Čtvrtá síň pravdy – druhá část

Druhá část právě začíná

„Mě se tu nelíbí,“ supěla hobitka, zatímco čtveřice rychle procházela chodbou, která čím dál tím prudčeji stoupala. Ze stěn vystupovala vlhkost, stékala na podlahu a ve směsi s tenkou vrstvou prachu a špíny na zemi vytvářela pozoruhodně klouzavý povrch.

„Mě taky ne,“ souhlasil s ní výjimečně vílák, uvyklý lesu, světlu a čerstvému vzduchu. V tmavé podzemní chodbě se cítil poněkud nepříjemně. Koneckonců, dvakrát moc se tam nelíbilo nikomu ze Zástupců.

„Ta chodba vede špatně,“ prohlásila najednou elfka a zastavila se. „Síně by měly být pod horou, ne na povrchu.“

„Nikdo neříkal, že jsou pod horou, jsou prostě v hoře,“ namítl muž a vyndal mapu. „Ehm. Nemáte někdo světlo?“ Elfka si odfrkla.

„To je úroveň. Když už tvůj lid nevidí ve tmě, proč si aspoň nezvyknete nosit sebou sirky?“ Pak rozevřela dlaň a zlehka do ní foukla. Chvíli se nic nedělo. Potom se jen tak, ze vzduchu zhmotnil plamínek bílého ohně a slabě ozářil chodbu. Muž rozložil mapu a elfka mu přisunula dlaň s bílým plamínkem blíž. Sklonil se nad prastarým plánem Osudové hory a studoval jemně rýsované čáry.

„Na té mapě ale není podzemní část hory,“ upozornil vílák. „Zachycuje jen cestu k ní a pak dovnitř. Částečně.“

„Tím chcete říct, že trčíme uprostřed skály a vůbec netušíme, kudy máme jít?“ v hlase hobitky zazněla zřetelná panika. Vílák se na ni podíval.

„Proč vyšiluješ? Nežije tvůj rod pod zemí?“ Hobitka zrudla tak, že to bylo jasně viděti ve slabém světle bílého ohně.

„Mám klaustrofobii,“ zamumlala stydlivě. Vílák se zakuckal.

„Nechte toho,“ žádal je s úšklebkem muž. „Máme práci.“ Elfka mezi tím složila mapu a uhasila bílý plamen.

„Půjdeme prostě tou chodbou a uvidíme, kam dojdeme,“ rozhodla a vyrazila kupředu. Zbývající trojice se po sobě podívala a pak se svorně ušklíbla. Vyrazili dál chodbou vedoucí vzhůru.

Po několika minutách se chodba narovnala. Pokračovala ještě asi deset metrů a pak najednou skončila, zahrazená pevnou skálou.

„Ehm.“Elfka zavřela oči.

„Ano, hobitko?“

„Zdá se mi to, nebo jsme se právě ocitli ve slepé uličce?“

„Částečně je to možné,“ připustila elfka zahanbeně. „Ale, bůhvíproč, mám pocit, že jdeme správně.“

„Můžeš zase rozsvítit?“ požádal muž. Elfka neřekla už ani půl slova a rozfoukala si znova na dlani bílý plamínek. Muž se kolem ní protáhl dopředu. Přejížděl dlaněmi po skále všemi směry, hledal spáry a pukliny v kameni. Přitom nakláněl hlavu ke straně. Pak náhle škubl rukou, ozvalo se cvaknutí a zaskřípění a kamenný blok zahrazující jim cestu zmizel. Před nimi se objevilo schodiště. Stupně vytesané z lesklého černého kamene klesaly do nitra Hory a vábivě se třpytily v zvláštním svitu vycházejícím ze stěn.

„A kruci,“ podotkl vílák. Hobitka něco zavrčela a prodrala se dopředu. Zdálo se, že klaustrofobie už jí nevadí. Naklonila se nad schodiště a prohlížela si stěny, ze kterých vycházelo to zvláštní světlo.

„Nádhera,“ zamumlala po chvíli.

„Co?“ zajímal se muž. Pokoušel se nahlédnout v místa, kam upírala pohled hobitka, ale jaksi se mu to nedařilo.

„Jsou tady takové… koule, z kamene. To světlo vychází z nich,“ hlas hobitky se znepokojivě rozléhal. Elfka ji dloubla do zad.

„Jdeš?“

„Jasně,“ zabručela hobitka a ne zrovna nadšeně vykročila.

Schody trochu klouzaly. Zástupci museli jít opatrně a přidržovat se stěn. Sestupovali hlouběji a hlouběji do Hory. Hobitce se opět objevil ve tváři zvláštní křečovitý výraz. Necítila se ani trochu dobře. Měla pocit, že se na ni tisíce tun kamene ze všech stran tiskne a že ji každou chvíli rozmačkají na kaši. Ztěžka polkla a pokračovala v chůzi.

