Kapitola 1 – Wilsonská střední

Probouzím se za zvuku budíku. Okamžitě se mi honí hlavou myšlenky, co bude dál. Je to tady. Den kvůli kterého jsem nebyla schopná usnout. Avšak nyní bych raději spala než se smířila se skutečností že svou postel uvidím až za čtyři roky. A možná ani to ne. Vím, že máma už netrpělivě čeká dole a má připravenou snídani.

Jen jsem zvědavá jestli si dala záležet, protože ji dlouho neuvidím anebo udělala jen nějakou rychlovku, protože spěcháme na nádraží. Seběhnu dolů, ale nikde nikoho nevidím a snídaně na stole také není. To jsem si mohla myslet. Popadnu toast a začnu si ho mazat rychle máslem.

„Mami?“ zavolám přes byt a vyběhnu nahoru do ložnice. Zakousnu se do toastu. „Mami si tu?“. V ložnici nikdo není.

„Zlato, tady jsem,“ozve se zdola. Přispěchám dolů.

„George už přijel?“zeptám se a podívám se z okna.

„Jo, je tu, měla by si vzít poslední věci a naložit je do auta a taky by ses měla převléct.“ Vyběhnu tedy nahoru, kde si obleču své pečlivě připravené oblečení. Snažím se upravit si i vlasy, ale nedrží, jako vždy. Ustelu si postel, čistě z principu. Popadnu poslední věci, batoh a seběhnu dolů. Ještě naposledy se podívám na dveře svého pokoje polepené plakáty.

„Máš vše?“ dole už na mně čeká máma s Georgem. George je její kolega, veze nás na nádraží.

„Ano,“ odpovím, ne zrovna jistě.

„Snídala jsi vůbec?“

„No, ano, ale mami koukni kolik už je hodin.“ Je půl deváté a v devět mám být na nádraží.

„No dobrá tedy, koupíme ti něco na nádraží, nastup si.“

Vlezu do auta, je pohodlné. George je jedním z těch magnátů, co se vozí v luxusním autě, chodí v elegantním obleku a nosí kufřík. Jo, a má lysinu. Přemýšlím, zda nás veze, protože má za tím hlubší úmysly. Raději tuto myšlenku nechám plavat. Nedokážu si mámu s nějakým mužem ani představit.

Jsme tady, nádraží Saint Cloud. „Pospěš si Mary, musíme najít tvůj perón.“

Bloudíme nádražím, až konečně najdeme mé nástupiště. Mám ještě deset minut. „Mami, přijedeš v létě?“zeptám se docela nenuceně.

„Ale to víš že jo, budeš mi chybět.“

„Tak proč mě tam posíláš?“ do očí mi najednou vhrknou slzy.

„Víš Mary, uvidíš vážně ti tam bude lépe, já, nemůžu tě věčně nechávat doma samotnou.“

„Je mi to líto, radši bych zůstala tady.“

„Mám tě ráda Mary, ale vážně, bude ti o moc lépe.“

Obejmu mámu, bude se mi moc stýskat. Zdálky slyším už přijíždějící vlak. Nejradši bych teď mámu chytla za ruku a odmítala se pustit jako malé dítě. Ale já nechci mámu trápit. Vím, že ona už si toho vytrpěla dost. Už jen s mým tátou, který teď bydlí v Londýně. Už vidím rýsující se osobák. Popadnu zavazadla a naposled políbím maminku na tvář. Vykročím, vstříc svému osudu. Vlak zabrzdí, div mi uši neupadnou a já se naposledy ohlédnu, zamávám, odhodlaná už se tam nepodívat.

Vyberu si schválně prázdné kupé. V této situaci nechci mít žádnou společnost. Přemýšlím o škole. Škole, co všechno změní. Wilsonská střední, už to jméno se mi hnusí. Wilson, kdo to vůbec byl. Beztak nějaký farmář. Pomalu usínám.

Když se znovu probudím a podívám se na hodinky, je už půl jedenácté. Začnu si shromažďovat zavazadla. Lépe řečeno kufr a batoh. Když je vylovím zpod sedadla, vejdu do uličky, chci vystoupit jako první. Vzpomenu si, že musím najít mapu, abych vůbec do té školy trefila, ale podle všeho by měla být někde blízko.

Po hodinovém bloudění v dešti konečně dorazím na dvorek školy. Krajina kolem je úchvatná, ale v tento okamžik ji řádně ocenit nedokážu. Snad někdy příště. Dojdu až k hlavní bráně a suverénně vkročím do Vstupní síně. Pravou nohou.

Je to velká osvětlená hala, připomínající nádraží. Všude kolem zdá se být rušno. Hledám nějakou tabuli hlásající nápis přijímací kancelář. Po chvíli procházení mi nějaká paní cestu ukáže. Zamířím tedy k těm tyrkysově zeleným dveřím.

Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat