Hořkosladce – třetí část
Z dálky zaznívala první poselství lesních ptáků, rozprášená v nepříjemném houkání. Prudké jako zvonění konce školní přestávky, uhánějící sanitka s příslibem umírání, mávání odjíždějícího vlaku. Vyplašeně se probrala, stále přivinutá k Erikově hrudi. S pronikavým světlem policejních aut vyskočila na nohy. Chtěla utíkat, zabořit se do hlubokých lesů, stát se neviditelným duchem. Odmítala ochutnat šálek veškeré potlačované bolesti zametené pod koberec volnosti. Ale rozum přinutil bosá chodidla zůstat. Nesvedla by uprchnout před skupinou vycvičených mužů. Sklesle se zhroutila na chlapcovo rameno. „Našli nás,“ zašeptala trpce. Policisté v černi prokletých uniforem ji beze slov odtrhli, s drobným postrkáváním rusovlásku nakonec uvěznili za skla blikajícího...
Dospívání
Zavři oči, maličká, jen na chviličku a nemžourej! Já vím, zlaťoučká, jsi zvědavá, jen vydrž minutku! Vidíš, hloupoučká, stálo to za ten všechen povyk? Za ten pláč a vztek? Za to mlácení pěstičkami do imaginárních zdí? Vždyť jediné, co se stalo, je, že jsi vyrostla. Tak už přestaň plakat …slyšíš?
Amnesie
Napřed bychom si měli říci, co to taková „amnesie“ je, jelikož se to našeho příběhu týká. Amnesie je náhlá ztráta paměti… Tohle nebyla tak obyčejná „nehoda“. Někdo tam nahoře (tím myslím boha a ne svého nadřízeného) se rozhodl dát mi pořádnou lekci do života. Někdo zařídil, abych ztratil paměť. Když jsem se probudil, ležel jsem na mýtině. Ano, na mýtině uprostřed lesa o půlnoci. Na té mýtině stál (no, dejme tomu) zámek. Ten zámek už delší dobu neviděl člověka, neboť byl oprýskaný, omítka zdí se mu drolila a měl vymlácená okna. Dveře byly zabarikádované třemi prkny. Teď, když o tom tak přemýšlím, to páčidlo tam nestálo jen tak náhodou. Vzal jsem tedy páčidlo do ruky a zapřel ho o první prkno. To povolilo skoro hned. To druhé dělalo...
Konec války
Dnes končí válka, hlásá tabule na náměstí, chasa tančí. Pole zpívá elegii rudou o místě, kam raz půjdou všichni. Hřbitovní prostou hrudí vzlyky jak Růženka se budí ze sna. Spím ve slastném oddechu těch, co přežili v ořechu stínu. A ten spánek v míru dovoluje míti víru v zítřky.
Na kolejích stával dům
Na kolejích stával dům z prázdných vagonů černých koní z prázdných snů ještě loni voněl po láskách voněl po ohni Kde jsou ty časy bílých ptáků zpěvu, ohně a táboráků kde je ten muž s černou kšticí co lovil život na udici a vždy zůstal mu jen černej sen a v kabátě prázdný den Na kolejích stával dům dnes chybí i kolejnice zůstala už jen žízeň v mlze a pár mincí s dírou v kapse a pár kapes bez mincí Osudů prázdné boty v černých snech týhle sloty kde hledat život bez záplaty kde hledat dým bez ohňů Na kolejích stával dům a v něm vodka a rum kolem příslibů stovky jak much u žárovky pak už jen prázdná židle kde seděl muž s černou kšticí co lovil život na udici a vždy mu zbyl pouze černý...
Zimní romance
Zvonil telefon. „Prosím,“ pronesla jsem do telefonu. „Dobrý den, tady Skupa. Mohla byste dnes dorazit na poradu? Ve dvě hodiny?“ „Samozřejmě, budu tam,“ odpověděla jsem. Telefon jsem položila na polici a zamotala se mi hlava. Věděla jsem, co se bude dít, a dobře mi nebylo. Pracovala jsem na benzínce za městem. Naši nejčastější zákazníci byli řidiči kamionů. Většina přišla na kafe, popovídat si a pak šli spát do auta. Jenže jednoho večera přijel jeden řidič, kterého jsme všichni dobře znali, a přišel s tím, jak je zmrzlý, že mu přestalo jít topení a teď že to nikde neopraví. Nějakou tu chvilku jsme si povídali, a protože venku bylo půl metru sněhu a mráz byl něco kolem -20 °C, rozhodla jsem se udělat věc, která byla proti...
Jednou slunce nevyjde
Slunci hrajou pohřební však není to konec dní ještě můžem tancovat! Vína na džbán poslední v temně temném poledni si (nej)krásnější akrobat na stříbrné niti dětství.
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
