Svíčka I.

Vydařený příspěvek do soutěže Svíčka.

„A kdy si přejete nastoupit?“ zeptal se nakonec ředitel Městského muzea. V té chvíli pochopila, že je přijata. Nutně potřebovala práci, nastoupila právě do prvního ročníku studia historie, ale její finanční možnosti byly omezené. Otec na ni neplatil alimenty a schovával se bůhvíkde v zahraničí, matka vydělávala jako uklízečka jen málo a ještě musela po svém bývalém manželovi splácet dluhy. Anně nezbývalo nic jiného, než si na studium vydělat. Když se dozvěděla o konkurzu na pomocnou sílu v Městském muzeu, okamžitě se přihlásila. To by bylo něco pro ni! Nejenže by měla stálý plat, ale navíc by získala i praxi ve svém oboru. Podařilo se, byla přijata.

První semestr prožila jako ve snu, aby ne, když se plnil její sen. Bylo to náročné, skloubit práci i studium, ale Anne byla pilná a vytrvalá. Konečně nastalo zkouškové období a její první zkouška. Dějiny starověku.

„Tak na co se podíváme?“ zamyslel se docent Krákora. „Udělejte mi takový přehled politických dějin Egypta.“

Oddechla si, tohle měla v malíčku.

„Kmenové svazy se začínaly v Egyptě vytvářet více než tři tisíce let před naším letopočtem, protože bylo potřeba sjednotit se pro ovládnutí nilských záplav…“ Mluvila a mluvila. „Po Kleopatřině smrti ztratil Egypt definitivně svou samostatnost.“

„Výborně,“ pochválil ji Krákora, „kéž by takto odpovídali všichni studenti. Jste velmi schopná. Hledám zrovna pomocnou vědeckou sílu, šlo by o opisování nějakých dokumentů v Městském muzeu, které potřebuji pro svou práci. Vím, že za pomvěda se moc peněz nedává, ale aspoň něco.“

„Já v muzeu pracuji. To by pro mne nebyl problém,“ cítila se poctěna. „Jaké dokumenty potřebujete?“

„Slečno Mokrá, vy jste ještě tady?“ podivil se noční hlídač. Už musím zamknout.“

„Ještě chvíli, prosím. Jenom dopíšu tady to, potřebuji to zítra odevzdat,“ zvedla k němu unavené prosebné oči.

Nechal ji pracovat. Když po hodině skončila, nabídl jí, aby přespala v muzeu. Bylo už jedenáct hodin, než by se dostala domů, byla by půlnoc a ráno zase brzy potřebovala vstávat. Souhlasila. Od toho dne přespávala v muzeu často. Nechávala si tam spacák a vše, co potřebovala. S Michalem, jak se hlídač jmenoval, se docela spřátelila. Po práci si spolu sedli, Michal otevřel svůj oblíbený Cabernet Sauvignon (kde bere na tolik drahého vína? přemýšlela někdy) a nalil oběma skleničku. Povídali si o všem možném. Když ráno odcházela, občas jí i láhev daroval. Milovala ty chvíle, kdy doma zhasla světlo, zapálila svíčku, nalila si víno a jen tak relaxovala. Hlavou se jí honily samé příjemné věci. Představovala si sama sebe, jak jezdí do Egypta na archeologické výzkumy. Píše knihy, které jsou vysoce ceněny po celém světě. Někdy se jí do snění připletl i Michal, byl krásný, statný a tolik milý. Pouze o pět let starší než ona. Rychle se z takových myšlenek vytrhla. Nejprve musí myslet na své studium.

„Výborně, slečno Mokrá, jsem s vámi spokojen,“ pochválil ji Krákora, když mu donesla další složku opsaných dokumentů. „Víte, něco bych od vás potřeboval. Odjíždím ráno na konferenci do Berlína a zjistil jsem, že v muzeu je vzácný svitek, který by mohl být významný pro můj referát. Zmínil se mi o něm pan ředitel, dal mi fotografii jeho části. Muzeum ho získalo minulý týden úplnou náhodou z jedné pozůstalosti a ještě tam nevědí, o co vlastně jde. Je to psáno řecky. Vcelku se nedá moc usuzovat, ale… Víte, vypadá to jako dopis Kleopatry Juliu Caesarovi. Potřeboval bych ten svitek prozkoumat, ale je tak málo času… Mohla byste dojít do muzea a přinést mi ho?“

„Ale já nemůžu vynášet exponáty, pane docente.“

„Já vím, ale nebojte. Promluvím o tom s ředitelem. Bohužel je teď na chatě a nemá tam mobilní signál, jinak bych mu hned zavolal. Prostě mi to přineste, já ho přes noc prostuduji a ráno ho vrátíte.“

„Mohla bych vám ho opsat.“

„Potřebuji ho vidět. Víte, i podle jeho materiální podoby můžu rozpoznat, zda je skutečně pravý. Tak co, uděláte to pro mne?“

Vyhledala příslušný svitek. Byl přesně tam, kde pan docent říkal, mezi ještě nezaevidovanými věcmi. Dala ho do tašky a nervózně šla pryč.

„Dnes tak brzo?“ ozval se za ní Michal. Polekala se, taška jí upadla a z ní se vykutálel svitek.

„Michale… já…“

Podal jí ho s úsměvem zpět: „Tady máš, pozdravuj docenta Krákoru. Jo, pomohl mi najít tuto práci, dávám tu pozor na jeho zájmy.“

„Michale, co to znamená?“

„Dones mu to a o víc se nestarej.“

Nešla ale na fakultu. Zničená dorazila domů, zapálila svíčku a otevřela víno. Pila přímo z láhve. Takhle to je! Krákora krade z muzea nezaevidované věci. Michal mu dává tipy. A ji zneužili… Postavila dopitou láhev na kuchyňský stůl a otevřela si druhou. Jistě, to ona svitek vynesla. Kdyby se přišlo na ztrátu a prozkoumával se záznam z bezpečnostní kamery, kdo na něm bude! Rozbrečela se. Chtěla být historičkou, je z ní zlodějka. Kdyby šla svitek vrátit, tak ji Michal určitě udá řediteli. A když ho nevrátí, bude muset pro Krákoru dál krást. Nevěděla, co dělat. Upila z láhve a pak si uvědomila, od koho ji má a za jaké peníze byla láhev koupena. Hnus. Opilá kroužila kolem stolu se svíčkou a víno vylévala na koberec. Pak si sedla na židli a sledovala plamen svíčky, která pomalu dohořívala. Světlo, více světla! Se zoufalým smíchem trhala svitek na kousky a přiživovala jimi skomírající plamen. Pálila poslední zbytek své naděje.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.