Vypravěč

Čtvrté soutěžní dílo se právě představuje.

Na první pohled vás tato skupinka musela zaujmout svojí nesourodostí. Mě samotného upoutala jako první Niadme, lesní víla, která vypadala, že se každou chvíli rozplyne v dým. Mohl jsem jen hádat, proč národ lesních víl vybral právě ji. Vypadala jako malá holčička a já si ji hned zamiloval. Doufal jsem, že svůj úkol splní a její rod bude moc žít další tisíciletí.

Poté můj zrak sklouzl na elfí princeznu. Na první pohled bylo jasné, že to bude právě ona, kdo bude vyvolávat potíže. Arogance z ní byla cítit na míle daleko. Dodnes si nepamatuji, jak se jmenovala. Neměl jsem důvod se o to snažit.

Malý hobit byl třetí, který byl ochotný obětovat svůj život, aby pro svůj rod vydobyl právo na další život. Byl jediným ze zástupců, který věděl, do čeho jde. Překvapil mě svojí odvahou. Snad si i jeho jméno vybavím. Počkejte chviličku. Ano, myslím, že to mám. Minsc. Ano, Minsc to byl. Jeho fajfku mám dodnes schovanou.

Posledním byl člověk. Muž, na kterém na pohled bylo znát, že si mnohé protrpěl. Když jsem jej pozoroval, přemýšlel jsem, jestli nebyl poslán na smrt. Lidé si dobře pamatovali, že úkoly bývají složité. Byl tento muž tak nebezpečný, že se ho chtěli zbavit? Ale zároveň musel být schopný. Přeci by nesvěřili tento úkol někomu, kdo by jej nesplnil. Dodnes jsem tento rébus nerozřešil. Ano, mohl jsem se podívat do myslí těch, kteří jej pověřili. Ale kdybyste existovali tak dlouho jako já, začali byste si vážit chvil, kdy si musíte lámat hlavou nad takovými maličkostmi.

Kde jsme to byli? Ano. Už vím. Tato skupinka se blížila k Osudové hoře. Posvátnému místu, kterému se všechny národy vyhýbaly obloukem a které budilo strach. Vždyť zde byl zpečetěn osud pěti rodů. První ztratili právo na žití Niády, poté Jezerní lidé, následovali je obři. Poté se dlouhou dobu dařilo všem vybojovat si dalších tisíc let. Avšak štěstí se obrátilo zády k lučním skřítkům. A poslední, kteří vymřeli, byli trpaslíci.

A dnes se opět mělo rozhodnout o tom, zdali tato zem ponese zbylé čtyři rody. Ale žádná velkolepá výprava se nekonala. Jen čtyři poutníci, znavení celodenní cestou, se právě dostali k Osudové hoře.

„Skvělé, a co teď?“ zeptal se člověk a já zpozoroval, že přes nenucenost, kterou se snažil dávat najevo, v sobě cítí strach.

„Musíme otevřít Osudovou horu,“ pronesla ironicky princezna, aniž by se na člověka podívala. Odstoupila od něj.

Hobit mezitím shodil ze zad svůj batůžek a posadil se na něj. Poznal, že se blíží hádka a nehodlal se jí zúčastnit. Já už věděl, o čem jejich hádka bude a jaký bude mít dopad, ale nemohl jsem nic udělat. Přišel jsem o svoji moc a do ukončení zkoušek jsem ji nemohl získat zpět.

„To by mi nenapadlo. To víš, jsem jen pitomý člověk!“ vykřikl muž a zatnul ruce v pěst.

„Ano vím. A stále se divím, jak je možné, že nadále žijete,“ pronesla znuděně elfka.

„Je mi to jasné, kdyby bylo jen na tobě, zabila bys všechny lidi. Protože právě ty a tvůj rod jste ti dokonalí, bezchybní. Jen máte maličkou vadu na kráse. Jmenuje se arogance. Vlastně dvě. Jste vrazi!“ vychrlil na ni muž. Hobit zvedl hlavu a přes dým, který vycházel z jeho fajfky se podíval na člověka. Tušil, že dnešní den bude ještě hodně dlouhý.

