítězilo nad tmou!

Probrala jsem se na posteli ve svém pokoji.

„No to je dost, ty spáči, včera se vám ta oslava pěkně protáhla, co?“ zazubila se na mě sympatická žena.

„Mami,“ promluvila jsem. Paměť se mi vrátila. Jmenuji se Markéta Lišková, je mi 19 let a žiju v severní Anglii. Při pohledu z okna jsem zjistila, že venku je zima, mrazy a závěje. Vůbec nic jsem nechápala. Ale já vím, že se mi to nezdálo. Na prsou jsem si totiž k tělu stále pevně tiskla deník s kovovou vazbou.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.