Za lepší zítra II. – Mlha prokletí

Druhá část Spisovatelského klání právě začíná

„To je divné. Odkud se vzaly ty pochodně?“ přemýšlela nahlas Beatriz a udiveně se dívala kolem sebe.

„No, to je přece jasné. Prostě… prostě…“ víl se snažil odpovědět něco rozumného, i když absolutně netušil, co dělají čerstvé hořící pochodně v kamenné chodbě, kterou nikdo nenavštívil celý tisíc let.

Kráčeli v husím pochodu, ve předu vedla celou skupinku Graciela rázným, pro elfy typickým krokem, za ní, tak, aby jí stačila, poklusávala Beatriz, pak Susannen a na konci byl Ulm, viditelně kulhající a bledý bolestí, ale tak ztřeštěný na to, pomyslela si Graciela, aby si to nechal aspoň trochu vyšetřit a obvázat. I když se ta zrzka sama nabízela! To Graciela nechápala. Ona by oibitovi nepomohla, ani kdyby umíral. Ani kdyby umíral? pozastavila se nad vlastní myšlenkou. Ano, co by udělala, kdyby viděla umírajícího hobita nebo člověka? Víla by možná zachránila, uvažovala v duchu. I kdy… posledních pár set let vládlo napětí i mezi dvěma „ušlechtilými“ rody, jak se vílové a elfové sami nazývali. Se zbytkem rodů vedl elfí rod kruté války. Místo toho, aby využívali své umění při tvoření nových měst a domů, koval ve svých výhních meče, sekery a kopí, aby je použili ve válce proti hobitům a lidem. Hlavně lidem.

„Jak asi poznáme, kde je nějaký úkol a pro koho je určen?“

Zrzčin hlas zase přeřízl tok Gracieliných myšlenek. V duchu zaskřípala zuby.

„Řekla bych, že pokud má ten, kdo tohle vymyslel, zájem na tom, abychom úkoly splnili, tak je určitě neukryl tak, abychom je nenašli. A vůbec, co se asi tak bude skrývat v prapodivné chodbě připomínající tunel s pochodněmi, které hoří sami od sebe?!“ odsekla jedovatě.

„Jen jsem se ptala!“ hájila se Beatriz a dotčeně si měřila vysokou postavu před sebou.

Dál kráčeli mlčky. Kráčeli prapodivným tunelem, který, jak si všimla Graciela i Beatriz, osvětlovaly pochodně připevněné na stěnách. Beatriz by si i myslela, že se nachází ve sklepení nějaké tvrze, kdyby neviděla zvenčí, že jdou opravdu do Osudové hory.

 

„Aj! To si nemohli vybrat někoho lepšího?“ Thror si nervózně okusoval nehty, když viděl elfčinu aroganci. Vypadal jako malé dítě bojící se výprasku. Kdyby totiž elfové letošní zkoušku prohráli, Ara by soptila. Thror byl sice obr s obrovským mečem a ještě větší sekyrou u pasu, proti opravdu navztekané Aře by stát nechtěl. Elfy totiž probudila k životu ona a taky si na nich zakládá.

Z Throrových úst vyšel opět ustrašený vzdech, když viděl, jak Graciela minula už TŘETÍ tajné dveře, které by ji přivedly k jejímu úkolu. Hřmotný bůh horečně přemýšlel. Co teď?Ano, měl havarijní plán jak dopravit elfy k úkolu, tady byla však potíž v tom, že Graciela by úkol takřka bez námahy splnila a zůstala stále stejnou. Ne, o tom zkouška není. Ten, kdo ji úspěšně splní, musí se změnit i sám. Změnit se v lepší stvoření. Proto trpaslíci prohráli!

Throrovi se udělala vráska mezi očima a prohlubovala se. Ne, tento bůh nebyl stavěný na přemýšlení a dobře to věděl.

Najednou se mu obličej začal vyjasňovat. Už to má!

„Gracielo, zastav! To není možné, jdeme už bezmála… no, dlouho a nikde nic. Určitě jsme něco přehlédli.“ Beatriz už něco podobného pokřikovala bezmála půl hodiny. Bez odezvy.

