Starý pán
Stál jsem na tom otevřeném prostranství, klepajíce se, křečovitě držíce zvláštní kvádr. Na jeho stranách byla spousta barev rudých odstínů a tučný nápis Víno. Kolem lidi pili punč, spokojeně objímali polystyrenové kelímky plné horkého moku prsty obalenými v rukavicích. Dlaněmi svírajícími rukojeť moderního kočárku matka pohupovala svoje dvojčata. První řada, první třída, to nebylo stejné. Ne pro mě. Já byl ta první řada, první třídy si hladily své peněženky, vystresovaně, se strachem ze ztráty… Pohupoval jsem se ve víru melodie. Rty se mi míhaly po chladném kovu, který se lesknul, blyštil se a odrážel duhu, kterou tvořily čtyři různobarevné reflektory. Blik sem blik tam. Duha. Na pódiu stál on, můj dětský vzor. V ruce kytara, napojená na velkou bednu, jež...
Z paláce Šalamounova: Naděje
Tentokrát byly restaurátorky dvě – jeden svitek zrestaurovala Cerridwen Lowra Antares. Dřív bývala Nadějí. Lidé na ni spoléhali, když bylo všechno ostatní ztraceno. Někdy pro ně byla tou poslední možnou variantou, jak nezemřít, jak zvládnout důležitou věc, jak najít osudovou lásku nebo třeba i jak prostě jen přežívat. Někteří se na ni stali zcela závislými. Jen tak seděli a čekali a říkali si, že dokud ona nezemře, bude vždycky šance, možnost. Pojmenovali ji Naděje a dávala všem radost, sílu, odhodlání nebo impuls k tomu, aby všechno v okamžení nezahodili. Někteří jí záviděli. Jiní jí opovrhovali. Byli i tací, kteří v ní nevěřili. Ale zdaleka nejhorší byli ti, které někdy, nedopatřením, zklamala. Chodila po světě a plnými hrstmi rozdávala svou moc. Dělala...
Z paláce Šalamounova: Svatozář
Tentokrát byly restaurátorky dvě – jeden svitek zrestaurovala Anseiola Renine Ravenclaw. Tisíce mlčících světů vrývají se mi do básně. Skrápím je mlžnými vlasy, ukládám ke spánku a doufám v zapomnění. Trhám mouchám křídla – a směju se do vánku – směju se, směju a pláču … směju a lituju … lituju a směju … a směju … a polykám. Utíkám a nehledám cestu zdechlou zelení. Utíkám a nehledím na šlápoty a šeptám bouři … a vánku spílám … a raději utíkám než běžím, neb je to slovo další a perfektně vystihuje pomalost šneka, se kterou utíkám od tebe, ještě však schovaná ve tvé náruči … a zapomínám cestu k tobě, k sobě samé … Utíkám hebkou hádankou. Plazí se mi po tváři, snad jakoby s omluvou … a plazí a kutálí … a já nevím, co chce, tak ji posílám dál o dva domy, sedm...
Jiskra slunce – 5.kapitola – Nečekaný vývoj událostí
Zdálo se, že dny letí až příliš rychle. Od Erlise se držela dál, bála se sebe sama. Zároveň ji přepadalo podivné vzrušení, kdykoliv pomyslela na nadcházející tažení. S mečem to ještě moc neuměla, ale v lukostřelbě se jí vrátila stará zručnost. Střílela jistě a přesně.Pár dní před Erlisovým odjezdem si ji zavolali Stařec a Khol. „Lavinie, množí se hlasy, že by ses měla provdat,“ nechodil Khol kolem horké kaše. „A proč?“ nechápala dívka. „Lidé se bojí, že zemřeš bez dědičky nebo dědice a nezůstane tu žádná Zářivá. Bojí se, že ztratí dědictví ohně.“ „A kvůli tomu si mám vzít prvního chlapa, kterého mi předhodíte?“ užasla. „Nebuďte drzá! Prostě teď nemáte nikoho, na koho byste byla vázána, kromě Flise,...
Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi II.
Příspěvek ze soutěže Drabble. Ležela na zádech, ale panenka byla tak vzdálená! Zkoušela brečet, jenže matka nereagovala na její naléhání. Ta krásná, barevná panenka! Jenže tak daleko. Aby se k ní dostala, to by se musela otočit na bříško. A pak by to chtělo lézt alespoň takový metr. Zkusila znovu zabrečet. Nic. Nestalo se vůbec nic. Panenka se jí nepřiblížila ani o centimetr a i matka byla k jejím vzlykům netečná. A tak se stalo, že se v záchvatu vzteku otočila na bříško. Byla to fuška. Ale ona to nevzdala a nakonec dolezla až k panence. To bylo poprvé v jejím životě, co lezla. Redakční úpravy provedla Janel Weil.
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
