Christine
Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi … Christine stála před těmi dveřmi. Svýma jasně zelenýma očima si je prohlížela a několikrát musela odhrnout prameny svých dlouhých hnědých vlasů, které ji spadaly do obličeje. Svými tenkými rty neslyšně pohybovala jako by vždy chtěla promluvit a poté si to rozmyslela. Jemnou rukou se dotkla dveří, které se zdály být chatrné, nicméně byly vcelku bytelné. Byly zřejmě z dubového dřeva, na některých místech však byly už zchátralé. Klika byla z nějakého zrezlého kovu, na ní se stáří poznamenalo taky. Christine zaslechla za dveřmi hlasy, proto uchopila za kliku a pootevřela. Tím malým kouskem však nic nezahlédla, proto se odhodlala otevřít víc....
Strašidelný dům
Na kraji lesa stál rozlehlý dům, který měl velmi špatnou pověst. V nočním tichu tam bylo slyšet řinčení železa a při pozornějším poslechu chřestění okovů, nejprve z dálky, pak docela blízko. Potom se objevila postava, vyhublý a špinavý stařec s dlouhým vousem a rozcuchanými vlasy. Na nohou měl okovy a na rukou pouta, jimiž řinčel. Obyvatelé blízkého městečka probděli celé noci v hrůze a děsu. Ze stálého bdění onemocněli, a protože jejich zděšení rostlo, umírali, neboť i ve dne, ačkoli strašidlo zmizelo, měli je v duchu před očima. Ten dům byl pak opuštěn, osaměl a zůstal ponechán jen tomu strašidlu. Přesto byl úředně dán do prodeje, kdyby jej někdo z neznalosti, jaké hrůzy se tam dějí, chtěl koupit nebo najmout. Tehdy přišel do města neznámý muž. Vysoký, štíhlý...
Z paláce Šalamounova: Květ, který nikdy neuvadne
Opět vám přináším příběh ze Šalamounova paláce. Tentokrát se na jeho restaurátorských pracích podílela slečna Gita Hrdličková. Svítalo. Slunce nás pohladilo po tvářích. Spali jsme na jednom z nejvyšších talanů, a proto k nám sluneční paprsky hravě proklouzly mezi listovím v koruně mohutného elfského javoru. Zamžoural jsem rozespale na kmen stromu, o který jsem večer zapřel svůj toulec se šípy. Ještě tam byl. Uklidnilo mne pomyšlení, že po tolika nocích nejistoty se mohu spolehnout, že věci zůstanou na svých místech. Přesně tam, kam je večer položím, je ráno také najdu. Poslední dobou jsem úplně odvykl tomu, jaké to je být v bezpečí. Pocit úlevy z toho, že jsme přečkali včerejší den a ještě se v tom nejlepším pořádku probudili do nového rána, byl nepopsatelný....
Noční můra
Budík zazvonil poprvé. Budík zazvonil podruhé. Jakmile budík zazvonil potřetí, Cassiopeia věděla, že to prostě na osmou nestihne. Proto nepovažovala za nutné nějak spěchat. V posteli polehávala další čtvrt hodinu, než vylezla z postele a vydala se pro svou dávku ranní hygieny.Dům byl, jako pokaždé touto dobou, až na ni úplně prázdný; koupelna také. Koupelnu milovala. Ze všech stran měla stěny i strop obloženy zrcadly – nebylo před nimi úniku. Cassiopeia s oblibou říkávala, že je to jediné místo, kde se před pravdou neschováte. Ve skutečnosti se ráda dívala na samu sebe. A to ráno pro to bylo jako stvořené. Tmavé vlasy se jí vlnily v přitažlivých křivkách stejně jako její tělo, ale úplně nejraději na sobě měla oči. Čokoládové oči, přesně vystihující její...
Drak
Trollové útočí a mladý dračí hrdina v doprovodu elfa, který má do inteligence těch Tolkienových daleko, a entí bonsaie zachraňuje kolonii dračích starců. *za entí bonsai děkuji Dáše (Amoryllis, Gratě, Cruel… prostě ona ví a já vím) 🙂 *Dračí kolonie na severu země byla vždycky obávaným místem, kam si i mnoho udatných, či za hlavy bestií placených reků bralo několikery rezervní spodky. Pověst děsivého kotle plného lidských ohlodaných kostí má oblast stále, ale skutečné nebezpečí by tady hrdinům hrozilo v nejhorším případě od klíšťat a loupeživých goblinů, kteří osídlili prázdné sluje. Přesto ale posledních pár draků v jeskyních přežívalo, v mírné symbióze se stády divokých horských koz (alespoň z pohledu draků byl systém „jeden vpravo a druhý...
Stoslovné výpovědi devíti pacientů
Něco do školy k mudlům na téma – média. Ze dne jednoho psychologa. „Víte, nebylo to moc příjemné. Když víte, že vaši přátelé si přes celé prázdniny telefonují, mailují a píší zprávy, připadáte si se svým dopisováním trochu… staromódně. Nechápejte mne špatně, – svých dopisů se nevzdám. Dopisy mají vlastní život, i samotné dopisní papíry; vnímám vůně a dotyky. A písmo, vždyť písmo stvořené vaší rukou vypráví příběhy našeho světa a lidí kolem nás. Říkají: Je ti teprve šestnáct, užívej života. Pokud užívání si znamená ničit tradici a stát se součástí masového průmyslu elektroniky, můžou všichni jít do,“ váhá, ,,do háje. Řekněte, mohla bych něco takového napsat do dopisu? Ne, úcta mi ještě zbyla. Věříte?“ „Uf, stihla jsem to...
Sušenku?
„Sušenku?“ otázala se Agáta důležitě, když se všichni hosté usadili, jen proto, aby se dočkala trojnásobného odmítnutí. Zatímco šla připravit trojí kávu a zatímco se mezi třemi návštěvníky rozvíjel rozpačitý hovor, naservírovala kousky sušenky na talíř své kočce Anabelle a přestala tak mít pocit, že je nakoupila zbytečně. „Přišla jsem o něco?“ Hlavně zůstat v obraze.„Vlastně ne,“ chopil se slova Michael, když si mezi sebou vyměnili krátké pohledy. „Jen jsme se bavili o tom zítřejším zápase.“ „O fotbalovém zápase,“ dodala Simona při pohledu na nechápavý výraz v Agátiných očích. Ta užuž otevírala pusu, ale poslední přítomný v pokoji, Naděžda, ji přerušil: „Jdeme hrát.“ Pusa sklapla. Chvíli bylo...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
