Vzpomínka na mě XIV.

Když jsem se probrala, slunce se už dotýkalo západního horizontu. Den uběhl stejně rychle jako můj život. Posadila jsem se a třela jsem si hlavu. Ležela jsem na místě, kde jsem zemřela. Narozdíl od prvního jsem svůj druhý pád přežila.

Byla jsem zmatená. Věděla jsem, že jsem nezavinila žádnou nehodu.

Rozhodně se mi nevybavovaly žádné kritické momenty. Bohužel jsem si ale nedokázala uvědomit to, z perspektivy které osoby se dívám. Byla jsem určitá osoba, pouze jsem nebyla ta, o níž jsem si myslela, že jsem. Byla jsem někdo jiný, někdo, kdo mě stále sledoval.
Ale kam jsem vlastně patřila?

Po chodníku ke mně přicházel Petr. Na sobě měl své obvyklé vyboulené bílé šortky, červené tričko a sandále. Vyskočila jsem na nohy.

„Petře! Přihodila se mi spousta zvláštních věcí!“

„Co?“ zeptal se neklidně.

Jeho tón mě překvapil. „Co se stalo?“ odpověděla jsem otázkou.

„Co se stalo? Šel jsem za tebou až sem a viděl tě, jak jsi vyskočila z balkónu a padala tři patra rovnou na hlavu a ležela jsi na chodníku dvanáct hodin. A ty se mě ptáš, co se stalo?“

„Jsem přece duch a ty jsi mi řekl, že se nemůžu zranit.“

Zachmuřil se. „Nemohl jsem tě zastavit. Snažil jsem se, ale něco mě táhlo zpět.“

Pohlédla jsem na zapadající slunce. „Nevadí. Je příliš pozdě. Pojďme odsud. Musíme ještě navštívit paní Parishovou.“

„Proč?“

Už jsem si byla téměř jistá odpovědí, ale ještě jsem si potřebovala něco ověřit. „To uvidíš,“ odpověděla jsem.

Paní Parishová sice byla doma, ale měla pozavírané dveře i okna.

„Co kdybychom dovnitř vlezli komínem?“ navrhla jsem Petrovi.

„Jako Santa Claus?“

„Jo.“ Ta myšlenka se mi zalíbila. Dokud jsem si neprohlédla střechu. „Ona nemá komín?“

„Proč nezavřeš oči a nepřeneseš se dovnitř?“

„Nebude to fungovat.“

„Nebude, když…“ začal Petr.

„Nezměním svůj postoj, jo, jo – už jsi to říkal. Dobře. Co mám udělat?“

„Udělej to tak, jak jsem říkal a neboj se.“

„Čeho se nemám bát? Že uvíznu v omítce? Že se objevím s vázou na krku místo hlavy? Toho se mám bát?“

Petr si povzdychl. „Ani jednoho.“

Ukázala jsem na ulici. „Podívej, Joina matka jde navštívit svou sestru. Půjdeme s ní.“

„Ona je ta obrovská osoba, jsem ráda, že ji nemůžu cítit,“ řekla jsem Petrovi, když jsme následovali paní Foultonovou po schodech nahoru.

„Ona co?“ zeptal se Petr nechápavě.

„Ona – nejsem si jistá co. Pojďme dovnitř.“

Paní Parishová pozvala svou sestru dál a obě dvě si sedly ke kuchyňskému stolu. Paní Foultonová si zapálila cigaretu. Paní Parishová oběma nalila kávu.

„To je nečekané překvapení,“ řekla paní Parishová.

„Nekecej,“ odvětila paní Foultonová. „Kde je Amanda?“

„Šla dnes večer ven.“

„Kde je?“

Paní Parishová se posadila k šálku kávy. Vypadala unaveně, ale z očí ji vyzařoval klid.
„Zdá se, že to víš.“

„Vlastně to vím, Amanda mi volala z domu Cooperových . Slyšela jsem, že Davidovi rodiče odjíždějí z města. Co si o tom myslíš?“

„Amanda ví, co je dobré a co špatné.“

„Bože, ty jsi hloupá.“ Paní Foultonová se naklonila dopředu. „Můžeš vyzvednout její velkorysost, ale ona nemá v žilách ani kapku tvé mizerné serióznosti.“

„Nemluv tak.“

„Budu mluvit tak, jak se mi líbí. Jaké pokání ti uloží tvůj duchovní za krvesmilstvo?“

„Ne!“ vykřikla jsem, protože jsem konečně pochopila.

