Kamenný strom

Druhá část právě začíná

Čtveřice vstoupila do hory a než učinila další krok, hora se opět uzavřela. Víla přitiskla své tělíčko hlouběji do hobití náruče. Třásla se a doufala, že brzy bude po všem. Naštěstí člověk zapálil louči a spolu s princeznou vedl skupinu. Maličká víla se uklidnila, když se mohla soustředit na plamen. Snažila se nevnímat chladné stěny jeskyně.

Po několika minutách vešli do vstoupili do jeskyně. Uprostřed stál kamenný strom. Jeho větve byly obaleny krápníky a vypadal, že se každou chvíli zřítí. Na jedné z větví byl připevněm pergamen. Čtveřice k němu došla a přečetla si první úkol.

Bývaly doby, kdy slyčný lid uměl vdechnout život stromům či kamenům. Dnes nastal čas, kdy bude třeba ono umění znovu použít. Princezno, je jen na tobě, zda svůj úkol splníš. Jen věz toto, síla tvá je neomezená, leč čas, který ti byl na úkol dán pomalu plyne. Oživíš strom dříve, než tě rozdrtí skalní stěny?

Elfka překvapeně zamrkala. Všimla si, že se stěny pohnuly. Opravdu to znamenalo to, co myslela? Neuspěje-li, zahynou i ostatní rody.

„Měla by sis pospíšit. Nejen stěny se k nám přibližují. Vypadá to, že ten strom se každou chvíli zřítí,“ pronesl naléhavě muž a už vytahoval ze svého batohu lano a přehazoval je přes strom. Věděl, že jeho síla nepostačí, ale přesto se snažil, aby zabránil dalšímu naklánění stromu.

Elfka odhodila na zem veškeré nepotřebné věci. Vteřinu zaváhala. Mám vůbec šanci? Minule se mi zdál úkol jednodušší.

„Věříme ti,“ pronesl hobit a víla jednohlasně a člověk se na ni pozbudivě usmál. Elfka zavřela oči, zhluboka se nadechla a dala se do zpěvu.

Pozoroval jsem ji a uvědomil si, že nevnímám slova linoucí se z jejích úst. Byl jsem uchvácen elegancí, kterou předváděla, když začala tančit do melodie svého hlasu. Nejdříve jsem byl schopný rozeznat kroky, ale po chvíli mi splynula v jednu zelenou skrvnu točící se kolem stromu.

Po chvíli jsem si všiml, jak se na kamenném stromu objevují prasklinky. Po chvíli se některé spojily a vytvořili oči a ústa.

Elfka si ničeho nevšímala. Dál tančila a zpívala píseň života. Oživlý kámen ji nejdříve ignoroval, ale po chvíli byl očarován jejím hlasem. Neudržel se a promluvil.

„Proč mne budíš v mém spánku? Kdo dovolil ti porušit moji krásu. Podívej na trhliny, které si mi způsobila,“ pronesl strom. Princezna dokončila svůj tanec a zůstala stát proti kamenným očím.

„Prastarý otče. Předku mnoha, proč ve svém nitru ukrýváš poklad? Nech jej vyrůst a ukázat svoji krásu,“ odpověděla mu stejným tónem a doufala, že se strom neurazí.

„Na to, že jsi jen dítě, si opovážlivá. Kdo tvrdí, že mu bráním růst? Až v sobě najde sílu prorazit mé tělo a já jej nechám, ať si svobodně roste dál.“

Elfka se zamyslila. Tu lehčí část měla za sebou, kámen ji dal povolení pokračovat. Nemusela se bát, že by změnil názor. Bylo známo, že kamenné srdce je stále. Jakmile se jednou rozhodne, nikdy své slovo nevezme zpět.

„Děkuji ti Předku mnoha. Nechť tvé srdce vlije sil do stromové duše, aby mohla růst a násobit svou sílu,“ pronesla obřadně elfka a zakončila svá slova úklonou.

Poté došla ke svému ranečku a vyndala dýku z bílého zlata. V rukojeti se třpytily čtyři rubíny. Jak příhodné, jako krev čtyř, která bude potřeba pro další úkol, pomyslela si elfka a poté z ranečku vytáhla misku z téhož materiálu.

Pevně uchopila nůž do pravé ruky, levé zápěstí zvedla nad misku a řízla do něj. Do misky stihlo dopadnout jen pět kapek a už byla rána uzavřena. Elfka se zvedla došla k hobitovi.

„Budu potřebovat krev vás všech. Má není dostatečně silná. Ten strom spal miliony let,“ vysvětlila.

Hobit opatrně položi vílu na zem a napřáhl ruku. Princezna k němu poklekla a opatrně jej řízla. Nechtěla mu zbytečně způsobovat bolest. Jakmile do misky stekla pátá kapka, rána se opět uzavřela.

„Myslíš maličká, že máš dost sil? Pět kapek je pro nás málo, ale tvému tělu budou chybět. Nechtěla bych tě oslabit ještě víc,“ zeptala se ležící víly. Ta se místo odpovědi jen smutně usmála a napřáhla svoji ručku. Elfka ji lehce uchopila a špičkou nože se vnořila do zápěstí víly. Jakmile byla rána zacelena, odběhla elfka pro tajemný lektvar, který již jednou víle pomohl. Podala jej hobitovi a spěchala za mužem.

„Prosím i tebe o pět kapek krve. Vím, že kvůli mně byla prolito již mnoho krve, která pocházela z tvé,“ začala elfka obřadně. Netušila, jak jinak by z mužem měla mluvit. Přes svůj strach si nevšimla, že stěny jeskyně se nebezpečně přiblížily. Avšak muž si toho byl vědom. Pustil provaz, který celou dobu držel a vytrhl elfce dýku z ruky a sám se řízl.

Elfka byla vděčná za své smysly. Na poslední chvíli zachytila kapající krev do misky.

„Děkuji,“ zašeptala, ale muž ji neslyšel. Ohlušující praskot vycházející z naklánějícího stromu elfku přerušil. Elfka se rozběhla k odahelenému kořenu. Kámen se z něj plně vydrolil.

Pozoroval jsem, jak vylévá krev z misky na obnažený kořen. Ten se náhle rozzářil. Světlo začalo tlumeně prosvítat kamennou schránkou.

„Cítím sílu proudící zkrz kořeny do celého stromového těla. A jak jsem řekl, tak činím. Loučím se s vámi, děti,“ pronesl kámen naposledy a s hlasitím rámusem pukl. Strom, který byl miliony let uvězněn v jeho těle, nabíral na síle a rostl. Nové větve rozbíjeli zbytky kamenného těla. Kořeny se zapouštěly hlouběji do skály a ta začala pukat.

Před zraky čtyř společníků se objevila nová cesta.

„Nechť vás štěstí provází i v dalších úkolech. A děkuji za život,“ prohlásil strom a lehce se uklonil, jak mu to jen jeho silný kmen dovolil.