Těžká minuta – Část třetí

Třetí část příběhu je tady.

Tato skutečnost je velmi podivná. Nikdo netušil co to znamená. Žebřík tu byl. Elfka nezmizela. Tak ten úkol asi splnila? Vypadalo to, že ano. Jenže, kdo ví? Rozhodně se v duchu shodli, že rozvrzaný žebřík by nikdo v takovém prestižním zápolení nečekal. Snad nějaké vzdušné schodiště, nebo snad provazový žebřík z jemných vlákének, ale tohle? Nicméně jiná cesta nebyla a času také moc nezbývalo, i když kdo ví jestli v této hoře hraje čas nějakou roli.

Kdo ví kolik je asi hodin…

Vrtalo hlavou člověku. Inu tvor zvyklý na pravidelný režim tzv. do práce z práce. Celý den něco kutí. Skoro ani na jídlo si nenajde předepsanou půl hodinu. To hobit řečený Felčar čas neřeší. Pro něj jediným ukazatelem je žhavý slunečný kotouč. Světlo znamená vstávat. Tma zase čas uložit se k spánku. Mezitím zpravidla jí a odpočívá po té námaze dokud zase mu neslehne. Vždyť není kam spěchat. Zato elfka ta má napilno. Jako posel naděje má za úkol duchovní útěcha nemocným, žehnání mladým i starým, dobročinnost případně je žádána o rada v případech sváru. Celý den nemusí pracovat jen musím bedlivě poslouchat a radit. Možná vám připadá, že by to zvládl každý, ale brát na sebe cizí utrpení není jen tak. Každého o časem poznamená stejně jako Estel – Naději. Stávala se čím dál zamlklejší a ve společnosti dříve skvělá společnice byla nyní zamlklá posluchačka. Samozřejmě v takové důležitém zápolení musela vystupovat sebejistě jenže jistotu člověk musí cítit, ne si na sebejistého jen hrát. Asi vás zajímá co na to Osika. No, to si netroufám odhadnout ani já. V její dětské tváři byly znatelné starosti. Hloubka jejích očí naznačovala staletou moudrost. Zvláštní to kontrast mezi vzhledem a myslí. Ostatně osika není dlouholetým stromem, ale energie a mysl stromu se přenáší na jeho semínka. Takto stromy uchovávají svou moudrost. Tělo stromu umře zatím co mysl přetrvá nezměněná, ba i posílená o nové zkušenosti. V takové mysli čas neplynul.

Nikdo nechtěl lést po žebříku jako první. Všechny překvapila odhodlaná osika, která mlčky přistoupila k žebříku a s klidem sobě vlastním postupovala odhodlaně nahoru do neznáma. Vida to Felčar zrudl. Hanba ho fackovala. Nyní se snažil váhavost dohnat rychlostí. Měl strach, ale představoval si pro povzbuzení ducha, že za tím žebříkem je velký sál plný stolů a stolků s dobrotami. Až ho z toho začalo kručet v břiše.

„Až po tobě. Dámy mají přednost.“ Pokynul neohrabaně podle lidských zvyků David. Estel se jen ušklíbla nad předstíranou zdvořilostí. Bohužel, nebo bohu dík v další jeskyni nebyl prostřený stůl ani nic jiného. Místnost byla ještě menší než ta předchozí. Nesnesitelně teplý vzduch ji naplňoval celou. Jediným světlým bodem jim byl paprsek slunce jako prst prostupující skrz díru ve stěně. Každý z výpravy měl pro sebe asi je jeden a půl čtverečního metru. Hustý vzduch-hustá nálada.

„Kdyby tu tak bylo něco k jídlu… Podle slunce už dávno minul čas snídaně, ba i svačiny…Já mám opravdu hlad.“ kručel zkroušeně hobitek. Tento národ je velice citlivý na dostatek kvalitní stravy. Nebylo divu, že byl první, kdo zatoužil po nějakém tom žvanci.

„Myslíte vy hobiti na něco jiného než jídlo?“
Podrážděná elfka využila příležitosti do někoho si rejpnout. Neustálá nejistota ji doháněla k šílenství. Chvíle sentimentu v minulé místnosti jí teď přišla naprosto hloupá. Jak toho mohla tolik říct? Jejich národ je přeci svrchovaný nad všemi. Nějaký hladový hobit se jí nemůže přeci rovnat.