„O čem si povídají?“ dožadoval se Petr.

Kroutila jsem nešťastně hlavou. „To nemůže být pravda!“

Paní Parishová také potřásla hlavou, ne tak vyděšeně jako já, ale na každý pád také smutně. „Víš, že nemá žádný důvod.“

„To jsem zvědavá,“ pronesla paní Foultonová.

Paní Parishová se rozzlobila. „Ty nemáš právo přijít do mého domu a říkat mi takové věci.“

Paní Foultonová zamáčkla dokouřenou cigaretu. „Že nemám? Ty jsi neměla žádné právo ničit mi manželství!“

„Zaplatila jsem za to, co jsem udělala,“ pronesla paní Parishová tiše a podívala se z okna. „Obě jsme zaplatily.“

Paní Foultonová se zabořila do křesla a zavřela oči, snažila se přemoci svůj vztek i zármutek současně. Po tváři jí kanula slza. Znovu otevřela oči, setřela ji a prohlížela si své třesoucí ruce. „Kdo byl horší?“ zeptala se. „Ty nebo já?“

„Ty,“ odpověděla paní Parishová bez zaváhání. „Udělala jsem chybu z lásky. Ty jsi udělala chybu z nenávisti.“ Paní Parishová se zadívala na sestru. „Stále mě nenávidíš?“

„Ne.“

Paní Parishová zvedla překvapeně obočí. „Kdy jsi přestala?“

„Minulý týden.“

Paní Parishová se natáhla přes stůl a stiskla své sestře ruku. „Postrádáš ji, viď?“

Paní Foultonová přikývla. „Tak jako Jo. Minulou noc se probudila a křičela něco o Alex. Chtěla jsem jí říci, kdo byla její nejlepší přítelkyně.“ Pokrčila rameny. „Ale mohla bych to ještě zhoršit.“

„Možná ano. Možná ne.“

Teď si paní Foultonová pozorně prohlédla svou sestru. „Kdy jsi mě přestala nenávidět?“

Paní Parishová si povzdechla. „Už dávno. Ale také dlouho potom, kdy jsi mi řekla, co jsi udělala.“

„Řekni mi, o čem si povídají,“ dožadoval se Petr znovu.

„Amanda a já,“ řekla jsem. Posadila jsem se na gauč v obývacím pokoji. Petr si přisedl ke mně. Vzal mě za ruku.

„Co to všechno znamená, Alex?“

Chtělo se mi plakat. Ony tady probírají něco, co nějaká část ze mne vždycky cítila.

„Jo mi jednou řekla, proč paní Foultonová nemá ráda paní Parishovou. Bylo to proto, že paní Parishová měla poměr s panem Foultonem,“ vyhrkla jsem. „V té době jsem si myslela, že mě Jo vodí za nos. Ale musela mluvit vážně. Oběma se jejich manželství rozpadla.“

„Co to má co dělat s tebou?“

„Paní Parishová je moje matka.“

„Co?“

„Pan Foulton je můj otec. Jo je moje nevlastní sestra.“ Chytla jsem se za hlavu. „Amanda je Davidova sestra.“

„To je šílené,“ zhodnotil situaci Petr.

„Ne, je to logické,“ upozornila jsem ho. „Pan Foulton měl poměr s paní Parishovou a ona byla se mnou v jiném stavu. Ale paní Foultonová na to přišla. Možná jí to řekl, nevím. Paní Foultonová pracovala jako sestra v porodnici. Představ si, jak jí muselo být, když se dívala na dítě své sestry a věděla, že otcem je její vlastní manžel.“

„Jak to všechno víš?“ zeptal se Petr.