„Gracielo-“ začala znova.

„Ne! Nezastavím! Nechci! A žádný neohrabaný a tupý člověk mi nebude radit, co mám dělat!“ otočila se elfka hněvivě a vrhla planoucí pohled na nechápající Beatriz. Pak se otočila, aby znovu vykročila, její noha však nahmatala prázdnotu. Chtěla zastavit, energie vložená do kroku jí to však nedovolila. Začala padat, to už ale její tělo dosedlo na něco kluzkého, prudce se svažujícího dolů.

„Áááááá!“ její křik se pomalu měnil z vyděšeného na nadšený.

Když se ozvalo slabounké žuchnutí, Beatriz dokončila větu: „- zastav, před tebou je díra.“

Graciela se mezitím řítila po obří skluzavce někam do hlubin. Počáteční šok a hrůza pominuly a ona zjistila, že se jí jízda docela líbí. Zahnala tedy obavy z neznáma a podřídila se rytmu serpentin a smyček.

Pak prudce dopadla na něco tvrdého. Opatrně vstala a zkontrolovala, jestli je její tělo v pořádku. Teprve potom zvedla hlavu, aby se podívala, kam to vlastně dopadla. A oněměla úžasem. Stála v jeskyni. Ne v obyčejné jeskyni, ale v té nejkrásnější, kterou kdy spatřila. Více než jeskyni jí připomínala elfské dómy s vysokými klenbami a jiskřícími stěnami.

Žuch! ozvalo se náhle za ní. Otočila se a viděla, jak z tunelu, ze kterého podobně neslavně vyjela i ona, vypadl hobit. „Aúúú!“ skučel, držíc se za nohu a bělejší než nejčistší elfí plátno.

Jen, co se Ulm postavil na nohy, porazil ho Susannen znova tím, jak se vyřítil ze skluzavky. Katastrofu završila Beatriz, když nabourala do těch dvou. Graciela se dívala trochu nasupeně a trochu pobaveně na ten skučící propletenec těl.

„Co tu děláte?“ obořila se na ně potom, co už stál každý na vlastních nohou, v Ulmově případně na jedné.

„My jsme sem byli násilně vtlačeni, proti své vůli a zdravotnímu stavu.“ zabručel Ulm. Poprvé za celou dobu si stěžuje, že mu není dobře, uvědomila si s trochou potlačovaného obdivu Graciela.

„Tak promiň, že jsme si dělali starost, jestli jsi v pořádku.“ vyprskla Beatriz. Elfčino chování jí už začínalo vadit.

„My?! Jaké my?! Tys nás do toho dotlačila!“ ozval se Susannen. Beatriz zrudla se svými vlasy stejného odstínu vypadala jako pořádně rozdmýchaný oheň.

„Neříkej to,“ zasáhla Graciela. Její hlas byl jako led. Led, který by mohl alespoň na chvíli uhasit zrzčin temperament. „Ať je to cokoli, nech si to pro sebe a pořádně se rozhlédni kolem.“

Poslechla a spadla jí brada. „Co to…“ vypravila ze sebe.

„A co je tohle?“ zeptal se Ulm, oči fascinovaně přilepené k jakési… nedokázal to posat. Bylo to matné jako mlha, zároveň však zářící jako diamanty a přelévající se jako nekonečné moře. A celá ta krása hobita přitahovala. Udělal nejistý krok. A další. A pak už nezlomně kulhal ke středu jeskyně.

„Počkej, stůj! Hobite, slyšíš? Ulme, tam nechoď!“ volala za ním úzkostlivě Graciela. „Bečko naplněná tím vaším hobitím slizem, stůj!“

„Co to vlastně je?“ zajímala se Beatriz.

„To je Mlha Prokletí.“

„Nevypadá moc… prokletě.“

„Ani nemá. Láká podobné hlupáky, jako je on. Pohltí je, věčně je uspí. Ulme! Hej, ty hlupáku, zastav!“ křičela dál, hobit však neslyšel. Mířil dál k Mlze, která rozdělovala jeskyni na dvě části. Kulhal pořád dopředu, neohlížel se, nereagoval na volání. Jen šel, oči upřené na to magické jiskření. Už byl blízko, dělilo ho jen pár kroků.

„Ulme! Ulme, ne!“ volala Graciela i Beatriz. Hobit však, aniž by se ohlédl, vstoupil do Mlhy, která po něm jakoby napřahovala své vlhké prsty. Jiskřící opar ho na chvíli zahalil, pak jeho tělo vyplulo na „hladinu“ mlhy.

„Vypadá to, jako kdyby… spal,“ pronesl zamyšleně Susannen.

„Spí doopravdy. A možná i navždy. Otázka ale je, co budeme dělat my,“ přemýšlela elfka a zkušeně si Mlhu Prokletí přeměřovala. Její Střed byl asi ve středu jerskyně, světlý bod, který jako jediný nejiskřil, jen prostě svítil měkkým bílým světlem. Z něj pak vybíhala ramena, ty už jiskřila a svůj jas přelévala z místa na místo. A táhla se na šířku od jedné stěny jeskyně ke druhé, jak si chmurně uvědomila Graciela. Mlha musí pryč už jenom proto, aby oni tři mohli projít. Ale co ten hobit? Za normálních okolností by se Graciela nerozmýšlela, co jí záleželo na nějakém hobitovi? Ale tohle nebyly normální okolnosti. Když pomine skutečnost, že tohle je zjevně její úkol, vždyť Mlhu Prokletí viděli všichni ostatní prvně, tak pořád je v Mlze uvězněný Ulm. A to jí přišlo nespravedlivé, že by nedostal svou šanci splnit úkol a zachránit svůj rod. Na druhou stranu, uvažovala, může si za to sám. Neměl tam lézt, volala jsem na něj.

Namůže za to, že byl přemožen tím jasem, začal se s ní hádat nějaký hlásek v její hlavě. Přece jsi viděla plno elfů, jak míří k Mlze a nevnímají ani rány, ani pokusy stáhnout je z cesty.

A co mi má co záležet na nějakém ušmudlaném hobitovi? oponovala sama sobě.

Má stejné právo žít jako ty.

Je to můj nepřítel. Stejně, jako všichni ostatní. A navíc, netuším, jak ho mám z té Mlhy dostat. Dokážu ji odstranit jen zároveň s ním. A to jsem jedna z mála, kdo vůbec něco podobného umí.

Dělej, jak myslíš. Bude to trápit jen tvé svědomí. A tvůj rod, který vymře.

„Kdo, u Ařina obřího poprsí, vlastně jsi?“ dopálila se Graciela tak, že nahlas vykřikla.

„Já říkal, že jí přeskočilo,“ řekla Susannen.

„Co?“ Graciela se na něj nechápavě zadívala.

„No, posledních asi deset minut stojíš, držíš se za hlavu, zíráš na ten blikavý úkaz a teď právě se ptáš někoho neviditelného, kdo je.“

Graciela byla tak zmatená, že slova míněná jako urážku přešla. Co myslel ten hlas tím, že její rod vymře? Znamenalo by to, že zachránit Ulma je její úkol? Vždyť je nesplnitelný!

Není. Kdybys ho opravdu chtěla zachránit, tak způsob najdeš.

 

Thror by se upřímně bavil, kdyby nešlo o tak důležitou věc. Při nadávce „u Ařina obřího poprsí“ se jen nervózně uchechtl, místo aby se srdečně zasmál jako obvykle.

Ale za tu poslední větu se musím pochválit, řekl si v duchu. Cítil, že elfka už hledá řešení. A když už vynakládá takové úsilí k něčí záchraně, bylo by nepřirozené, kdyby její city vůči němu zůstaly na té úrovni pohrdání jako teď.

Obyčejná přátelská náklonnost by stačila, pomyslel si Thror, když znova začal úzkostlivě pozorovat elfčiny myšlenky, připraven kdykoli zasáhnout.

