Z paláce Šalamounova: Květ, který nikdy neuvadne

Opět vám přináším příběh ze Šalamounova paláce. Tentokrát se na jeho restaurátorských pracích podílela slečna Gita Hrdličková.

Svítalo. Slunce nás pohladilo po tvářích. Spali jsme na jednom z nejvyšších talanů, a proto k nám sluneční paprsky hravě proklouzly mezi listovím v koruně mohutného elfského javoru.

Zamžoural jsem rozespale na kmen stromu, o který jsem večer zapřel svůj toulec se šípy. Ještě tam byl. Uklidnilo mne pomyšlení, že po tolika nocích nejistoty se mohu spolehnout, že věci zůstanou na svých místech. Přesně tam, kam je večer položím, je ráno také najdu. Poslední dobou jsem úplně odvykl tomu, jaké to je být v bezpečí. Pocit úlevy z toho, že jsme přečkali včerejší den a ještě se v tom nejlepším pořádku probudili do nového rána, byl nepopsatelný.
Bylo mi lehko u srdce, odkud mi dozajista spadl pořádný kámen starostí. Vychutnával jsem si ranní sluníčko a rozostřeným zrakem mžoural do zlatavého listí.

Elfské javory zde na pahorku Etheniol patřily k nejstarším a nejvyšším z celého Lesa zapomenutých dryád. Mohutné kmeny se vypínaly do výšek těžko představitelných lidskému povědomí. Byly tu prý už od počátku věků. Podle prastarých legend je právě tahle část Lesa zapomenutých dryád chráněna kouzelným pásem, který nedovolí nikomu vejít se špatnou či zlou myšlenkou v srdci.

Dost jsem o tom pochyboval, to bychom se my, tak jak tu jsme – sem dovnitř, do samého srdce tohoto místa, vůbec nikdy nemohli dostat. Své zlo si nosíme v sobě. I když je možná pravda, že ne přímo v srdci. Je to daleko hlouběji v nás.
Mnohem hlouběji než by kdokoliv čekal – nebo hledal.

Ale to, co se nám stalo, nelze odestát. Ani zapomenout. Ani překrýt dobrem. Na to to byl příliš hluboký šrám na naší duši.

Zámeřně jsem včera k večeru vybral tři srostlé kmeny, v samém středu starobylého háje. Byly dobře chráněné, talany pevné a zachovalé – a co se mi zdálo nejdůležitější, nikde v dohledu ani blízkém okolí netábořil nikdo jiný.

Možná, že jsem zbytečně podezíravý. Možná, že je pravda, že nevěřím nikomu a ničemu – krom sebe samého. Krom své sestry, kvůli které jsem se vydal na tuto nekonečnou pouť. I zbabělý útěk před nevyhnutelnou budoucností by se tomu dalo říkat.

Možná, že se nemohu, a snad už ani nechci, spoléhat na nikoho jiného. Na cizí pomoc, na dobrotu či dobrou vůli ostatních. Na to, že po nás nikdo nic nebude chtít ze zjištných důvodů. Vím, že to tak není. Že to tak nikdy nebylo – a nemůže být, pokud s sebou vezu Květ, který nikdy neuvadne. Možná to je špatně, když mi ještě nebylo ani stopadesát a o skutečném světě vím houbeles. Nejsem si jistý tím, co chci. Ale jedno vím jistě – nedovolím, aby s mou sestrou udělali, co mají v plánu. Ať si stařešinové a celá Rada moudrých rozhoduje ve prospěch všeobecného blaha. Klidně. Ale ať z toho vynechají obětování mé sestřičky. Pro více a více dobra?

Vždycky chvíli trvá, než si naše oči přivyknou světlu nového dne. Je jen malá daň za dar nočního vidění. Nemám tu denní dobu rád, protože je to přesně ten čas, kdy se naše mysl obrací dovnitř. Mívám záchvaty hnutí mysli, ze kterých je mi na nic. Některé myšlenky se proberou ze svého spánku, z podvědomí, kam byly pečlivě uloženy, a s nevyhnutelnou pravidelností se vrací. Pocit bezmoci, kterým to vždycky končí jen podtrhuje mé zoufalé pokusy o radost z nového dne. Nějak to nejde, nejde se stejně jako kdysi radovat z toho, že jsem na světě a že svítí sluníčko. Že se barvy vrátily a nahradily černobílost noci, kdy rozlišujeme jenom světlo měsíce a hvězd a pestrou škálu stínů.

Arien tiše oddechovala opodál, malý provizorní stan z potrhané deky vypadal uboze, ale doufal jsem, že ji ochránil před nočním chladem. Zachumlaná do svého pláště na lůžku ze suchého listí, které zašustilo pokaždé, když se pohnula, vypadala nevinně. Dlouhé vlasy rozhozené okolo hlavy jako svatozář, pootevřené rudé rtíky a dětský obličejík s klidným výrazem sedmispáče.
Kdo by takové malé holčičce prorokoval zlý osud? Že se stane zkázou i požehnáním elfů, protože její mládí nikdy neuvadne? Bylo jí prorokováno, že právě ona se stane další dívkou, která naplní podstatu Květu, který nikdy neuvadne. Bájné magické květiny, jenž je tajemstvím dlouhověkosti elfů.
Opřel jsem se zády o kmen stromu.