„Protože jsem tam byla. Věř mi, Stín mi to všechno ukázal. Když mi byl jeden den, paní Foultonová vyměnila identifikační číslo na mém pásku za číslo Amandy. Amanda má narozeniny den přede mnou. Ne! Má je den po mně. Paní Foultonová nás zaměnila.“

Petr potřásl hlavou. „To je nelogické. Nikdo nemůže vyměnit dítě jen tak. Nejsi Amandě vůbec podobná.“

„Teď jí nejsem podobná. Ale byla jsem. Jako mimino jsem měla černé vlasy. Obě jsme měly stejnou barvu očí. Obě jsme byly jenom několik hodin staré! Byl jsi v porodnici. Je těžké rozeznat jedno novorozeně od druhého.“

„Ale Amanda je přítelkyní tvého bratra.“

„To je ten důvod, proč mluvily o krvesmilstvu. To je také důvod, proč se tak bojí!“ Přestala jsem běsnit. Ztišila jsem se. „David není můj bratr,“ dodala jsem.

„Počkej chvíli,“ přerušil mě Petr. „Co jsi přesně viděla, když jsi byla se svým Stínem?“

Zachvěl se mi spodní ret. „K ničemu nepotřebujeme to, co jsem viděla. Myslím na to, jak moc si jsou Amanda a David podobní. Oba mají stejně krásné černé vlasy. Mají téměř stejné oči.“ Zarazila jsem se, zasažena chladnou skutečností. „Oba jsou barvoslepí!“

„Nevěděl jsem, že je David barvoslepý!“

„Ani já ne,“ uvědomila jsem si. „Ale nikdy mi neřekl, jakou mám barvu očí. Amanda také ne. A když jsem byla v jejich snu, všechno bylo černé a bílé. Dává to smysl. Barvoslepost je dědičná.“

„Barvoslepost je mezi ženami vzácná,“ podotkl Petr.

Mé odhalování přerušil zvonek u dveří.

Paní Parishová šla otevřít. Petr se podíval z okna. „To je Garret, jsem zvědavý, co bude chtít.“

„Zdravím vás,“ řekl na prahu. „My se osobně neznáme, ale Amanda vám určitě o mně povídala. Vyšetřuji smrt Alex Cooperové.“ Napřáhl ruku. „Jmenuji se Garret. Mohu vás pár minut zdržet?“

Paní Parishová mu potřásla rukou a nejistě pohlédla přes rameno. „Mám teď společnost.“

Garret strčil hlavu do dveří. Měl na sobě stejné oblečení, jako když jsme se viděli poprvé. „Ach, paní Foultonová,“ zahalasil a schoval služební odznak zpět do kapsy kabátu. „Vaše sestra. Chtěl jsem s ní také mluvit. Bylo by lepší, kdybych mohl mluvit s vámi oběma najednou.“

„Dobře,“ rozhodla se paní Parishová a otevřela dveře dokořán. „Jany, to je policejní úředník, který hovořil s našimi dětmi ten večer, kdy se stala ta nehoda.“

Paní Foultonová ho srdečně pozdravila a všichni tři si sedli ke stolu s šálky čerstvé kávy.
Očekávala jsem, že Garret spustí palbu otázek týkajících se Jo a Amandy. Ale když zjistil, že Amanda není doma, spokojeně si lebedil v křesle, mluvil o počasí a vychutnával si kávu. Vypil tři šálky, ten třetí skutečně pozoruhodnou rychlostí. Skoro se zdálo, že se pokouší dostat z opice, ale nevypadal ani v nejmenším opilý.

„Co bude dál?“ zoufala jsem si. „Nedělá vůbec nic.“

O minutu později Garret vyslovil zvláštní poznámku. „Víte, paní Parishová, že nejsem tak docela cizí v této čtvrti? Bydlel jsem na Willowově třídě.“

„Opravdu? A ve kterém domě?“

„V tom s plotem, na konci bloku. Ve stejném poschodí jako vy.“ Najednou se postavil „Máte dvě ložnice a jednu koupelnu a sprchový kout?“

Paní Parishová se zvedla. „Máme tu dvě koupelny.“

„Má některá z ložnic velký šatník?“ zeptal se Garret. „Měl jsem takový ve svém bytě.“

„Šatník v rodičovské ložnici je veliký až až,“ odpověděla paní Parishová. „Tamhle je pokoj mé dcery.“

Garret se usmál, ale zatvářil se znepokojeně. „Podíval bych se. Ale obávám se, že všechny ty kávy, co jsem vypil, začínají působit na můj močový měchýř. Kdybyste mě dámy na minutku omluvily.“

„Koupelna je v hale,“ zavolala za ním paní Parishová.

Garret se po cestě otočil. „Rád bych viděl, jestli Amandin pokoj je stejný jako můj.“

„Chce do jejího pokoje,“ ozval se Petr.

Přikývla jsem. „Ano a chce tam být sám. Jdeme za ním!“

Sotva jsme vklouzli do pokoje, zavřel dveře. Do koupelny se ani neobtěžoval. Rozsvítil a rychle, ale pečlivě zkoumal šedý koberec. Pak přikročil k šatníkovým dveřím, otevřel je, klekl si na kolena a prohlížel si podrážky tří párů bot, které stály pod Amandiným oblečením. Vypadalo to, že nenašel, co hledal. Zůstal na kolenou a s nosem na koberci podrobně prohlížel cestu od skříně k posteli. V rohu nadzdvihl pokrývku postele. Pod ní ležely bílé botasky.

Garret jednu otočil podrážkou nahoru a prstem jemně přejížděl po povrchu. Na konci nehtu mu ulpěl oranžový prach. Poznala jsem tu barvu.

Viděla jsem ji na střeše Janeina bytu.

„Počkej chvilku,“ řekl zamyšleně Petr. „Není to ta křída, kterou Garret našel na koberci v obývacím pokoji u Jane?“

„Ta potvora!“ zanadávala jsem. „Shodila mě z balkónu a pak zdrhla přes střechu!“

Garret mě nemusel slyšet. Věděl už, co a jak. Musel předpokládat takový průběh od začátku, to byl důvod, proč si přeškrtal ta místa na plánku mezi zdí oddělující kuchyň od ložnice. Postavil se a jednu botu odnesl do koupelny. Tam ji zabalil do kusu toaletního papíru.

„Sbírá důkazy,“ upozornil mě Petr.

„Ta potvora!“ opakovala jsem znovu. Můj vztek neznal mezí.

„Ale proč tě zabila?“ zeptal se Petr.

Když Garret botu kompletně omotal, otevřel okno a hodil ji do křoví u domu. Pak narovnal přehoz na posteli, druhou botu uložil tam, kde ji našel a vrátil se do obývacího pokoje. Byl to obdivuhodný herec. Vypadal naprosto přirozeně.

„Tak ten pokoj opravdu býval můj.“ Usmál se. „Připravil jsem vás o čas a dobrou kávu a teď už musím jít.“ Vykročil směrem ke dveřím. „Ještě jednou díky.“

„Těšilo nás,“ zavolala za ním paní Foultonová, trochu zmatená.

„Vyprovodím vás,“ loučila se s ním paní Parishová a pospíchala za ním ke dveřím.

„Nevíte, kdy se dneska vrátí Amanda?“ zeptal se jakoby náhodou ve dveřích.

„Je s přítelkyní,“ odpověděla paní Parishová.

„S Joanne?“ zeptal se.

Paní Parishová zaváhala. „Ne, s jinou.“

Podíval se na hodinky. „Rád bych s ní ještě dnes mluvil, kdyby to bylo možné. Mám pro ni pár drobných otázek a jsem si jistý, že mi její odpovědi pomohou. Nevíte, kde bych ji zastihl?“

Položil otázku s naprostou lhostejností, ale paní Parishová neočekávaně zavětřila. Vyptával se na její dceru a muselo jí dojít, že policejní úředník netráví takovou spoustu času vyšetřováním obyčejné nehody. Navzdory tomu, co věděla, musela na Amandu stále myslet jako na vlastní dceru. Paní Foultonová jí možná řekla pravdu příliš pozdě, když Amanda už byla její v dobrém i zlém.

„Ne, bohužel ne,“ odpověděla.

