Sušenku?

"Sušenku?" otázala se Agáta důležitě, když se všichni hosté usadili, jen proto, aby se dočkala trojnásobného odmítnutí. Zatímco šla připravit trojí kávu a zatímco se mezi třemi návštěvníky rozvíjel rozpačitý hovor, naservírovala kousky sušenky na talíř své kočce Anabelle a přestala tak mít pocit, že je nakoupila zbytečně. "Přišla jsem o něco?" Hlavně zůstat v obraze.

"Vlastně ne," chopil se slova Michael, když si mezi sebou vyměnili krátké pohledy.
"Jen jsme se bavili o tom zítřejším zápase."

"O fotbalovém zápase," dodala Simona při pohledu na nechápavý výraz v Agátiných očích.

Ta užuž otevírala pusu, ale poslední přítomný v pokoji, Naděžda, ji přerušil: "Jdeme hrát."

Pusa sklapla. Chvíli bylo ticho. "Tak my jdeme hrát?" Agáta dala důraz na druhé slovo.

"Vlastně jsme mysleli," začala Naděžda, ,,my jako já, Síma a Michal."

"Mysleli jsme totiž," dodal Michael, věnující Naděždě káravý pohled, ,,že fotbal nehraješ."

"...že nemáš zítra čas," dořekla ve stejnou chvíli Simona a obě věty tak zanikly v nesrozumitelném spletenci.

"Co prosím?" Agáta povytáhla obočí, a když si to uvědomila, zase ho stáhla, uši našpicované.

"Naďa je blbá," ukončila to Simona, protože se po tomto incidentu nikdo neměl ke slovu. "Jasně že jsme s tebou počítali. Budeš v obraně, nebo máš radši útok?"

"Půjdu, kde zbude místo," blahosklonně odvětila Agáta.

Ostatním se očividně ulevilo, že je toto téma uzavřené.

"Ještě kávu?"

"Ne, díky."

"Ne, zatím ne."

- - -

"Ale tu kávu už snad kočce nenaliješ," prořízl trapné ticho hlas Naděždy, ostrý jako břitva.