Jiskra slunce – 8.kapitola – Bitva
Lavinii naložili na malý krytý vozík a odvezli ji skoro až k paláci. Trena jí už ráno řekla, že se jí nebude moct věnovat a dala jí dva lektvary – posilující a její obvyklý lék, po kterém usínala. Před odjezdem se zastavil Erlis. „Chci se usmířit,“ řekl se sklopenou hlavou. „Promiň. Byla jsem jako šílená. Nevím, proč jsem na tebe křičela. Promiň. Je mi to moc líto.“ „Já taky nejsem bez viny, ale mám tě rád. Nechci, aby se ti něco stalo.“ „Světlo s tebou, můj manželi.“ A pak se sklonil a vtiskl jí její první polibek, polibek z počínající mladé lásky, rozechvělý, ale vášnivý, krátký, ale opravdový, upřímný a krásný. Ještě teď, téměř na bitevním poli, kdykoliv na něj pomyslela, rozechvěla se a znervózněla. V...
Vzhlížím
Vzhlížím se v zrcadlech napsaných na míru, bortí se v základech, spoléhám na víru. Však bohové zmizeli v prachu cest prošlých, city se zachvěly, šel jsi si po svých. Z nebe se snášejí slzy všech démonů, vrány se slétají do země bez hrobů. Už zas to končí, zas to začíná, zas někdo svíci zhasíná a do tmy se mi vysmívá… Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat
Jak na narkomana VII.
Mé krvavě rudé podpatky hravě pleskaly o mokrou dlažbu, ale jejich staccato jsem slyšela jen mlhavě přes šumění deště, který se líně začal snášet z černého nebe, které sice ladilo k těm dokonalým černo červeným šatům, jež mi vály kolem kotníků, ale pláč mraků mi fatálně ničil účes. Popravdě, s hřebenem jsem strávila maximálně tři minuty a to prosím bez zrcadla, protože rychlost matčiného telefonátu byla snad až nadzvukové a nadsvětelné rychlosti. Za zády jsem ještě viděla otce se smetákem nad hlavou a s pivem u pusy – bylo vidět, že jenom plní „manželskou povinnost“ a raději by teď ležel na zádech u televize a kolmo k jeho ležící postavě toužil mít připevněnou lahev tak, aby se nemusel ani namáhat si zlatavý mok do vlastní pusy lít sám. Takhle...