Zachytil její pohled. „Nebyla by z nějakého důvodu u svého přítele?“

Nedala na sobě nic znát. „Ne, odjely ven z města na víkend.“

„Aha.“ Podal jí svou navštívenku. „Prosím vás, až se s Amandou uvidíte, dejte jí mé telefonní číslo. Ještě jednou díky za kávu.“

Paní Parishová se jemně usmála. „Bylo to od vás hezké, že jste se zastavil.“

Nezavřela dveře dřív, než Garret zmizel za rohem. O chvilku později se vynořil s botou a utíkal do svého náklaďáku. Otevřel dveře, hodil botu na podlahu, vytáhl si zápisník a hrábl po svém telefonu.

„Vytáčí mé číslo!“ vykřikla jsem.

„Paní Parishová ho neoklamala,“ ohodnotil to Petr.

O chvilku později přidal: „Má obsazovací tón.“

Garret odhodil telefon a sáhl pro vysílačku.

„Deset čtyřicet, tady je Garret,“ ohlásil se do mluvítka.

„Deset čtyřicet, mluvte,“ ozval se chraplavý hlas.

„Kód šestnáct. Pošlete dvě nejbližší použitelné jednotky na tři čtyři dva devět Clemens. Opakuji kód šestnáct. Je to mimořádný případ. Najděte a zajistěte Amandu Parishovou. Rozumíte?“

„Deset čtyřicet opakuji. Dvě jednotky na tři čtyři dva devět Clemens. Kód šestnáct. Zajistit Amandu Parishovou. Rozumím.

„Končím,“ odpověděl Garret.

„Rychle. Musíme se vrátit,“ popoháněl mě Petr.

„Ne!“ vykřikla jsem. „K našemu domu je to odsud dvacet minut. Musíme se tam dostat!“

„David není v nebezpečí,“ uklidňoval mě Petr. „Amanda mu neublíží.“

„Zavraždila mě. Je šílená! Bůhví, co by mu mohla udělat!“

Garret nastartoval náklaďák.

Petr mě od cesty s Garretem zrazoval. Věděla jsem, že se mýlí. Zůstane-li David sám s tou čarodějnicí, číhá na něj velké nebezpečí. Cítila jsem, jako by mi Bůh říkal, že mě můj bratr potřebuje. Náklaďák se rozjel.

„Ach ne,“ zabědovala jsem.

Petr se dotkl mé paže. „Jestli si děláš starosti, Alex, můžu se tam telepaticky přenést, zjistit, co se děje a v několika minutách jsem zpátky.“

„Ne! Musím jít s tebou.“

„Proč?“ zeptal se Petr.

„Já nevím proč! Podívej, jsem sice psychicky zablokovaná proti tomu, abych mohla procházet nábytkem a vším možným, ale myslím, že létat bych mohla. Bohužel jsem nikdy neletěla letadlem. Co mám dělat?“

„Určitě jsi viděla v kině Supermana?“

„Jo, všechny díly. Také jsem viděla Supergirl.“

„Dobře. Vžij se do myšlenky, že jsi Supergirl. Můžeš dělat cokoliv, nic pro tebe není nemožné. Tvé paže tě ženou po větru rychleji než křídla. Zavři oči, Alex, a nech se unášet vzduchem. Nesoustřeďuj se, nesnaž se. Přej si takovou schopnost zcela jednoduše. Je snazší létat než chodit.“

Zavřela jsem oči a udělala jsem vše, co mi naznačil. Nic se však nestalo. „Nefunguje to,“ stěžovala jsem si o minutu později.

„Otevři oči, Alex,“ požádal mě Petr.

Poslechla jsem. Téměř jsem se zadusila. Byla jsem deset stop nad zemí!

„Jsi v bezpečí,“ řekl Petr a rychle ke mně doplachtil. „Nespadneš, a i kdyby, nezraníš se. Věř mi, věř sobě. Vidíš, že můžeš létat.“

„Můžu mávat rukama?“zeptala jsem se a zatřásla pažemi ve vzduchu jako opilý pelikán.

„Dělá to Supergirl?“

„Ne,“ natáhla jsem paže nad hlavu a držela je tam.

Nemyslela jsem na nic a bylo mi dobře.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.