Smyslnost osudu 3 – Spisy a nevraživé pohledy

Třetí část příběhu je tady.

Víla se právě chystala vylézt na pohyblivý žebřík a pořádně si na to stěžovala.

„To sem nemohli zavěsit normální žebřík? Proč mi jeho příčky postupně mizí před očima?!“ víla se rozhořčeně držela poslední příčky a pak se vyhoupla nahoru. Elfka otráveně vyskočila za ní, jelikož byla mrštná a pružná. Jako další vylezl na rovnou kamennou plošinu hobit a čtveřici uzavřel člověk.

Víla si zamyšleně pohrávala se svými dlouhými vlasy a evidentně přemýšlela. Po chvíli však promluvila: „Tak co, nepůjdeme zjistit, pro koho je další úkol určen?“ víla zvídavě mrkla na ostatní a elfka na ni vrhla protivný pohled, pod kterým víla okamžitě posmutněla.

„Bude někde tady.“ Konstatoval hobit, který si právě vyhrnoval rukávy a chystal se prohledat místnost, ve které se ocitli.

Vlastně to ani nebyla místnost, vypadala spíše jako prostorná jeskyně, ne nepodobná té první, ve které elfka našla svůj úkol. Několik rozdílů by mezi nimi bystrý hobit našel. Po obou stranách zatuchlé jeskyně se vypínaly kamenné sloupy, které se tam vůbec nehodily.
Vypadalo to, jakoby ty sloupy pocházely z jiné doby a nešetrně byly do jeskyně převezeny, protože byly značně oprýskané a hobit v nich nalezl pár skulin, ve kterých se schovávali malí broučci. Člověk sledoval hobita napůl pobaveně a napůl netrpělivě. Hobit si ho ale vůbec nevšímal, jakoby byl uzavřený ve svém vlastním zvukotěsném světě. Hobitův zrak totiž zaujalo něco úplně odlišného. V temném koutě za sloupem se leskl malý kamínek, pravděpodobně obroušený diamant. Hobit zvědavě popošel až k blyštivému diamantu a sehnul se, aby si ho prohlédl. Zkoumavě ho sevřel mezi prsty a znalecky posoudil, že nebude pravý. Vzpomněl si na Embreseé. Měla přece na své čelence diamanty a jeden jí tam chyběl!

„Pamatujete? Embreseé ve své čelence neměla tento diamant.“ Hobit se náhle otočil a povídal, zatímco ostatní na něj nechápavě hleděli.

„No ta drahokamová čelenka!“ vysvětloval hobit, ale elfka zavrtěla pochybovačně hlavou. Hobit se však nedal a dostal nápad. Myslel si, že právě v diamantu je ukryt jejich další, těžký úkol a tak hodil diamant na špinavou zem a rozšlápl ho. Elfka ho pozorovala s pocitem, že musí do blázince bud hobit, nebo všichni ostatní. Pak se jí ale zrničky rozšířily a s úžasem hleděla na třpyt a pozůstatky z nepravého diamantu, které se pomalu formovaly do vzhledu pergamenového svitku. Diamanty vytvořily třpytivou zář kolem zapečetěného dopisu a rulička se vznesla k hobitovi, který ji dychtivě popadl do pravé ruky. Poté ji rozevřel a ze svitku se vynořila stříbřitá postava – byla to Embreseé a promluvila tichým, ale zřetelným hlasem:

„Tento úkol bude určen pro hobití rod. Jistě víte, že každý úkol je splnitelný, ale pokud ho nesplníte, potká celou vaši rasu smrt. Stejně jako trpaslíky.“ Embreseé se odmlčela a pohlédla na vílu.

„Všichni si musíte pomáhat, ale každý musí splnit svůj úkol sám. Abych se ale dostala k tomu nejdůležitějšímu – úkol.

Hobite, tvým úkolem je rozluštit staré spisy, které ti teď předám. Manessie si myslí, že je dokážeš rozluštit. Mimochodem, jen tak pro zajímavost, dostal jsi stejný úkol jako trpaslíci, kteří ho nesplnili.“ Embreseé se zatočila v elegantní stříbřité piruetě a s tichým kouzelným cvaknutím zmizela. Pak se ale znovu objevila s tlustými spisy v dřevěné složce.

„Tady jsou.“ Řekla a podala hobitovi do náruče tak těžké pergameny, že se mu málem podlomila kolena.

„Abych nezapomněla, čas máte do zítřejšího západu slunce.“ Embreseé se opět zatočila a rozvířil se kolem ní stříbrný vítr, ve kterém vzápětí zmizela.

Hobitovi se hrůzou zamlžily oči – bál se, že úkol nedokáže splnit a důvěra, kterou oplýval, bude zbytečná.. Celý jeho rod očekával, že je zachrání před vyhynutím – co když to neodkáže? A do zítřejšího západu slunce určitě nic nestihne vyluštit, tak málo času mu prostě nestačí. Poté se ale ze svých myšlenek drasticky probudil, z toho důvodu, že ho elfka nešetrně postrčila dopředu. Hobit neochotně popošel o pár metrů napřed. Víla s člověkem už čekali před jeskyní a mávali na hobita s elfkou.

„Takže, co – co hodláš udělat?“ otázala se víla a pohlédla na hobita s výrazem možná-ti-můžu-pomoct.

„No – vrhneme se na to, nebo mi nechcete pomáhat?“ hobit posmutněl a s obezřetným výrazem postoupil o krok dozadu.

„Já ti tedy pomáhat nebudu! Jestli ti chce pomáhat ten obtloustlý člověk nebo ta špinaví víla, je mi to jedno, ale já odcházím!“ prohlásila rozhořčeně elfka a v jejích očích se objevily blesky hněvu. Hobit se však nedal rozhněvat a klidně pokrčil rameny. Víla se přihrnula k hobitovi a zamračeným pohledem sledovala elfu. Člověk se přišoural jako poslední a zahloubaný hleděl na spisy, které před ně hobit položil.

Mezitím elfka usedla na travnatou louku mezi horské luční květiny. Oddávala se vůni přicházejícího jara a zamyšleně dumala. Kolem ní poletoval modrásek a po chvíli elfce usedl na rudou hřívu vlasů. Elfka ho ale nevnímala a začínalo jí být líto, že na hobita a ostatní tak neuvážlivě vyjela. Proč by jim vlastně nemohla pomoct? Oni jí přece také pomohli. Ale elfka nemohla překonat odpor k jiným rasám, který už měla ve své hlavě zabudovaný od dětství. Celý elfí rod nenáviděl hobity. Pořád vedli války. Elfka se ale začala cítit značně provinile a tak koutkem oka pozorovala, co dělají.

Víla seděla na trávě a třepetala průsvitnými křidýlky a přitom ukazovala na neznámé písmo na pergamenu. Elfka si povzdechla a opět se neslyšně obrátila na druhou stranu a pohlédla na oblohu. Viděla malé obláčky , které s pořád pohybovaly. Nějaký hlásek jí našeptával, aby se omluvila, ale ona neměla sílu. Zaprvé byla unavená a zadruhé se jí nechtělo. Poté ale zbystřila a hleděla na oblohu, jelikož obláčky se začaly skupit do útvarů, až nakonec vytvořily hrbolatá písmena. Elfka se vytáhla do polosedu a přečetla si nápis. Už i nebe bylo proti ní, stálo na něm, aby se omluvila. Elfka neochotně vzdychla a vstala. Pomalu kráčela až ke skupince a s nenávistnýma očima promluvila: „Cítím se provinile. Nemohli byste mi pro-prosím odpustit?“ zeptala se elfka. Slovo prosím jí ale nešlo z úst vyslovit, nikdy přece neprosila!

„A… a… pomůžu vám s tím!“ koktala elfka, hledíc na stoh pergamenů, na nich byl napsán neznámý text. Hobit na ni nedůvěřivě hleděl, ale poté se kousek odsunul, aby si mohla sednout. Elfka si ale radši sedla vedle víly a hobit se tvářil poněkud rozpačitě. Pak ale opět začali dumat nad pergameny.

Na prvním pergamenu byl vyveden nesmyslný shluk nesmyslných znaků – které potřebovali vyluštit, aby si mohli přečíst i třetí úkol pro lidský rod. Už dokonce sestavili abecedu – ted jen luštili. Polovina pergamenů ležela stranou, to byly ty rozluštěné, které víla přepisovala na nový pergamen. Elfka právě dumala nad předposledním pergamenem a hobit už jen čekal. Elfka s divným výrazem ve tváři odložila pergamen na vyluštěnou hromádku. Poté se všechno událo ráz na ráz. S tichým cvaknutím jim do obličeje vehnala stříbrný vítr Embreseé, sebrala jim spisy a s úsměvem prohlásila: „Hobite, gratuluji! Splnil jsi úkol. Viděla jsem tu ale nějaké nesváry – vidím, že už je všechno v pořádku, že ano?“ Embreseé si elfku přeměřila přísným pohledem.

„Ale nebudu vás zdržovat. Ted máte čas si odpočinout.“ Usmála se Embreseé a opět zmizela v závěji větru.

Hobit přemýšlel a až o chvíli později mu došlo, že zachránil svůj rod na dalších tisíc let…