„Co se opovažuješ? Ten váš zástupce zemřel, protože byl slepý. Já nemohu za to, že po splnění svého úkolu si nevšiml jámy a spadl do ní. Nebylo mojí povinností se o něj starat!“ vykřikla elfka. Chtěla se pohnout, ale cítila, že jí něco brání v pohybu.

„O tom nemluvím, princezno,“ pronesl muž ironicky, „Ale jsem rád, že vím, proč náš minulý zástupce nikdy nedošel zpátky. Velmi rádi doplníme naše dějiny o fakt, že elf nebyl ochoten pomoci člověku. Já teď ale mluvím o své rodině. Moc dobře si pamatuji na elfku, která přišla do našeho města, očarovala svojí krásou mladého chlapce, svedla ho a pak odkopla jako špinavý kus hadru. Ten chlapec byl můj syn a nikdy se z toho nevzpamatoval. Po několika dnech si vzal život a já přísahal u jeho hrobu, že až tu elfku znovu potkám, zaplatí za to. Jsem rád, že konečně splním svoji přísahu. Tvé dny jsou sečteny princezno. Tvůj život propadl.“

V tu chvíli jsem začal soucítit s mužem. Přišel o své dítě, ta bolest se nevytrácela, ale rostla. A s ní i nenávist k elfce, která před ním stála. Pozoroval jsem, jak muž vyndavá nůž a dělá první krok směrem k elfce. Ale pak jsem musel stočit pohled na posledního zástupce.

Drobná víla, které si nikdo nevšímal se vznesla do vzduchu a zakřičela: „DOST!“ Z jejího malého tělíčka vytriskl zelený paprsek a obmotal člověka i elfku. Měl jim zabránit v pohybu, ale mužův vztek byl nezastavitelný. Viděl jsem, jak napíná veškeré síly a snaží se pomyslnému lanu vytrhnout. A ve chvíli, kdy se mu to podařilo, uslyšel zvuk, který ho zamrazil na místě.

Tělíčko víly dopadlo na zem a já poprvé cítil strach. Bál jsem se o život maličké. A nebyl jsem sám. Během vteřiny u drobného tělíčka poklekl muž, elfka i hobit. Veškeré sváry teď šly stranou.
„Maličká, jsi v pořádku?“ zeptal se muž a jeho hlas byl protkán strachem.

„Jen odpočívej, dám ti něčeho napít,“ pronesla ve stejnou chvíli elfka a přitiskla k ústům lahev s tajným lektvarem. Víla polka doušek a smutně se pousmála.

„Pojď, ponesu tě,“ pohladil ji hobit po vláscích, poté ji vzal do náruče a pomalu s ní vstal. Muž mezitím vzal jeho batoh a hodil si jej přes rameno. Poté podal ruku elfce a pomohl jí na nohy. Ač mezi nimi byla nenávist, pro tuto chvíli se rozhodli ji odložit stranou.

A Osudová hora se otevřela. První vešel hobit s vílou v náručí. A za ním bok po boku vešel obyčejný muž a princezna elfů.

Nikdy se to nedozvěděli, ale strach o jiný život než svůj a svého rodu, to byl klíč k otevření hory. První tento strach pocítila maličká Niadme a proto použila svoji moc, ač tušila, že ji bude potřebovat při svém úkolu a přesto byla ochotna ji vyčerpat, jen aby ukončila spor. Tak moc ji záleželo na tom, aby všichni přežili.

Jako druhá pocítila strach elfka. Pamatovala si, jak těžké jsou úkoly a najednou pochopila, že každý život je hoden úcty a nechtěla, aby víly vymřely.

Třetím vystrašeným byl muž. Pochopil, že smrt víl by byla jeho vina a že nemá právo rozhodovat za jiné.

Posledním byl hobit. Nejdříve nenáviděl muže a elfku za to, co maličké provedli, ale pak si uvědomil, že kdyby jejich rody vymřely, zůstali by hobiti na světě sami. A tu pocítil strach z prázdnoty.