Graciela přemýšlela, až měla pocit, že se jí začíná kouřit z uší, jak namáhá svůj mozek. Jak má, u Throrova obrovského meče, zničit Mlhu a zároveň nezničit hobita? Jeho spící postava se zatím ani nepohla, stále ležela asi dva metry od zářícího středu…

„Proč ta část ve středu nijak nesvětélkuje?“

„Cože?“ trhla sebou elfka.

„Ptám se, proč ta část ve středu taky nesvětélkuje, jako zbytek Mlhy?“ zopakovala Beatriz svůj dotaz.

„To je Střed. Z něj vybíhá další Mlha,“ odpověděla elfka nepřítomně. „Moment,“ zarazila se potom, „Střed je přece i zdroj Mlhy. Z něj vyvěrá. Takže by teoreticky šlo… možná, že je Střed zdroj té síly, co přitahuje a uspává bytosti… To by bylo ale moc riskantní… Na druhou stanu, jiná možnost není. Když změní některá slova…“

Susannen a Beatriz se po sobě nechápavě podívali.

Graciela chvíli mlčela, pak začala odříkávat monotónně zpěvná slova elfského jazyka.

„Gra-“

„Necj ji. Nevidíš, že se o něco snaří?!“ okřikl zrzku víl.

„Ale…“

„Ne. Vypadá to, že ví, co dělá. Párkrát jsem odstraňování Mlhy viděl, zmizela celá, i se svými oběťmi. Ale soudě podle její předchozí hlasité úvahy se pokusí Ulma zachránit. I když já její rozhodnutí nechápu,“ usadil ji znova.

Graciela byla naprosto ponořená do sebe. Vnímala jen Mlhu a formuli pro její odeslání do jinéjo času a prostoru. Teď se však soustředila víc, než kdy dřív, teď nešlo jen o odříkávání zpaměti naučených slov, teď tvořila úplně novou formuli. Musela vyslovovat pečlivě a každé slovo zvážit dvakrát, než ho vysloví, nechtěla způsobit žádnou nehodu. Existoval jen její hlas a zářivý Střed Mlhy. Nic víc.

„Dea corcion, dea salvoret, dea aelfe mea.“ dořekla poslední část zaříkávání. Nepřestala se však soustředit, myslela na to, jak Střed mizí z Mlhy a objevuje se někde úplně jinde, v jiném čase a prostoru. Zdálky uslyšela výkřiky. Pomalu a ustrašeně otevřela oči. Co když se něco nepovedlo?

Konečně se podívala. Světélkující Mlha byla stále na svém místě. To čekala. Podívala se směřem ke Středu. Nebyl tam! Zůstala po něm jen kulatá mezera velikosti jablka. Ale… kde je ten hobit? polekala se.

Z Mlhy se však náhle vynořila postava malé velikosti.

„Ulme!“ zavýskla Graciela radostně. „Jsi v pořádku!“ řekla a nevšímala si udivených (a ve vílově případě i pobouřených) pohledů.

„Ou! Já vím, že jsem neodolatelný, ale ne tak hr! Ta mlha je ale nějaká zázračná, už mě nebolí noha. Ale žebra mít zlomené opravdu nechci,“ dodal a vyprostil se z Gracielina sevření.

„A proč vlastně nejdeme dál? Tamhle je nějaký žebřík,“ řekl pak.

„Ehm… a je to bezpečné?“ zeptal se pochybovačně Susannen.

„Je. Po tom, co jsem odpstranila Střed, už je to obyčejné blikající… něco. A už se to navíc rozplývá.“ odpověděla Graciela a spolus Ulmem prošlo jako první zbytky Mlhy Prokletí.

Někde v jiném čase a prostoru si Thror pohrával s malou bílou svítící kuličkou velikosti jablka.

---

Pozn. red. Autor do uzávěrky třetího kola neposlal pokračování. Neučinil tak ani dodatečně, povídka tedy po druhé kapitole již nepokračuje a zůstává nedokončena.