Dračí pohádka
Za devatero horami a devatero řekami, v útulné jeskyni žil, byl jeden malý dráček. Byl to malý neposeda. Hned po vylíhnutí mu máma dračice říkala, že musí zůstat doma v jeskyni a nikam dál se necourat. Nabádala ho, že venku žijí zlí a hloupí lidé, kteří mu chtějí jen a jen ublížit. Lidé zaslepení vidinou pokladu, který mají draci strážit. Nejednou se jim snažila vysvětlil, že je to jen hloupá pověra, roznesená žárlivými skřítky. Dráček kýval svou malou hlavičkou a snažil se vypadat, že všemu rozumí a že celou dobu bedlivě poslouchá. Ale známe dráčata, jedním ouškem tam a druhým ven. Noc co noc, odcházela máma dračice na lov. A nechávala malého nezbedu v jeskyni samotného. Pokaždé mu vštěpovala, ať nikam nechodí a že když někoho uvidí, má se okamžitě schovat....
Žena v křesle
Šílená žena v křesle dřímá, hodiny potichu tikají. Posedlá ďáblem bývá a v mysli jí netopýři zpívají. Celý den čeká na milence svého, v křesle hodiny pozoruje. Milence dlouho nepolíbeného, doufá, že se znovu zamiluje. Slyší skřípání starých dveří, milenec vchází do domu. Žena ho výmluv ušetří, nebude věřit milencovu klamu. Milenec nahlas žvýká, ten zvuk se ženě zaryl do duše. Nebohá žena v křesle vzlyká, už to vydržet nemůže. Ještě jednou, tak! … A on to udělal. Z místnosti se ozval prásk! Muž naposledy zažvýkal. Redakční úpravy provedla Janel...
Dvě černé kočky
Bydlím na vesnici. Jednou jsem se vracela domů z hřiště a napadlo mě vzít to zkratkou. Byla to taková polní cesta. Šla jsem a najednou se na cestě objevily dvě černé kočky. Chvíli jen tak seděly a upínaly na mě svá zelená očka… Nejdřív jsem je pozorovala jak zhypnotizovaná, protože kočky mi připadaly něčím zvláštní. Nemohla jsem však přijít na to, čím to je. Udělala jsem jeden malý krůček blíž k nim a ony se obrátily a utekly. Cestou domů jsem nemyslela na nic jiného než na dvě černé kočky. Později mě napadlo, že mi vlastně přeběhly přes cestu a to přináší smůlu. Ale na takové pověry moc nevěřím, jelikož jsem narozená třináctého v pátek. Když jsem došla domů, namířila jsem si to do pokojíku. Zavřela jsem za sebou dveře a uslyšela velký rámus. Když jsem se...
Nemocnice
V naší nemocnici platí taková pověra, že první rok by v nově otevřené nemocnici neměli umírat lidé. Umírající by měli být převezeni do jiné, déle fungující nemocnice. U nás se tím lidé pokoušeli řídit, přesto se jim to vždy nepodařilo, a ač se snažili sebevíce, pár duší jim proklouzlo mezi prsty hned v prvním roce fungování… Navodilo to pověrčivou náladu, a právě proto se tu kvalitní personál moc nedržel. Do naší nemocnice se obecně chodí více méně umřít. Tuto nízkou úroveň zdravotnictví se ovšem před nedávnem rozhodla jedna mladinká doktorka změnit. Jmenuje se Dorota, přesněji tedy Dorota Hutterová, což i ve chvíli, kdy ji rodiče pojmenovávali, bylo staromódní jméno, díky kterému vždy vzbuzovala nechtěnou pozornost. Spolu s ní nastoupila do práce i nová...
Pleťová maska
Před první oficiální návštěvou Lautuse jsem neskonale trpěla. Každý se mi snažil radit, jak se upravit, aby mi to co nejvíc slušelo. Všechny ženy znaly ten zaručený způsob, jak zakrýt mé pihy a zvýraznit světlou pleť. Myslela jsem jen na jediné – rychle se dostat z jejich dosahu. Utéct od těch rukou, které mi co pět minut vjížděly do vlasů a snažily se o nový účes. Konečně se mi povedlo si najít chvilku pro sebe. Procházela jsem se lesem, když tu jsem zakopla a padla obličejem do bláta. Pleťová maska. Toliko k mému zkrášlování, projelo mi hlavou, než jsem se rozesmála.
Hořkosladce – třetí část
Z dálky zaznívala první poselství lesních ptáků, rozprášená v nepříjemném houkání. Prudké jako zvonění konce školní přestávky, uhánějící sanitka s příslibem umírání, mávání odjíždějícího vlaku. Vyplašeně se probrala, stále přivinutá k Erikově hrudi. S pronikavým světlem policejních aut vyskočila na nohy. Chtěla utíkat, zabořit se do hlubokých lesů, stát se neviditelným duchem. Odmítala ochutnat šálek veškeré potlačované bolesti zametené pod koberec volnosti. Ale rozum přinutil bosá chodidla zůstat. Nesvedla by uprchnout před skupinou vycvičených mužů. Sklesle se zhroutila na chlapcovo rameno. „Našli nás,“ zašeptala trpce. Policisté v černi prokletých uniforem ji beze slov odtrhli, s drobným postrkáváním rusovlásku nakonec uvěznili za skla blikajícího...
Dospívání
Zavři oči, maličká, jen na chviličku a nemžourej! Já vím, zlaťoučká, jsi zvědavá, jen vydrž minutku! Vidíš, hloupoučká, stálo to za ten všechen povyk? Za ten pláč a vztek? Za to mlácení pěstičkami do imaginárních zdí? Vždyť jediné, co se stalo, je, že jsi vyrostla. Tak už přestaň plakat …slyšíš?
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