Úplně jako lvi v kleci. V malém prostoru čekající na nějaký zázrak. Hladový hobit raději strádal v sedě na zemi. Jediný na kom nebyla znát únava, strach ani úzkost byla Osika. Stála tiše a klidně vprostřed místnosti směrem ke světlé štěrbině. Jako strom přijímala sluneční paprsky nataženýma rukama. V tváři mírný úsměv.

„Jak může být tak klidná?“ cedila skrz zuby Estel. Už dávno pochodovala po místnosti jako generál.

„Asi nemá co skrývat. Její národ zajisté přežije.“

„Jak to myslíš ty zmoudřelá opice? Elfové stojí za záchranu mnohem více, než li vy. My svoji přírodu chráníme. Ne jako vy. Všechno zničíte.“

„Proč nám tedy nepomůžete? Kde jste? Takový důležitý národ a není vidět… To vy byste měli vládnout zemi, ne?“ odvětil zlostně David. Cítil tu hořkou pravdu, ale přeci ho nemůže nějaká elfka jen tak urážet.

„Jak… jak tohle můžeš říct? Byli jsme kdysi vládci světa a vy jste nám sloužili jako otroci! Pamatuješ si na Antiku? Myslel sis, že celé vědění té doby vymyslel člověk? Omyl.. To byli elfové kdo vládli!“

„Asi vám to šlo dobře, že? Ale počkat… Proč tedy nevládnete i teď? Můžu hádat? Vzbouřili se vám ti hloupí otroci?“

Silná slova vycházela z Davida. Až přes příliš arogantní bylo jeho chování. Osice spadl úsměv z tváře i hobit zděšeně vzhlédl. To nemohlo dobře skončit.

„Ano, přemohli nás. Svou početní převahou. Dlouhověkost má své nevýhody. V tom máte výhodu. Život krátký jako jepice, za to dětí na statisíce.“

Nastalo ticho. Dívali se jeden na druhého. Člověk a elfka. Davida poléval studený pot z toho nepřátelského pohledu.

„Od té doby žijeme v ústraní. Schovaní jako štvaná zvěř. Jen pár nás je mezi lidmi. Dají se poznat snadno podle špičatých uší. Lidé nemají podezření. Přeci elfové neexistují. Proč ti to říkám? Vždyť jsi jeden z nich!“

„Gráf!“ rozzuřil se David a kopl do protější stěny jeskyně. K překvapení všech přítomných stěnu prokopl. I sám zůstal v úleku zaraženě stát.

„No, prosím. Vždyť říkám, že ti lidé vše zničí.“

„Estel nechte si to na jindy. To bude klíč k dalšímu úkolu.“

Klíč to byl. Zjistili to hned co odtrhly zbytky papíru, který zakrýval malý, tmavý otvor. Co tam může být? Strkali tam ruce však bez účinku. Prostor byl mnohem vetší.

„Osiko, kdo je na řadě?“

„Ty milý Felčare. Třetí úkol hobitův bývá.“

„Tak já tam vlezu… Božínku tam je tma. No, přejte mi štěstí.“

Ostatní zaraženě přikývli. Hobit pomalu mizel v díře. Už jen chlupaté nohy čouhali ven. Díru osvítilo zevnitř kmitavé světlo.

„Jé, je tady nějaký ptáček. Takový pěkný, barevný.“

Estel pohledla nechápavě na Davida. Aspoň chvíli odložila započatou hádku a David jí byl za to vděčný. Litoval toho co řekl. Odpověděl jí též nechápavým pohledem.

„Safra… Ten pták má na noze přivázaný klíček.“

„Není tam nějaká skříňka, nebo dveře?“

„Kdepak. Jen ten ptáček.“

„Musíš ho chytit!“ našeptávala Estel horečně.

„To nepůjde… on je moc křehký, když ho chytím. Zabiji ho.“

„Chyť ho! Co znamená život jednoho ptáka oproti životu národa.“

„Kdepak v tom nejsme jako vy elfové. Nechci aby můj lid žil ve světě, kde se za život platí smrtí takové bezbranné nádhery.“

Jediné co slyšeli byl hobitův vzdálený křik. Nohy donedávna trčící z díry náhle zmizeli. Nemohli tomu uvěřit. Jak mohl tohle udělat?

„Felčaré!“ křičel David do díry, ale marně nic se neozývalo.