„Proč jsme nejdřív museli vylézt málem až na vršek a teď zase musíme lézt až někam k základům?“ stěžoval si vílák tlumeně.

„Zbytečné řeči,“ odbyl ho muž nenaladěně. „Cesta prostě vede tudy. To je fakt.“

„Nemusíš být hned protivný,“ ohradil se vílák dotčeně, pak zmlkl a šel dál. Elfka jako obvykle neříkala nic. Po nějaké době došli na konec schodiště. Kámen se jim pod nohama narovnal. Schody se proměnily v hladkou podlahu rovné chodby, jejíž konec se ztrácel ve tmě.

„Ještě jedna deska a vracím se domů,“ pravil muž odhodlaně. Vílák s ušklíbl, elfka jim věnovala káravý pohled a hobitka kupodivu mlčela. Elfka se na ni lépe podívala.

„Poslyš, je ti dobře?“ zeptala se starostlivě. Hobitka byla bledá a na čele s ejí perlil pot.

„Není,“ odpověděla chabě. „Ale bude to dobré.“ Ty jsi byla vybraná, opakovala si v duchu. Celý život ses na tenhle úkol připravovala. Ta klaustrofobie je jen…hm…nečekaná komplikace. Zvládneš to. Musíš. Trochu se sebrala. „Budu v pořádku,“ zopakovala pevným hlasem. Elfka na ni nedůvěřivě hleděla.

„No jak myslíš,“ opáčila pak a podívala se dál chodbou. „Můžeme pokračovat?“

„Ano,“ řekl vílák a muž souhlasně přikývl.

Zástupci procházeli chodbou, na jejímž lesklém černém povrchu tančila světélka ze zvláštních kamenných lamp. Jejich kroky se v uzavřeném prostoru rozléhaly. Došli na konec. Před nimi byly dveře. Vypadaly jako ze železa. Z pořádného kusu železa.

„Jak to že jim to tu nezrezne?“ podivil se vílák. Elfka se dveří dotkla. Vzápětí rukou ucukla. Dveře začaly podivně vibrovat.

„Tohle teda rozhodně není železo,“ řekla. „Železo nereaguje na elfskou krev. Ne takhle.“

„Budeme zkoumat z čeho tu dělají dveře?“ optal se muž lehce sarkasticky. „Já že bych si vybalil svačinu.“

„Nesnaž se být vtipný,“ požádala ho elfka a zkusmo strčila do dveří. Bez odporu povolily. Před Zástupci se otevřel pohled, při kterém zatajili dech a hobitka úlevně vzdychla. Stáli na prahu obrovské jeskyně. Desítky a desítky metrů volného prostoru. Ze stropu kdesi vysoko ve tmě se majestátně snášely neuvěřitelně dlouhé krápníky, jejichž nikoli méně uchvacující příbuzní čněli ze dna jeskyně. Viděli kamenné záclony a bílý vodopád, který byl krásnější než cokoliv, co viděli kdy předtím. Na dně se blyštělo jezero, po jehož hladně tančily zlaté odlesky.

Jediný problém tkvěl v tom, že dno jeskyně se nacházelo asi třicet metrů pod jejich nohama.

„No to je báječné,“ pravil vílák vesele. „Jak se dostaneme dolů?“

„Myslíš, že to je tvůj úkol?“ nadhodil muž. Elfka svraštila čelo.

„No, já nevím. Možná.“

„Není,“ ozval se hlas hobitky odněkud zprava. Moc zprava! Ve dveřích už nestála. Muž se vyklonil. A ještě kousek. Po obou stranách vchodu vedla úzká římsa. Za jejím koncem visela na skále drobná postavička hobitky s pohledem upřeným někam nad sebe. Muž zavrávoral.

„Co tam proboha děláš?“ Hobitce se pod nohama vylomil kámen zvíci fotbalového míče a s rachotem se zřítil dolů. Zástupci sebou trhli a elfka slabě vykřikla, ale hobitka rychle našla oporu.

„Pomáhám jí s úkolem,“ odvětila na mužovu otázku. „Je tady ve skále vyrytá další hádanka.“

„Další? To snad né,“ zaúpěl vílák.

„Tak čti,“ vybídla ji elfka odevzdaně.

„Všechno co vidíš skutečné není, jediná kapka cestu ti změní. Rychle, elfe, najdi svůj květ, jestliže zaváháš, ztratíš cestu zpět,“ četla hobitka.

„To je ale pitomost, „ řekl vílák. „Kapka a květ? Co má tohle zase být? Už mě ty hádanky fakt nebaví.“

Elfka se mračila na dno jeskyně hluboko dole. Sama by se tam dostala bez potíží, ale co ostatní Zástupci? Nepřicházelo v úvahu je tam nechat. Svýma bystrýma očima zkoumala možné cesty dolů. Přitom si ještě v duchu procházela znění nové hádanky. Všechno co vidíš skutečné není… Souviselo to se sestupem na dno jeskyně, nebo ještě s něčím jiným? Naklonila hlavu na stranu. Pak sáhla do studnice elfské magie a použila Zrak. Viděla teď to, co bylo ostatním skryto. Pohlédla přes okraj dveří. A usmála se.

