Hrozba z vesmíru – 11. Whisky

Druhý den hned po ránu Mike zjistil skvělou věc, a to, že voda v jejich tůňce už chutná zase jako dřív. Žádná slanost. Dobrý začátek nového dne. Dopoledne se šli opět koupat do jezírka, dováděli s Mazlíčkem a bylo jim krásně.

Odpoledne se vydali dále na průzkum a přitom zjistili, že je tu další zvířecí druh. Znenadání se kousek před nimi objevilo zvíře. Bylo trochu podobné tygrovi, akorát mělo dvě hlavy a obě dvě na ně cenily zuby. Kamarádi si už mysleli, že je po nich, v tom se ovšem objevil Mazlíček, který se před tím někam zaběhl a právě ve chvíli, kdy zvíře vyrazilo k útoku, přiběhl, celý se zježil, vydával příšerné zvuky. Šelma na nic nečekala, otočila se a rychle utíkala pryč.
Teď teprve poznali, jak je pro ně Mazlíček důležitý a neocenitelný. Vždyť nebýt něho, tak v tomto světě zcela jistě našli smrt. Od nynějška, vždy, když si Mazlíček chtěl hrát, všeho nechali a bylo po jeho. To se mu samozřejmě moc líbilo. To přeci za to stojí, zahnat zvířátko, když za to sklidí takovou odměnu, no ne? A tak byli všichni spokojeni. Ten den se již nic zvláštního nepřihodilo, možná jen to, že šli snad poprvé na této planetě brzy spát.

Zato další den něco objevili! Opět se vydali na výlet a cestou si řekli, že by si mohli procvičit lukostřelbu. Nakreslili si tedy na strom terč a stříleli. Když šli vytahovat šípy, zjistili, že ze stromu něco vytéká. Všude se linula taková zvláštní, pronikavá vůně. Až Pete mimoděk rozluštil tuto záhadu. Přičichl si ke kapce toho, co vytékalo ze stromu a co mu zůstalo na ruce po vytažení šípu. Hned mu bylo jasné, že vůně vychází odtud. A jakmile prst olízl, zaradoval se a začal ochutnávat dál. Vždyť to chutnalo jako prvotřídní Whisky! To byla lahoda.

Po zbytek dne už jen připravovali láhve z vydlabaného ovoce a plnili je tekutinou. Udělali si docela slušnou zásobu a večer už jen popíjeli. Rozhodně to byla nějaká droga. A moc dobrá. Chutnalo to jako Whisky, ale nebyla to Whisky. Bylo to něco mnohem silnějšího, což ovšem poznali až příliš pozdě. V té době již měli opravdu velkou opici. Druhý den to bylo ještě horší. Tak špatně jim snad ještě nikdy nebylo. Tak dnes určitě nikam nepůjdou. Příště to nesmí přehánět.
Přeci jenom, není to tak dávno, co se jim přílišné pití pořádně vymstilo. Vždyť kdo ví, zda by byli tak neopatrní tehdy na tom palouku, kdyby nebyli pod vlivem tolika alkoholu. Možná by nyní v klidu odpočívali doma, ve známém prostředí, dělali by známé činnosti, namísto boje o přežití na záhadně neznámé (již druhé a kdo ví, zda poslední) planetě.

Do toho všeho ještě přišel déšť. Alespoň je nemuselo mrzet, že zůstanou doma. Opět pršelo jen asi pět minut, ale té vody! Až do večera se slunce ze všech sil snažilo vysušit louže, a přesto mu zůstala ještě práce na ráno. Ale k tůňce se již projít dalo. Mike odhrnul poklop a celý napjatý vodu ochutnal. Vždyť s tak rozbouřenými žaludky by slanou vodu asi nezvládli vypít. A žízeň byla opravdu velká, zásoby již došly. Jelikož večer tak urputně nasávali „Whisky“, ani je nenapadlo udělat si větší zásoby vody, kdyby ráno přišel déšť. Uvidí, zda-li se jim to vymstí. Jak se zaradoval, když zjistil, že po jejich opatřeních voda chutná jako jindy, déšť jí neublížil. Nyní už jen spát. Ráno už jim snad bude lépe.

Následující dny a týdny probíhaly celkem v klidu, to hlavní již měli, věděli již, jak to tu chodí. Střídaly se slunečné i deštivé dny, chodili se koupat, vyráželi na celodenní výlety, zmapovali již velkou část okolí. Občas našli něco pro obměnu jídelníčku, párkrát se dokonce setkali s další zvěří. Zjistili ale, že žádný jiný živočišný druh tu není, nebo na něj alespoň prozatím nenarazili. Mazlíček se pro ně stal nezbytným průvodcem na cestách. Před velkými šelmami je varoval, takže měli dostatek času připravit se k souboji (když potřebovali ulovit maso), nebo utéci do bezpečí (když měli dostatečnou zásobu). Jakmile se setkali s dvouhlavými tygry, Mazlíček je vždy bezpečně zaplašil.

Občas také potkali stejné tvory, jako je Mazlíček, avšak nikdy neměli příležitost si je také ochočit, neboť Mazlíček byl velmi, velmi žárlivý a dával svému druhu zvlášť důrazně najevo, že tito dva človíčci jsou jen a jen jeho.
Zvěře se tedy bát nemuseli. Prožívali tu proto klidné a spokojené delší prázdniny. Dokonce i na gravitaci si už zvykli a pohybovat se tu jim již nečinilo žádné potíže. I přes všechnu tuto idylku se jim však čím dál více stýskalo po jejich rodné planetě. Nevěděli už ani náhodou, kolik týdnů či měsíců (nebo snad let?) tu strávili, už dávno to přestali počítat.

Redakční úpravy provedla Bilkis Blight