Dlohověkost? To je celé jenom jeden velký švindl. Vysoká magie. Pche. Vyměnit život malého děcka, které má vše ještě před sebou – celé statisíce neprožitých dní – za pár let navíc pro všechny ostaní elfy. Je mi prd platné, že se Arien stane všemi uctívanou Posvátnou květinou, když už nikdy neuslyším její smích, její pláč … její hlas. Nevěřím, že k tomu byla před určena. Prostě ji vybrali, protože jsme sirotci od té doby, co naši samotu přepadli skřeti. Protože jediný, komu by se to nelíbilo, jsem já. Je poslední, kdo mi z rodiny zbývá – a nechci ji ztratit. Nechci! Navzdory všemu a všem. Navzdory celému světu. Navzdory osudu, který nám byl vytyčen. Aniž by se nás někdo ptal na náš vlastní názor, v což jsem beztak ztratil víru už dávno.

Arien se probudila. Protřela si očička a zvonečkový smích provázel chuďoučkou snídani složenou vesměs z posledních drobků lembasu, který nám ještě zbýval.
Jestli prý může dolů, na palouk, nasbírat si pár lesních jahod, malin a borůvek. Jen lehce pokývnu. Přes tvář jí přeběhne stín, určitě si všimla, že poslední dobou nevypadám nelépe. Podepisuje se na mne nedostatek spánku a regenerační kouzlo, které léčí mé popáleniny z dob onoho osudného skřetího přepadení. Nejsem v pořádku a nelepší se to.

Je paradoxní, že mne drží při síle (a možná i životě) magie, jejíž linii hodlám přerušit. Nebo bych se o to alespoň chtěl pokusit. Vyměnil bych svůj život mrzáka, který se ze mne vinou dlouhodobého léčení brzo stane, za ten její. Kdyby to šlo, učiním tak ihned, bez dlouhého rozmýšlení. Jedině ona může dát život všem. Bohužel, obráceně to nefunguje.

Zaslechnu křik. Volá mé jméno. Na chvilku se mi zastaví krev žilách, její hlásek se třásl a zněl vyděšeně. Po provazovém žebříku téměř sjedu a trochu si popálím dlaně a nárty, nevěnuju tomu n ejmenší pozornost. Mám o Arien strach. Hlídám ji jako oko v hlavě – a dnes ji na chvilku spustím z očí. Vyčítám si, co se všechno mohlo zlého přihodit, kdybych nebyl tak hloupý a šel s ní.

Stojí v borůvčí podivně rozkročená, pusu a pravou ruku fialovomodré. Určitě to není pohodlná poloha a brzo dostane křeč do pravé nohy, nešikovně vytočené do nepřirozeného úhlu. Když přibíhám k ní, už se jí třesou kolena.

„Had,“ ukáže na svou pravou nohu, „jedovatá smrtonoška.“ V obličeji je bledá, hlas přidušeně mizí v lesním tichu. Smrtonoška je jediný had, jehož jed je tak silný, že dokáže zabít elfské dítě, které nemá ještě plně rozvinuté schopnosti a neumí plně čerpat regenerační kouzlo.

„Neboj, to bude dobrý.“ Snažím se ji uklidnit. „Na tři – nadzvihneš nohu, já ho chytím za krkem, jo?“
Slabě přikývne.

„Raz – dva – tři!“ Bleskově hrábnu do borůvčí, popadnu hada a běžím s ním pryč, co nejdál od Arien.Nemám promyšleno, co udělám. Myslel jsem, že ho prostě nějak hodně daleko zahodím. Nějak.

Ohlédnu se za Arien, stojí jako solný sloup uprostřed borůvčí a hledí za mnou.Naše oči se setkaly.

Zakopl jsem, vyrovnávám pád. Druhá noha mi ale náhle podjede na kluzkém kořenu, a tak házím zoufalou šipku do napadaného listí. Smrtonoška vztekle syčí. Bolestivě jsem si narazil koleno o kámen a povolil stisk. Na hřebetu ruky ucítím drobné kousnutí. Uštkla mne, ta mrcha!

Má mysl se zatemňuje. Slyším, jak Arien volá mé jméno.

Běží ke mne.

Cítím mokro, které mi padá na tvář. Je slané.

To je má poslední vzpomínka. Pak mne pohlitla temnota.

Probudil jsem se v bílé posteli, kde všechno zářilo čistotou. Na nočním stolku ležel meč bojovníka, zbraň chápaná jako znamení čerstvé dospělosti, na jehož čepeli se skvělo mé jméno. Muselo uběhnout mnoho dní. Jsem v sídle rady, dochází mi při pohledu na umně vyřezávané ptáky v nohách postele.

„Arien?“

Ticho.

Spustím nohy z postele, a protože mám vratký krok, vezmu si jako oporu meč. Belhám se ze všech sil, co nejrychleji do posvátného hájku. Tam, kde kvete legendární Květ, který nikdy neuvadá. Má novou podobu, nyní je to rudá růže a ne bílá lilie, jako dříve. Klesám na kolena.

Kolem mne víří ozvěny žalmů, které opěvují dívku, která přinesla nové požehnání. Zpívají její jméno. Arien. A přibylo několik nových veršů.

O tom, že se dobrovolně rozhodla nést tíhu velké magie o mnoho měsíců dříve, než jí bylo předpovězeno.

Slzy se mi samy vkrádají do očí.

Zpívají o tom, že si přála darovat své neprožité dny bytosti, která jí byla na světě nejdražší.

Svému bratrovi.

Svému bratrovi, který obětoval svůj život za její.

Bratrovi, který celý život usiloval o to, aby osud své sestry zvrátil.

Aby se právě toto nikdy nestalo.