O chvíli později by se náhodnému pozorovateli naskytl jedinečný pohled. Kolem strmé skalní stěny, v zdánlivě prázdném vzduchu, se pomalu sunula čtveřice Zástupců. Elfka kráčela jako první a chůze po neviditelné zemi jí nečinila sebemenší potíže. Za ní šel vílák, těsně následován pobledlým mužem. Tomu cesta vůbec nedělala dobře. Jeho lidské vnímání si prostě nepřipouštělo možnost chůze po vzduchu.

„Představuj si, že jdeš po tenké vrstvě křišťálu,“ radil mu vílák. Muž v odpověď jen zafuněl. Jako poslední šla hobitka, které se ve velkém prostoru jeskyně poněkud ulevilo od klaustrofobie, tváře jí trochu zrůžověly a nepřítomnost pevného povrchu pod nohama ji zase tolik nestresovala.

Netrvalo dlouho a Zástupci stáli na dně. Kolem nich strměly mohutné krápníky a téměř u nohou jim šplouchalo jezero. Elfka se rozhlédla, zaváhala, něco si zamumlala pro sebe a pak vyrazila rovnou k bílému kamennému vodopádu. Muž, vílák a hobitka spěchali za ní. Co chvíli některý z nich zakopl o nečekaně se objevivší krápník či šutr a natáhl se. Elfka se nezdržovala čekáním na ně, rázným krokem mířila ke svému cíli. Když ji konečně dohnali, netrpělivě podupávala vedle vodopádu a špičkou boty šplouchala ve vodě jezera.

„Kam-tak-valíš?“ lapal muž po dechu. Elfka se zatvářila.

„Přece tady nestrávíme týden?“ Pak přistoupila až těsně k vodopádu a podrobně si ho prohlížela.

„Víš jak dál?“ chtěl vědět vílák a pozorně ji sledoval.

„Tuším,“ odvětila elfka, sáhla si k boku a vytáhla elfskou dýku, ostrou jako… prostě moc ostrou. Pak ji zvedla a bez mrknutí oka se píchla do prstu. Jen trošku, tak, že se jí na špičce ukazováčku zatřpytila kapka rubínové krve. Pak se natáhla dopředu a otřela krev o kamenný vodopád. Kamennou masou projelo zachvění. Pak se jim na okamžik jakoby rozložila před očima, a když se zase složila, už to nebyl kámen. Proměnil se ve vodu.

„No páni,“ vydechli všichni čtyři jednohlasně. Elfka se ale rychle vzpamatovala. Začala odkládat své věci a vrchní vrstvy oblečení na kámen.

„Co děláš?“ vyděsil se vílák. Dostalo se mu ledového pohledu.

„Plním svůj úkol,“ odsekla elfka, přešla ke kraji jezera a vstoupila do vody. Kráčela rychle od břehu a dno jí uhýbalo pod nohama. Sotva metr a půl od břehu už měla vody po ramena, pak se ohlédla po zbylé trojici, nadechla se a zmizela pod hladinou.

Vteřiny ubíhaly. Tři Zástupci stáli na břehu a upřeně sledovali hladinu. Elfka se neobjevovala. Bylo ticho, tedy ticho kromě hukotu vodopádu.

„Není tam už nějak dlouho?“ optala se hobitka a naklonila se k vodě. Pak to zabublalo, objevily se kruhy a za vteřinku se vynořila elfka. Mokré černé vlasy se jí lepily na obličej, hnědozelený elfský oděv na tělo. Dlaň měla sevřenou v pěst.

„Mám to!“

„A co?“ dychtil muž a podával elfce ruku, aby jí pomohl vylézt na výstupek pod vodopádem. Elfka vylezla z vody a rozevřela před nimi dlaň. Vílák s nevěřícným výrazem sebral ten předmět z elfčiny dlaně.

„Už zase?“ Držel v ruce malý kamenný kvítek, skoro stejný jako klíč k Hoře.

„No co,“ řekla elfka a sebrala mu ho, načež ho zastrčila do váčku u pasu. „Jdeme dál, ne?“

„Ale jo,“ souhlasil muž a hobitka mlčky přikývla. Pak se trochu zorganizoval, elfka si vyždímala vodu z vlasů a vykročili. Stezka dnem jeskyně je vedla za roh za vodopád a pořád dál dozadu. Stěny se kolem nich zase úžily. Pak se před nimi objevil mohutný kamenný žebřík. Vysoko nad nimi se daly matně rozeznat obrysy dalšího vchodu.