Zkouška posledního rodu – část třetí

Třetí část povídky je tady.

Zbývající tři bojovníci odhodili poslední kámen a vklouzli do podlouhlého, ze stran osvětleného tunelu, který byl zakončený bránou s mřížemi, na nichž seděla připevněna destička s bledě modrým symbolem. Tento symbol patřil hobitovi.

„Tak myslím vážení, že se vidíme naposledy. Nebyli jste až tak špatní, ale tady víle by mohl někdo ubrat kapku ega. Tož já valím, mějte se jak chcete.“ A hobit se otočila pomalu se odšoural k bráně, kde přiložil svůj kámen k znaku a ta se otevřela.

Hobit oněmělý úžasem chvíli stál a zíral před sebe, dokud za ním nezaklapl zámek na bráně. Před ním se opíral žebřík vedoucí dolů do chodeb labyrintu, na něž hobit užasle zíral. Labyrint byl totiž tvořen zrcadly, která házela odlesky a třpytila se, což působilo opravdu nádherně.

Když se vzpamatoval, slezl pomalu dolů a nejistě vkročil do labyrintu. Po pravé straně si všiml mramorové destičky, na které stálo:

 

Stěny krásu odrážejí

Však něco ti říci chtějí

Najdi přes ně cestu ven

Neb rozplyne se život v sen.

Hobit dočetl nápis, jen si odfrkl a sebejistě vstoupil do první chodby. Ovšem jen co zabočil doprava, uviděl v zrcadle před sebou něco nevídaného. Něco strašného, ovšem pravdivého. Na zemi tam ležela v krvi jeho dcera a lítostivě na něj pohlížela. Za ní stál on sám a jen uboze hleděl do prázdna.

To hobita opravdu hluboce zasáhlo. V koutku jeho duše už mu tato vědomost a nechuť ke svým zvykům přebývala opravdu hodně dlouho. Hobiti jsou totiž chladní, netolerantní a vzpurní a právě to se mu hnusilo. Kvůli těmto vlastnostem mu umřela dcera.

Když se ta ohavná událost stala, zrovna zuřil krutý boj mezi hobity a elfy. Jednalo se o válku o Severní les, který byl podstatný pro oba kmeny z důvodu zvěře, která v něm žila. Elfové ale přišli v opravdu velké početní převaze a když ono vojsko ozbrojené šípy viděla ubohá skupinka hobitů, dali se na útěk. Elfové ale mezitím stihli zasáhnou pár hobitů předními lukostřelci a mezi nimi byla i dcera tohoto hobita. Otec ji viděl padnout k zemi. Kdyby se zvedl a vrátil se pro ni, zachránil by ji. Měl tu šanci. Měl tu možnost, ale neudělal to. Jeho povinností bylo pouze utéct a nechat dívku trpět v bolesti a samotě. A to taky udělal.

A nyní tu stál, před zrcadlem působícím bolest krutostí, zlobou i lítostí, ovšem pouze čistou pravdou. Za takový čin by mělo v každém probudit minimálně výčitky svědomí, ne-li zoufalství ze sama sebe. Hobit ale svýma očima viděl pouze onu dívku, která v něm sice vzbuzovala lítost a smutek, ale nic víc. Jeho srdce bylo pomalu zkamenělé.

Elf, víla nebo člověk by možná v tuto chvíli dali cokoli za to, aby mohli oné dívce život navrátit, ale hobit sebejistě sklopil oči k zemi a ze svého už tak otrhaného přehozu odtrhl kus látky, kterou si zavázal oči, rozhodnutý projít bludiště poslepu.

Dělal pomalu a rozhodně krok za krokem a jednou špinavou dlaní ohmatával opatrně stěny ze zrcadel. Občas ale ruku náhle stáhl, jakoby se bál, že všechny špatnosti ze stěn vyskočí a vše co udělal mu vrátí. On sám totiž věděl, že to, že nezachránil svou dceru nebyla jediná špatnost, kterou kdy udělal. Nikdy nebyl příliš milý nebo obětavý pro své nejbližší. Ale to žádný hobit. Neměl si co vyčítat, nemohl za to, jak se narodil. Ale část jeho já mu stále šeptala do duše. Proč? Mohl se ptát sám sebe. Na tuto otázku ale nenalezne odpověď dokud nerozváže oči.

Už o tom začal hobit uvažovat, když klopýtl o jakýsi trám či polínko. Rozvázal oči a ihned ho upoutal jeho vlastní symbol. Rozhlédl se kolem a zjistil, že před ním stojí velké zrcadlo a místo aby v něm viděl sám sebe, pohlížel na něj jeho vlastní otec.

„Věděl jsem, že tento úkol takhle obejdeš.“To hobita naprosto vyděsilo.

„Ty se ostatně vždy ze všeho takhle vykroutíš. Nikdy jsem nepochopil, jak jsem tě mohl takhle vychovat. Jako správný hobit by ses měl zachovat důstojně a projít ta zrcadla se vztyčenou hlavou. Nic co by na těchto zrcadle bylo, by tě nemělo odradit. Na svůj rod si přece hrdý,“

Hobit doslova pěnil vzteky. Za tohle vždy nenáviděl svého otce. Byl zaslepený pouze láskou ke svému rodu. I na matku se kvůli boji za svůj rod vykašlal a opustil ji. Bylo to tak nechutné.

Jedna z věcí, která ale hobitům nechyběla byla inteligence. Hobit si uměl dát dvě a dvě dohromady a došlo mu, že je to jen léčka. To zrcadlo ho mělo jen napálit, oslabit.
Popadl látku, opět si s ní pevně zavázal oči a vydal se další chodbou doleva. Překvapivě narazil na další polínko. Tentokrát si látku z očí nesundal, ale když udělal krok dopředu, narazil na studenou, dobře známou kamennou zeď. Sundal si látku z očí a uviděl ten samý portál, který předtím měla elfka. Vedle něj ale ležel malý stůl a na něm dýka. Hobitovy se najednou hlavou prohnala myšlenka.

Jak můžou vědět, o tom, co se mu celou dobu honí v hlavě? Že by tušili, že hobiti nemají právo žít, jako si to myslí i on? Pomalu uchopil dýku a prohlížel si jí. Stále mu hrály hlavou poslední otcovy věty: „Nic co by bylo v zrcadle, by tě nemělo odradit.“ Opravdu jsou všichni hobiti na to, co dělají hrdí. Opravdu vraždí bez rozmyslu a nejsou schopní ani zachránit svůj vlastní druh? Jeho dcera je mrtvá a matka opuštěná. A on sám stojí tady, místo aby byl u své rodiny.

Hobit si byl sám sebou a svým rodem tak znechucený, že popadl dýku a jedním přesným a sebejistým tahem si proťal hruď.

Elfka a rytíř uslyšeli náhlý dlouhý skřek. Krátce a vyděšeně se na sebe podívali a rozběhli se k bráně. Zalomcovali mřížemi ale ty se ani nepohnuly.

„Je mrtvý“ Prohlásil rytíř.

„A celý jeho rod s ním.“ Připustila víla.
Najednou na levé straně chodby začal tvořit úzký otvor do spoře osvětlené místnosti.
„Hodně štěstí.“ Popřáli si víla i rytíř navzájem a udělali krok směrem do jeskynní místnosti.

---

Pozn. red. Autor do uzávěrky dalšího kola neposlal pokračování. Neučinil tak ani dodatečně, povídka tedy po třetí kapitole již nepokračuje a zůstává nedokončena.