Čtyři rasy vhodné k vyhynutí – 3. kapitola

Třetí část povídky je tady.

*

Jako první se po tom nebezpečném žebříku vydala víla. Byla nejlehčí, ale nikdo si už nepoložil tu neméně důležitou otázku, zdali je také nejšikovnější.

„Pravá ruka, levá ruka a pravá noha, levá noha, pravá ruka, levá ruka…,“ snažila se napovídat Vyšší moc. Povzdechla si. Znechuceně odhodila zbytek doutníku kamsi do dáli.

Víla se držela jako klíště. Z dálky k ní pronikl hlas: „Levá noha…,“ Aha, pomyslela si, už to chápu! S vítězným úsměvem tedy natáhla pravou ruku.

Bum! Prásk! Křáp! Celá jeskyně se zatřásla v základech.

Víla zalapala po dechu. S výkřikem na rtech padala do hlubin.

„Hm, tady je někdo tak nedočkavý dalších úkolů, že se to rozhodl vzít zkratkou,“ poznamenala lidská žena.

Ozval se tlumený dopad a vzlykot.

Vyšší moc severní stěnou ztekla skálu. Po nesmírné námaze, která trvala tak dvacet vteřin, se dostala až na dno nové jeskyně, kterou osvětlovala pouze světélkující plíseň. Prohlédla vílu, která byla na pokraji mdlob. Kromě odřeného kolena byla úplně v pořádku.

„Klidně skočte! Ta strašlivá propast je hluboká asi dva metry!“ Zavolala Vyšší moc.

Kocour si přestal lízat pokousané pozadí. Vztyčil ušiska. Tázavě se podíval na ostatní. Nakonec se odrazil. Letěl vzduchem. Dopadl Vyšší moci na záda. Omylem do ní zaťal drápky. Byl popadnut za ocas. Opět se ocitl ve vzduchu. Narazil do skalní stěny. Stala se z něj krvavá šmouha.

Hobitka schovala flašku, ze které potají popíjela. Leknutím vylila tři kapky. S lítostivým pohledem sledovala jejich dopad na zem. Zakopla o kámen. Padala. Její dopad přehlušil zvuk rozbíjejícího se skla. Ke řvaní víly se přidal také jekot hobitky, která zamilovaně objímala skleněné střepy.

Guláš se přestal vařit. Zvědavě natáhl dvě brambory. Odhodil elfské kalhoty, košili i protézu, která se schovala do nejbližší pukliny. Zřejmě by to neudělal, kdyby věděl, že za sto let zde budou pobíhat tisíce malých protéz, za dvě stě let proniknou do světa „inteligentních“ ras a za tři sta let bude proti nim podniknuta První protézová výprava vedená Jeho Veličenstvem Zubním kartáčkem IV.

Lidská žena se začala potit. Strhla ze sebe proto veškeré oblečení. Skočila.

Guláš zatřepal párkem. Překvapením se mu rozkutálely skoro všechny kuličky hrášku. Tak pěknou ženskou už dlouho neviděl. Vtekl do skalní pukliny a vynořil se těsně u víly.

Uklidnit vílu dalo dost práce, ale uklidnit hobitku bylo nemožné. Nakonec musela být svázána vlastní košilí, do úst jí Guláš vpravil místo roubíku párek a byla násilím vlečena do přilehlého prostoru.

„Ták holky, je řada na další z vás,“ rozšafně řekla Vyšší moc a špičkou nohy kopla do lesklého brnění, které se válelo na zemi. Pohledem sjela tři možné uchazečky. „Myslím si, že nejlepším kandidátem bude tady slečna hobitka. Rozvažte ji.“

Lidská žena nakrčila nos, víla ještě ronila krokodýlí slzy, Guláš mrkal mastnými oky na lidskou ženu a Kocour se sbíral po kouscích ze skály.

„Vy jste tedy pomocníci,“ poznamenala Vyšší moc a rozvázala hobitku sama. Nakonec jí nezbylo nic jiného, než aby ji také oblékla. Kroužková košile byla dělána na průměrně urostlého člověka, takže hobitce byla kapku větší. Přilba byla tak velká, že se v ní její maličká hlavička téměř ztratila. Meč ani štít stejně neuzvedla, takže zůstal ležet vedle zbytků vyřazeného železného krunýře.

Kvílející hobitka byla pomocí Guláše dostrkána do postranní chodby, kterou by nezasvěcený jedinec přehlédl.

Tu najednou kvílení hobitky přehlušil strašlivý řev, po kterém tuhla krev v žilách. Lidská žena, víla i Vyšší moc se přitiskly na druhý konec skály. Guláš bojovně vystrčil párek. Začal opět strkat do hobitky. Ta pořád ještě naříkala nad svou ztracenou láhví, jež voněla po etanolu. Nicméně byli již na konci chodby. Guláš naposledy strčil do hobitky. Ta se ocitla tváří v tvář své noční můře. Strašlivému drakovi. Přestala řvát. Vyvalila oči. Pokusila se utéct. Zakopla o kroužkovou košili. Svalila se na zem jako pytel. To jí zachránilo život, protože drak právě začal chrlit oheň.

Guláš nestačil zareagovat. Byl sežehnut. Kouřilo se z něj. Ztrácel velké množství bujónu. Z posledních sil vtekl za kámen, aby se aspoň trošku ochladil.

Hobitka se pokoušela vstát. Nešlo jí to. Dalšímu ohnivému jazyku se vyhnula díky tomu, že skála nebyla rovná a mohla se skutálet na druhou stranu.

Drak strašlivě zařval. Uhodl po ní ocasem. Minul. Rozbil pouze kus skály. Ta se začala chvět. Větší, či menší kameny padaly drakovi i hobitce na hlavu. Oba vřeštěli. Jenom zápasící děvče nebylo slyšet, protože drak měl o maličko silnější hlas. Naštěstí tato kamenná sprcha netrvala až zas tak dlouho. Dobitý drak svýma pomstychtivýma očkama hledal svou oběť, která se schovávala za kusem spadlého kamene. Snažila se ze sebe udělat neviditelnou.

Strašlivá nestvůra začala chrlit oheň na všechny strany. Skála se začala tavit. Kroužková košile propálila nešťastnému děvčeti oblečení i kůži. Už to nevydržela. S výkřikem vyskočila.

Drak ji zahlédl. Uhodil ji ocasem. Spadla na zem. Obě nohy měla zlomené. Drak vítězoslavně zařval. Dupl na ni. Hobitka byla rozmačkána. Poté ji spálil na uhel. Po zástupci jedné z ras nezbyl ani kroužek z její košile.

Polomrtvý Guláš chladil své ingredience o kámen. Bujón už prakticky netekl. Cítil se hrozně slabý.

„Gluuuum, gluuuum,…“ volal z posledních sil o pomoc.

„Gluuuum, gluuuum,…“ odpovídala pouze ozvěna.

Vyčerpaně se pokusil pohnout. Nezbývalo mu však sil.

Vyšší moc netrpělivě rázovala po jeskyni.

„Kurník šopa, Kocoure, mazej se podívat, kde je Guláš. Dávno tu měl být,“ starostlivě rozkázala.

„Ňáu, prrrsk!“ Kocour se odbojně naježil.

Vyšší moc povytáhla pouze jedno obočí. Jeden z jejích podřízených stáhl ocas mezi nohy a vydal se za svým kolegou.

„Tak tebe zajímá pouze osud tvého trapného poskoka, jo?“ Lidská žena se ještě vylekaně tiskla ke skále. „Co chudák hobitka?“

Vyšší moc pouze pokrčila rameny. „Žádný řev už neslyším, nejspíš ji už Drobek usmažil.“

„Kkkdo je to Drrrobbbekkk?“ Zeptala se víla. Strašně se jí třásl hlas.

„Nikdo významný. Malinký dráček. Měří sotva třicet metrů. Úplný mimino,“ Vyšší moc odpověděla bez většího zájmu.

Tu najednou přiklusal Kocour. Na hřbetě mu ležela beztvará hmota.

„Guláši!“ Vykřikla Vyšší moc. Luska prsty. Tu se před ní objevil hrnec a hořící oheň. Guláš otevřel jedno mastné oko. Sám vtekl do hrnce. Byl přikryt pokličkou a postaven na oheň.

Asi po hodině Vyšší moc zkontrolovala pacientův stav. Mračila se.“Potřeboval by nějakou živou hmotu, bez ní zemře,“ mrmlala si. V tom koutkem oka zahlédla lidskou ženu, jak pořád ještě utěšuje vílu.

„Už to mám!“ Plácla se do čela. Popadla hrnec do náruče. „Je čas na další úkol!“